Home Rozhovory Podle Jana Kavana neexistuje vojenské řešení, nemůže jedna strana vyhrát a druhá...

Podle Jana Kavana neexistuje vojenské řešení, nemůže jedna strana vyhrát a druhá prohrát, k tomu nedojde v žádném případě

Bývalý předseda Valného shromáždění Organizace spojených národů a jediný Čech, který tuto prestižní funkci vykonával, Jan Kavan v rozhovoru pro iportaL24.cz hovořil nejen o válečném konfliktu na Ukrajině, demonstracích proti vládě nebo prezidentských volbách. Podle něj by se měly jednotlivé levicové subjekty na české politické scéně poučit od pravice, protože levice zatím prokazuje, že je totálně neschopná podobnou dohodu učinit. Pokud to neučiní, nemá šanci se v této zemi prosadit.

Došlo u nás k obrovskému zdražování prakticky všeho a je největší za posledních 23 let. Vysvětlení našich vládnoucích je často jednoduché – válka na Ukrajině. Je to tak, nebo to válka »jen« urychlila a skutečné důvody jsou jinde?

Ne, hodit to všecko na tu válku je snadné a chápu, že to vládní představitelé dělají, protože si tím usnadňují jisté vysvětlení, ale k problémům a zdražování a k inflaci už začalo docházet před 24. únorem, tedy před ruskou invazí na Ukrajinu. Ta válka to zkomplikovala, urychlila ten proces zdražování i nárůst inflace, to ano, ale není to prvopočátek.

Po začátku konfliktu jste řekl, že »existuje prostor pro diplomatické řešení, které je nyní nesmírně aktuální. Jedním z řešení bylo jednání v rámci normandského formátu a dohoda o návratu k minským dohodám.« Platí to stále?

Už to není tak jednoduché, samozřejmě vůle diplomatů dohodnout se je dnes daleko menší, než byla v době mého citátu, který jste teď použil. Na druhé straně jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje vojenské řešení tohoto konfliktu. Nemůže jedna strana vyhrát a druhá prohrát, k tomu nedojde v žádném případě. To znamená, čím dříve aktéři pochopí, že vojenské řešení neexistuje, tak budou muset hledat možnost, jak si k tomu diplomatickému stolu sednout a hledat kompromis. Ten bude bolestivý, složitý, komplikovaný. Ale jiné řešení není, vojenské neexistuje. Představa, že by Ukrajina porazila jadernou velmoc jako Rusko, je naivní. Na druhé straně vidíte, že Rusko se svými ne dobře vycvičenými vojáky a starou zbraňovou vybaveností svých cílů nedosahuje, ale o tom to, jak dosáhnout míru, není.

Já si myslím, že nějaká verze minských dohod by se dala dát na stůl. Minské dohody jako takové jsou mrtvé. Jednak je Ukrajina nechtěla dodržovat od samého začátku, což pan prezident Zelenský řekl, protože se mu to zdálo pro Ukrajinu nevýhodné. A jednak to Putin vlastně zrušil tou invazí.

Na druhé straně některé myšlenky z těch minských dohod by se daly použít. Já si myslím, že už v této chvíli není možné hovořit, o čem mluvily Minské dohody, to znamená velkou autonomii Doněcka a Luhanska, což jsem tenkrát vítal. Myslím si, že to už nebude možné po tolika krveprolitích a že bude nutné, aby Kyjev uznal, teď záleží v jakých hranicích, samostatnost těch dvou republik. Stejně jako se domnívám, že je naivní si představit, že by Rusko vrátilo Krym, který koneckonců v roce 1954 Chruščov čistě v rámci Sovětského svazu dal Ukrajině, což však nemění nic na faktu, že Krym historicky byl ruský. Myslím si, že Krym zůstane ruský, ta ostatní území, která teď ještě Rusko okupuje, se domnívám, že by se o nich dalo jednat a dovedu si představit, že by se ruská vojska odtamtud stáhla.

Jako jednu ze základních podmínek ale vnímám to, že dojde k dohodě, že Ukrajina nevstoupí do Severoatlantické aliance a bude tímto způsobem neutrální. To si myslím, že je podmínka, přes kterou nejede vlak, ale všechny ostatní věci jsou k dohodě. V této chvíli ovšem nejsme v situaci, kdy je možné dát na stůl konkrétní představu, ani to není nutné.

Myslím si, že teď je nutné přesvědčit obě strany, respektive tři strany – včetně Washingtonu, aby daly zelenou diplomatickým jednáním. Nakonec už jednou před několika měsíci k jednání dosti zajímavému došlo v Istanbulu, kde už se chýlilo k dohodě, ale do toho vstoupily Spojené státy americké a doporučily panu prezidentu Zelenskému, aby odtamtud odešel. Teď si myslím, že je čas se k tomu jednání vrátit.

Zleva Karel Březina, Petr Lachnit, Miroslav Grégr, Eduard Zeman, Ivan David, Miloš Zeman, Jan Fencl, Jan Kavan, Jaromír Schling a Jaroslav Bašta v lednu 2017. FOTO – ČTK/Václav Šálek

Prezident Miloš Zeman říkal, že chce být prezidentem všech, že chce spojovat, ne rozdělovat. Ale lidé jsou rozděleni už hodně dlouho. Momentálně třeba právě v pohledu na dění na Ukrajině a s tím spojené jevy. Společné je volání po míru, ale někteří ho chtějí dosáhnout porážkou jednoho z aktérů. Proto je třeba i rozdílný pohled na dodávky zbraní na Ukrajinu. Je podle vás podpora Ukrajiny opravdu podporou Ukrajiny, nebo naopak vyjádření odporu k Rusku?

To je poměrně zjednodušený pohled. Já si samozřejmě myslím, že dodávání zbraní tu válku jenom prodlužuje, takže já jsem proti dodávání zbraní. Jsem pro příměří a začátek diplomatických jednání a hledání toho nutného kompromisu.

Když se podíváte na geografickou polohu jednotlivých aktérů, tak je jasné, že východní a střední Evropa podporuje Ukrajinu daleko více, protože jsou ovlivněny jejich historickou zkušeností. A myslím si, že řada Čechů podporuje Ukrajinu, protože si tu invazi z února na Ukrajinu spojuje se srpnem 1968, i když si myslím, že byť na první pohled to je srovnatelné, tak si myslím, že de facto obsahově to srovnatelné není. V šedesátém osmém měl Brežněv obavu z československých komunistů, z Dubčekova socialismu s lidskou tváří a z toho, že se Československo odtrhne od toho sovětského bloku, anebo spíše nakazí svými reformami ty ostatní sovětské satelity ve střední a východní Evropě. Kdežto dnes si myslím, že Putin má obavu právě z možností existence vojsk NATO na jeho hranici, takže si myslím, že to tak úplně srovnatelné není, ale dovedu ty emoce lidí pochopit, čímž se vysvětluje i ta silná vlna rusofobie, jak v Československu, tak pochopitelně ještě víc v Polsku vzhledem k historickým zkušenostem Poláků, takže je to odpor proti Rusku, ale je to jistá solidarita s Ukrajinou právě těmi lidmi, kteří se s postavením Ukrajinců dovedou ztotožnit.

Na demonstraci proti vládě 17. září FOTO – iportaL24.cz/Zbyšek Kupský

Zpět ke zdražování. Máme za sebou demonstrace na Václavském náměstí. Největší účast byla zjevně na té první 3. září a na té z 28. října. Účast na dalších mohlo ovlivnit počasí, ale možná hrálo roli i to, že byly po volbách – vlastně ta, kterou pořádala KSČM, byla 17. září. Mohlo to mít vliv?

Já si myslím, že to jistý vliv asi mělo, ale nemyslím si, že rozhodující vliv. Já si myslím, že skutečně rozhodující je obava lidí z toho pokračujícího zdražování, z nejistoty z budoucnosti a z obavy, že nebudou moct zaplatit účty za plyn a energii, a to si myslím, že byl hlavní důvod, proč šli na náměstí bez ohledu na to, kdo to organizoval, jaké projevy zazněly za tím mikrofonem. Myslím si, že naprostá většina lidí, co stáli na tom náměstí, byli lidé, kteří měli obavu z toho zdražování a obavu z vlastní budoucnosti a chtěli to zastavit. Někteří chtěli kvůli tomu demisi vlády, někteří jenom chtěli, aby vláda změnila politiku a pomohla jim. Takže volby v tom jistě hrály určitou roli, ale nemyslím si, že byly rozhodující.

Překvapila vás účast na odborářské demonstraci? Vypadá to, že ji ovlivnila kampaň ohledně výše platu předsedy ČMKOS Josefa Středuly a zejména o spojení s prezidentskou kampaní. Nebo prostě lidé ztrácejí zájem či víru?

Já si myslím, že lidé byli unavení z většího počtu demonstrací, které neměly okamžitý dopad, tedy že nebyl vidět nějaký konkrétní výsledek aspoň pro ty lidi, co byli v těch ulicích. Sám jsem byl na té odborářské demonstraci a nemyslím si, že tam hrála roli ta mediální kampaň kolem platu Josefa Středuly. To si myslím, že byla naprosto okrajová záležitost. Ten plat zas není nějak nesmírně velký, aby to zarazilo lidi, kteří znají platy poslanců a ústavních činitelů, nemluvě o podnikatelích a manažerech velkých společností. To si nemyslím, že ta otázka platů hrála roli.

Četl jsem ten argument, že hrálo roli to možné propojení na Středulovu prezidentskou kandidaturu. Osobně si ovšem myslím, že to taky nehrálo velkou roli. On sám hovořil právě o té situaci zaměstnanců a ne o své prezidentské kandidatuře, i když samozřejmě jsem tam viděl stánky a lidi, kteří sbírali podpisy, ale proč ne. Dokonce si myslím, že by ani nebylo od věci, kdyby Středula sám svou prezidentskou kandidaturu zmínil. Ale on ji nezmínil, měl pro to jistě nějaký důvod, osobně se domnívám, a to mluvím i za ty lidi, kteří stáli kolem mě, že jsme tam nebyli kvůli jeho prezidentské kandidatuře, i když ji řada z nás třeba podpořila, ale byli jsme tam právě kvůli obsahu demonstrace. A to, že zástupci 31 svazů podpořili ten boj proti zdražování a za úpravu vládní politiky vůči těm nejzranitelnějším částem obyvatelstva, těm nejméně privilegovaným sociálně slabým, to si myslím, že byl hlavní důvod.

Proč tam bylo méně lidí? Uznávám, sám jsem byl překvapen, čekal jsem, že tam těch lidí bude více. To vysvětlení, které někteří odboráři dali, že řada lidí byla nucena v tu dobu pracovat, nevnímám jako moc přesvědčivé. Ale je možné, že už jistá únava z těch demonstrací zavládla, ale zase bych tomu nepřikládal nějakou obrovskou důležitost. Tak málo lidí tam zase nebylo, bylo tam méně, než se předpokládalo, ale byla to úctyhodná reprezentace napříč tím spektrem, tam byli lidé ze všech možných odborů. To si zase myslím, že vidět takovéto oživení odborářských aktivit, je v této společnosti vítané.

Zástupci ČSSD na říjnové demonstraci proti vládě FOTO – iportaL24.cz/Petr Kojzar

Tím se vlastně dostáváme ke slovu, které už tady padlo – volby. Co ukázal výsledek těch nedávných a mohou opravdu volby něco změnit?

Já znám tu náladu lidí, kteří říkají, nejdu k volbám, protože se nic nezmění. Chápu to, ale ostře s tím nesouhlasím. To mně připomíná lidi, co si v hospodách stěžují na ty či ony politiky nebo na tu či onu vládu, to si myslím, že je nefér od lidí, kteří nejdou volit. A já si myslím, že je to naše nejenom povinnost, ale zodpovědnost, pokud se nám něco nelíbí a chceme to změnit nějakým způsobem, tak bychom to měli vyjádřit volbou té či oné politické strany. Také ale uznávám, že volby, a nejenom v České republice, ale i v jiných zemích, často k nějakým radikálním změnám nevedou.

Pokud máme volební systém takový, jako máme, tak to většinou povede k vytváření koalic. Koalice jsou kompromis vždycky. A znamená to, že jakýkoliv radikálnější postoj se musí obrousit, upravit tak, aby vyhovoval všem koaličním partnerům. A právě už to znamená, že k žádným velkým radikálním změnám nedojde.

Na druhé straně si nemyslím, že by volby nemohly věci aspoň trochu upravit. Domnívám se, že pokud by většina lidí došla k přesvědčení, že je třeba volit jinou garnituru, a pak na ně po zvolení vytvořit nátlak, myslím nenásilný nátlak samozřejmě, obyvatelstva, aby plnily ty sliby, za které byli zvoleni, tak by mohlo dojít k nějakým změnám.

Tato vláda, myslím si, žádnou radikální změnu nepředstavuje, neslibuje, nebude realizovat, ale pak je na ní, aby přesvědčila lidi, aby s ní souhlasili. Ale ty demonstrace mi zatím ukazují, že hodně lidí s ní nesouhlasí. Ale uvidíme, zda jsou schopni to promítnout do nějakých příštích voleb.

Proč podle vás došlo k propadu levice, možná skoro už k mizení levice? Pravice to pochopila asi včas, když začala se společnými kandidátkami…

No ano, to je můj argument, já už delší dobu apeluji na jednotlivé levicové subjekty na české politické scéně, že by se měly poučit od pravice, kde nakonec pět stran, které neměly zas tolik společného nebo tedy měly mezi sebou řadu rozdílných názorů a rozepří, byly schopné se v rámci voleb sjednotit a vytvořit tu pravicovou pětikoalici.

Levice zatím prokazuje, že je totálně neschopná podobnou dohodu učinit. Z mého hlediska, pokud to neučiní, tak nemá šanci se v této zemi prosadit. Jednotlivé levicové subjekty jsou tady zdiskreditované, ať už svou neschopností nebo jistou dávkou korupce jejich představitelů. Nemyslím jenom vládních, myslím třeba i komunálních regionálních.

A tak bude velmi těžké, aby tady jednotlivý levicový subjekt získal tak velkou podporu, aby hrál rozhodující roli v parlamentu. Teď dokonce vidíme, že v současném parlamentu není žádný levicový subjekt, takže si myslím, že jediné řešení je překousnout tu vzájemnou nevraživost danou i historicky a hledat společného jmenovatele pro všechny levicové subjekty napříč spektrem. A teď nemyslím jenom zaběhané politické strany, ale i malá uskupení – Zelení, Levice, Budoucnost, Idealisté atd. atd.

Asi nejsložitější bude postoj všech levicových subjektů vůči KSČM, kde asi panuje největší neochota se domluvit. Vzhledem k minulosti to chápu emocionálně, ale pragmaticky politicky to považuju za předsudek, který je třeba překonat. A je třeba hovořit s těmi lidmi uvnitř KSČM, kteří jsou ochotní na takovou dohodu napříč politickým spektrem přistoupit a kteří nejsou nějak provázáni s předlistopadovou komunistickou minulostí, což například současná předsedkyně KSČM Kateřina Konečná už vzhledem k jejímu věku ani být nemůže. Takže si myslím, že pokud budou v té straně rozhodovat lidé jejího typu, její generace, tak by k té dohodě mohlo dojít. Pokud by ty ostatní levicové subjekty byly schopné překonat to, čemu říkám nevraživost daná minulostí a jakousi asociací současné KSČM s komunistickou stranou třeba z padesátých let.

Svátek práce na náměstí Míru FOTO – Facebook

K jistému spojení levice směřoval projekt Společenství práce a solidarity (SPaS). Možná je mou vinou, že jsem o něm naposledy slyšel v souvislosti s letošním Svátkem práce na náměstí Míru v Praze.

Jménem SPaSu jsem na této demonstraci na Míráku vystoupil já, takže se k tomu samozřejmě hlásím. Já jsem tu myšlenku propojení levice neopustil, i když pochopitelně za ty měsíce zjišťuji, že to je nesmírně složité a že to porozumění je velmi složité hledat. Našel jsem ho v různých skupinách i stranách, ale ne všude, takže nejsme ještě v té situaci, o níž jsem mluvil, aby byla srovnatelná s dohodou našich pravicových oponentů.

Na druhé straně musím říct, že ten projev na tom náměstí Míru, na který jsem se odvolával,není jediným vyjádřením této snahy.To pokračuje, ale ta jednání nejsou nutně jaksi hlasitá nebo neúčastní se jí veřejnost, ani by to nemělo žádný smysl. Musíme si vyjasnit ty rozdíly. V některých případech k jistým propojením došlo, na můj vkus nešlo často napříč celým spektrem, ale došlo aspoň k některým. ČSSD se dohodla se Zelenými, Budoucností a Idealisty v Praze. V Jihlavě ČSSD spolupracovala s Levicí, v některých pražských městských částech, třeba v Praze 11 nebo 12, byly dokonce společné kandidátky ČSSD a KSČM.

Je spousta příkladů, kdy na těch nižších úrovních lidé chápou, že je nutné se domluvit a zkouší to. Zatím to není rozsáhlé. Zatím se toho neúčastní vždy všechny subjekty, takže jsme ještě daleko od toho, o čem jsem mluvil jako o jakémsi dlouhodobém cíli na tom náměstí Míru. Do dalších voleb je ještě několik let, takže si myslím, že čas na to je, ale nemyslím si, že je nutné takovouto levicovou koalici napříč spektrem vytvořit pro parlamentní volby. Tam si myslím, že to bude naopak velmi složité. Ale pro komunální volby nebo krajské samozřejmě nevidím problém se dohodnout, pokud by byla jistá politická vůle.

Pokud jde o parlamentní volby, to je daleko složitější, ale zkusme začít dole, pokud by to fungovalo ve městech a krajích a pokud by lidé měli pocit: »Ano, takovou politiku chceme, to nám vyhovuje, to odpovídá našim představám,« tak se ta levice vrátí, kam historicky samozřejmě patří. Je naprosto nepřirozené, abychom měli parlament bez účasti levice, byť třeba jako opozice, ale vůbec bez účasti levice. Když se podíváte po celé Evropě, v mnoha zemích samozřejmě vítězí pravice, ale málokdy se stalo to, co se stalo u nás, že by levice nebyla přítomná aspoň jako opozice.

Ale ještě před parlamentními volbami budou ty již zmíněné prezidentské. Seznam možných uchazečů byl dlouhý. Uvidíme, kolik bude skutečných uchazečů, kolik těch možných nakonec projde tím vlastně nultým kolem – tedy kolik bude mít potřebný počet platných podpisů. Už víme, že jich zatím je devět, ale někteří se asi ještě odvolají. Chápu, že musí být nějaký krok, aby se nemohl do voleb přihlásit úplně každý a nebylo pak třeba tisíc kandidátů, ale není proces sběru hlasů a zvláště pak kontroly platných hlasů poněkud degradující vzhledem k tomu, že se volí hlava státu?

Jak víme i z minula, jistě spousta podpisů bude vnímána jako nekompletní a bude definitivně vyřazena. Ale to hlavní gró, které už známe, tam zůstane.

Osobně, a to je můj zcela subjektivní názor, se domnívám, že získat na jedné straně podpisy 10 senátorů nebo 20 poslanců a na druhé straně podpisy 50 000 občanů, není úplně zcela srovnatelné.

Pro řadu stoupenců vládní politiky sehnat ty poslance a senátory musí být snadné. Sehnat 50 000 podpisů to už vyžaduje velkou kampaň a řadu dobrovolníků, času, energie. Myslím, že to není tak úplně zcela srovnatelné.

Na druhé straně oceňuji, že třeba Josef Středula získal jak přes 60 000 hlasů, tak podpisy těch senátorů, a to si myslím, že je v pořádku, ale osobně si daleko víc vážím lidí, kteří získali více než těch 50 000 podpisů.

Jmen kandidátů zaznělo mnoho. Zaujalo vás některé tak, že byste o něm uvažoval v souvislosti s tím, že byste ho rád na Hradě viděl a volil?

To je pro mě složité. Já osobně jsem podepsal listinu Josefu Středulovi, protože s řadou jeho názorů souhlasím. Poněkud mě zarazily některé jeho reakce v poslední době na problematiku války, i když na té odborářské demonstraci, kterou jste zmínil, otázku míru podpořil, to je pro mě dost klíčové. Otázku míru jasně podpořil například Jaroslav Bašta nebo paní Vitásková, ale ta se rozhodla, že kandidovat nebude. Jinak mezi těmi ostatními kandidáty jsou lidé, kteří vysloveně podporují ten válečný boj do posledního Ukrajince. Takoví lidé jsou pro mě zcela nepřijatelní, čili já budu, až se to zúží, hlasovat a taky přesvědčovat mé přátele, aby dali hlas tomu, kdo bude podporovat mírové řešení.

Je podle vás dobře, že jsou prezidentské volby přímé, že rozhodují občané?

Osobně se domnívám, že ano, ale vím, že řada lidí, včetně některých mých přátel, je proti přímé volbě prezidenta, která není stoprocentně pozitivní, má to své mouchy a problémy jako všude ve světě, kde k tomu dochází, nejsme jediná země s přímou volbou prezidenta. Netvrdím, že to je stoprocentně fantastická léčba na neduhy společnosti, ale stále se domnívám, že to je demokratičtější, než to nechat čistě na poslancích a senátorech.

Zleva dole vicepremiér Pavel Rychetský, premiér Miloš Zeman, vicepremiér Vladimír Špidla a ministři Miroslav Grégr, Pavel Dostál a Jan Kavan, v druhé řadě zleva Karel Březina, Miloš Kužvart, Stanislav Gross, Jiří Rusnok, mluvčí vlády Libor Rouček a Bohumil Fišer, v třetí řadě zleva Petr Lachnit, Jaromír Schling, Jan Fencl, Jaroslav Bureš a Jaroslav Tvrdík při společném fotografování v srpnu 2001 u vchodu do Úřadu vlády v Praze. FOTO – ČTK/René Volfík

A na závěr jedna hodnotící: prošel jste ve svém politickém životě mnoha pozicemi, která vás nejvíce naplnila, které si nejvíce vážíte a stavíte ji na nejvyšší stupínek?

To je dobrá otázka. Bavilo mě být českým ministrem zahraničí, protože zahraniční politika je něco, čím se zabývám od svých vysloveně teenagerských let a nesmírně mě to baví a taky jsem to studoval, jak u nás, tak v Británii, tak jsem to učil ve Spojených státech amerických.

Ale atmosféra, která vládla v té době, kdy jsem byl ministrem zahraničí,ale která panuje i v jiných obdobích české historie, mi nevyhovovala. Jednak jisté napětí uvnitř toho ministerstva, kde každý si přeje vycestovat do nějaké zajímavé země. A jednak ten novinářský tlak, hledání špatných zpráv, skandálů a prostě to, co některé média zajímá víc, než jak se dělá zahraniční politika, tak to mě často dost otravovalo a rozlaďovalo v době, kdy jsem v tom »Černínu« seděl.

Čímž neříkám, že tam nebyly zajímavé momenty, byly a jsem rád, že jsem mohl přispět například k hledání příměří v době bombardování bývalé Jugoslávie česko-řeckou mírovou iniciativou, kterou jsem dal dohromady s řeckým ministrem zahraničí Papandreem, přestože to bylo napadáno řadou českých novinářů. Dodnes si myslím, že to bylo velmi vhodné a dobrý diplomatický krok. A taky řada západních politiků a řada západních politologů má na to stejný názor.

Stejně tak musím zmínit moje aktivity proti plošným sankcím proti Kubě, zdůrazňuji plošným – já jsem samozřejmě vždycky kritizoval porušování lidských práv na Kubě. Ale s plošnými sankcemi, které jsou potom použity především proti obyčejným občanům, nesouhlasím, jak na Kubě, tak v jiných zemích, kde byly uplatňovány. Já jsem pro to, čemu se v OSN vždycky říkalo smart sanctions, chytré sankce, zaměřené proti konkrétním diktátorům, konkrétním lidem, kteří jsou zodpovědní za tu či onu represi.

Takže jsou věci, které jsem dělal jako ministr zahraničí, kterých si dodnes vážím a jsem rád, že jsem měl tu možnost se toho účastnit.

Prezident USA George Bush 12. září 2002 v New Yorku na plénu Valného shromáždění OSN. V pozadí zleva generální tajemník OSN Kofi Annan, předseda 57. Valného shromáždění OSN Jan Kavan a místopředseda OSN Čchen Ťien z Číny. FOTO – ČTK/AP

Ale nebyl jste »jen« ministr zahraničí…

Ano, na druhé straně, v odpovědi na vaši otázku o mé pestré historii různých funkcí, si nejvíce vážím mé role předsedy Valného shromáždění OSN. Jsem jediný Čech, který tuto prestižní funkci vykonával, ale nebyla v té době v České republice doceněna, takže v době, kdy jsem byl v New Yorku, se na mě s žádostí o pomoc a možnost přimluvit se za ty či oné projekty obraceli přátelé ze Slovenska, z Polska a Maďarska daleko víc než z České republiky. Bohužel.

Ale myslím si, že i tam se mi podařilo prosadit řadu věcí, které jsou dlouhodobě oceňovány, například jsem byl předsedou Valného shromáždění OSN v březnu 2003, kdy byla americkou invazí do Iráku zpochybněna celá podstata OSN, celá filozofie, na které je OSN postavena. A myslím, že jsem přispěl k tomu, že tenkrát Rada bezpečnosti OSN neodhlasovala mandát Spojeným státům a těm takzvaně státům ochotným, kteří k tomu přidali svůj mandát, aby provedli tu invazi do Iráku. A řada členů Rady bezpečnosti OSN, těch nepermanentních, včetně relativně malých a ne zrovna mocných států, jako je Mexiko, Kolumbie, Kamerun a podobně, hlasovala proti tomu. Já jsem s řadou z těch diplomatů hovořil. Stejně jako jsem procestoval hodně zemí, kde jsem vystupoval proti té invazi, a právě za mírové řešení. Nepodařilo se OSN, to je pravda, tu invazi zastavit. Škoda. Ale to v rámci OSN není ani možné. Rozhodují mocnosti, které mají největší armády, to jsou Spojené státy americké, ale myslím si, že je důležité, že tato akce ten mandát OSN – to znamená jistou mezinárodní legitimitu – nezískala.

A tímse mi podařilo přispět k záchraně reputace OSN a potom, jak víte, o řadu let později řada těch aktérů, kteří podpořili invazi do Iráku, změnila názor a omluvila se. Jeden z mála, kdo se neomluvil, byl tehdejší český ministr zahraničí Cyril Svoboda. Kdežto řada ostatních, včetně amerických a britských politiků, se za to omluvila, takže mi vlastně zpětně dali zapravdu.

Tenkrát se mi nesmírně dobře spolupracovalo s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem, nesmírně slušným čestným člověkem. Myslím, že za ten jediný rok, co jsem tam v té funkci strávil, se mi podařila řada důležitých věcí. Některé u nás vůbec neměly publicitu, například prosazení mírového řešení a rekonstrukce ve Východním Timoru, to je pro českou společnost příliš daleko, ale bylo to nesmírně důležité. Tím zastavíte zabíjení lidí, vytvoříte struktury, které umožní vytvoření demokratických struktur.

I když je to od nás tak daleko, že to tak úplně nevnímáme, jako třeba vnímáme teď Ukrajinu, anebo před lety Kosovo a Srbsko, což bylo pro mě zase nesmírně důležité. A jsem rád, že jsem mohl i přispět k tomu, že po nějakou dobu to pro mě ne zcela legální vyhlášení samostatnosti Kosova nebylo Českou republikou uznáno. A dodnes to vlastně pět členských států Evropské unie a řada členských států OSN neuznalo. Stále si myslím, že i tady je třeba jednat, že není možné světu tyto věci vnucovat jednostranným vyhlášením invazí, vojenským nátlakem nebo něčím podobným. Bělehrad a Priština spolu musí jednat a to za jisté pomoci EU.

Zbyšek Kupský

Předchozí článekOSTRÁ TYGŘÍ STŘEDA: Babiš na Hrad? Ach jo!
Další článekCeloněmecká jízdenka má být jen za 49 eur na měsíc

8 KOMENTÁŘE

  1. Fantastic beat ! I would like to apprentice while you amend your website, how can i subscribe for a blog web
    site? The account aided me a acceptable deal. I had been tiny bit acquainted
    of this your broadcast provided bright clear concept

    Here is my homepage; сливы топовых трейдеров телеграмм (ok.ru)

  2. Howdy very nice site!! Guy .. Beautiful .. Wonderful ..
    I will bookmark your site and take the feeds also? I’m glad to find a lot of
    helpful info right here in the submit, we want develop extra strategies
    on this regard, thank you for sharing. . . . . .

  3. Ten člověk má pravdu. Levice je neschopná dohody. A proc? Protože z CSSD se stala jakási levicová pražská kavárna a v KSCM diky Konecne, která mysli jen na sve teple eurokřeslo, se dostali k moci presne ti radikálové, kteří dosud zůstávali upozadeni.

  4. Fašismus musí být poražen a vykořeněn, jakýkoliv jiný výsledek by byl tragický.

    S jakou levicí se jako mají komunisté spojovat? Vždyť kromě nich tady prakticky žádná levice neexistuje. ČSSD, Středulovy žluťácké odbory ani genderisti, ekofanatici a vítači západního střihu se za levici považovat nedají.

  5. „Představa, že by Ukrajina porazila jadernou velmoc jako Rusko, je naivní.“ Ti rudí vyčichlí experti si nevidí na špičku nosu. Člověk, aby je opravoval i z té jejich strany břehu – a ve Vietnamu to dopadlo jak, Kato?

Comments are closed.