Analýza: 1000. výročí korunovace Boleslava Chrabrého za polského krále – a co z toho vyplývá

18. dubna 1025 byl druhý polský historický kníže Boleslav (přízvisko Chrabrý mu bylo dáno až po jeho smrti) korunován v gniezdenské katedrále na polského krále. Současně se poprvé objevil název státu Polské království. Toto výročí jistě stojí za připomenutí. Jak moc se současné polské politické elitě jeho připomenutí povedlo, zůstává otázkou.

Výročí připadalo shodou okolností na Velký pátek, stejně jako v roce 1025. S ohledem na nejkřesťanštější velikonoční svátky ale byla vzpomínka odložena na sobotu 26. dubna. Když na ní nečekaně připadl pohřeb zesnuvšího papeže Františka, byl termín změněn na pátek 25. dubna. Připomínka výročí korunovace Boleslava za krále Polska za účasti prakticky vší polské politické elity se nekonala v katedrále Gniezdno, stojící na místě někdejší románské katedrály, kde se Boleslavova korunovace konala, ale v teple luxusního sálu v Gniezdně. Budiž.

Horší to bylo s projevy. Byla jich řada. Nebožtík Boleslav Chrabrý se musel obracet v hrobě. Asi nejméně špatný byl hlavní projev polského premiéra a předsedy Občanské platformy Donalda Tuska. Nejprve se pokusil zaveršovat slovy:

»Tvoje koruna svítí jasně
Tvoje království třímá se mocně!«

Poté navázal na spor některých Poláků, zda Boleslav Chrabrý vedl Polsko na západ či na východ. Prý samozřejmě Boleslav Chrabrý směřoval Polsko na západ. »Bijte historii!«, dostal politik nápad, chce se říci, byť chce to klid, prakticky všichni významnější polští politici chtějí Polsko na Západě mít a nějaká historie je jim dobrá jen ke zdůvodňování pro Polsko sebevražedné politiky rusofobie. Přitom historie často úpí. Ač jsou řadoví Poláci sympatičtí, pracovití, podnikaví a pragmatičtí, z polské »elity« jde dlouhodobě strach, že zatáhne do nesmyslné války za velké Polsko od Baltu k Černému moři Poláky, nás i další národy.

Zkušenosti Velké Moravy

V raném středověku na pro některé vysněném západě probíhala genocida, pod pláštíkem christianizace. Nepokřesťanštili se, tak je ve jménu křesťanské lásky vyvraždili. Mohou vzpomínat nejen Sasové za Karla Velikého či pohanští Prusové. Prusové byli sice východně od Polska, ale genocida se na ně valila od Řádu německých rytířů, tj. od západu. Německé rytíře vyhnané z Uher tamním králem do Polska neprozřetelně pozval ve 13. století jeden z knížat mazowieckých z boční větve Piastovců. Brzy kromě Prusů ohrožovali i Polsko. Teprve polsko litevský král Jagiello porazil Německé rytíře v bitvě u Grunwaldu 15. července 1410. V následujícím půlstoletí byl zničen Řád německých rytířů v Polsku a v Litvě. »Patříme na západ« zle poznali i polabští Slované a jejich poslední zbytek – Lužičtí Srbové, jej zle poznávají i dnes.

Velkomoravský kníže Rastislav sice opakovaně odrazil vojenské útoky Východofrancké říše (od západu), ale s vědomím nebezpečí hrozícího od křesťanského fanatismu a pokrytectví se »dobrovolně« rozhodl přijmout křesťanství. Aby se nestal vazalem Východofrancké říše, přijal křesťanství z Byzance, která ve střední Evropě neměla větší zájmy. Na Velkou Moravu tak dorazila mise slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Na Velké Moravě vytvořila staroslověnské písmo a zavedla křesťanské náboženské obřady ve staroslověnštině, kterým obyvatelstvo, na rozdíl od obřadů v latině, rozumělo.

S Východofranckou říší se zle potýkal i další velkomoravský kníže Svatopluk. Přestože na poli válečném vítězil, rozhodl se po smrti Metoděje vyhnat jeho žáky a nahradit je latinskými kněžími v naději, že tak zmizí důvod, resp. záminka Východofranků k útokům na Velkomoravskou říši. Dnes by se řeklo, na znamení toho, že také Velká Morava patří na západ. Šlo o státnické rozhodnutí, dnešní moralizování není na místě. První vzdělanci se staroslověnským písmem zvaným cyrilice, se tak dostali do Kyjevské Rusi, do Makedonie a do Polska.

Zkušenosti české

První historicky doložený český kníže Bořivoj I. vyvolal sjednocováním slovanských kmenů pod svou vládou v Čechách proti sobě Strojmírovo povstání. Přivedlo jej do emigrace na Velkou Moravu. Tam přijal od Metoděje křesťanství. Metoděj mu slíbil velkou světskou moc a velké bohatství, přijme-li křesťanství. Poté Svatoplukovo vojsko porazilo Strojmírovo povstání a christianizovaný Bořivoj byl dosazen zpátky do Čech na trůn jako vazal Velké Moravy.

Přeskočme do let vlády prvního historického knížete Polska Mieszka I. Vzal si za manželku českou princeznu Doubravku. Ta přinesla křesťanství na polský knížecí dvůr. Jejich syn Boleslav Chrabrý za své dlouhé vlády 992-1025 sjednocoval Polsko pod svou vládou. Měl četná vítězství, včetně získání Slovenska a obsazení Prahy v roce 1003. Praha padla poté, co český kníže Boleslav III. Ryšavý zcela rozvrátil české knížectví. Již rok na to se ale na hrubý nátlak německého císaře musel z Prahy stáhnout. Knížectví znovu ovládli domácí Přemyslovci, v pozici vazalů císaře. V roce 1021 byl Boleslav Chrabrý nucen postoupit Slovensko Uhrám.

Korunovace Boleslava za polského krále se uskutečnila se souhlasem německého císaře. Již v červnu 1025 ale Boleslav Chrabrý zemřel. Jeho syn Mieszko II. zemi rozvrátil. Po jeho smrti roku 1034 nastalo v Polsku bezvládí. Toho využil český kníže Břetislav I. k válečné výpravě »za záchranu ostatků svatého Vojtěcha Slavníkovce«.

Biskup Vojtěch Slavníkovec

Vojtěch Slavníkovec byl silně rozporná osobnost. Jako biskup měl sjednocovat českou společnost, ale při své konfliktní povaze ji systematicky rozeštvával. Dobře se cítil jen na dvoře německého císaře. Fanaticky nenáviděl pohany, zvláště pak Prusy. Když za nedovolenou účast na válce německého císaře byli 28. září 995 na Libici vyvražděni Slavníkovci, rozhodl se biskup Vojtěch jít urážet pohanské Prusy. Zajali ho a žádali omluvu. Protože Vojtěch v urážkách Prusů pokračoval, 23. dubna 997 ho popravili. Za tuto smrt ho církev rychle prohlásila za svatého. Boleslav Chrabrý jeho tělo vykoupil za množství zlata, odpovídající váze těla Vojtěcha.

Vzhledem k prohlášení Vojtěcha za svatého si ale na jeho ostatky činil nárok i český kníže Břetislav I. Když je nedostal po dobrém, podnikl roku 1038 vojenskou výpravu do Gniezdna. Pohyboval se nenápadně, takže při náhlém útoku českých vojsk na Gniezdno polská metropole padla bez boje. Následně byla vyloupena a ostatky svatého Vojtěcha odvezeny z gniezdenské katedrály do Prahy. Polští králové poté přesídlili do Krakova. Zda v úhlu dobití Gniezdna Čechy v roce 1038 Boleslav Chrabrý zanechal pevný polský stát, zůstává otázkou pro historiky.

Skvělí piastovští králové?

Také Tuskovo tvrzení o skvělých polských králích z dynastie Piastovců hodně kulhá, pokud neuvede, které má na mysli. Určitě mezi ně nepatří Boleslav II. Křivoústý, který Polské království rozdělil mezi své čtyři syny, přičemž se jej znovusjednotit nepodařilo ani Tuskem právem vzývaném posledním piastovském polskému králi Kazimíru Velikému, protože Slezsko musel ponechat českému králi Karlu IV. V roce 1740 Slezsko uchvátilo německé Prusko. Teprve v roce 1945 bylo Slezsko zásluhou sovětských a polských komunistů vráceno Polsku jako náhrada za obludné zločiny německých nacistů, spáchaných v letech 1939-45 na Polácích, a Němci z něj byli vysídleni.

Vynechávám komplikované vztahy Polska s Kyjevskou Rusí, kde si obě země sice vyměňovaly princezny, ale přesto spolu často válčily, o rozsáhlé polsko litevské expanzi na východ po porážce Kyjevské Rusy Tatary v letech 1237-40 nemluvě. Podstatnou část Kyjevské Rusi na řadu staletí zabrali Litevci a Poláci a vládli tam všelijak.

Co dělal piastovský král v roce 1241, když na Polsko zaútočili Tataři, ví prý jen Pán Bůh. Tataři bez odporu obsadili Sandomierz, polskou metropoli Krakov, Opolle, Wroclaw. S Tatary se utkal až na jihozápadě Polska dolnoslezský kníže Jan II. Pobožný z boční větve Piastovců. V krvavé bitvě u Legnice 9. dubna 1241 padnul spolu s výkvětem dolnoslezských šlechticů. Kdyby dva dny počkal na příchod vojsk českého krále Václava I., bitva by dopadla jinak. Proti třikrát početnějšímu česko polskému vojsku by Tataři neměli šanci. Jan II. ale chtěl být slavný a tak měl neslavný pohřeb.

Někteří Poláci přesto bitvu u Legnice hodnotí jako pro Polsko vítěznou. Vítězem se snad mohli cítit Sasové, kteří po následném otočení Tatarů na Moravu ušli jejich útoku.

Česká a polská zkušenost

Zatímco Češi se v drtivé většině válek bránili útoku Němců od západu (že by proto měli patřit na Západ?), Polsko válčilo střídavě na tu či onu světovou stranu. Válčilo s Němci včetně jejich odnoží – Řádem německých rytířů a od 16. století s Pruskem, Čechy, Uhry, Tatary, se Švédy, s Rusy, Turky.

Zda je vhodné hlučně se hlásit k umírající Evropské unii a Severoatlantické alianci, jak v Gniezdně učinil nejen Tusk, je otázka pro politology. Jedině že by šlo o silně zapáchající »evropské hodnoty«. Patří k nim genocida i velké pokrytectví.

Krátce před oslavou korunovace polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski ve zprávě o zahraniční politice polskému parlamentu dal v mnoha frázích zabalené poselství, že Poláci prohráli válku s Ruskem na Ukrajině, ale že v ní budou pokračovat dál. Při Londýnu, Paříži, Berlínu a Bruselu, když Washington po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách prý ostudně selhává. Jinak to prý Evropa nepřežije. Takže Pán Bůh s Evropou i s námi.

Jan Zeman