Analýza: Hrůza a děs přichází z Německa

Dne 15. března 1939 vstoupila německá okupační vojska do Československa a nastalo nové období temna. Německo porušilo vlastní Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, zrádnou od samého počátku, a zřídilo Protektorát Čechy a Morava. Z pohledu mezinárodního práva šlo o zamaskovanou formu ilegální anexe části československého území. Počet obětí této německé okupace není zcela přesně znám. Odhaduje se na 360 000 lidí. V tomto počtu nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli až po válce na následky týrání, věznění v koncentračních táborech, totálního nasazení atd. V Protektorátu bylo naše obyvatelstvo podrobeno neuvěřitelnému teroru ze strany německé okupační správy. Gestapo hned od začátku zatýkalo, brutálně mučilo a vraždilo každého, jen při podezření z nějaké protiokupační činnosti. Lidice a Ležáky nejsou jedinými vypálenými obcemi a zmasakrovaným obyvatelstvem. Kladu si otázku: Proč se tento den zahájení totální perzekuce naší země každoročně halasně nepřipomíná, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo? Má to snad znamenat oficiální úmysl tuto novodobou německou hrůzovládu nepřipomínat a zapomenout? Nebo to patří ke snaze přepisovat historii ve jménu dnešní nenávistné ideologie proti Rusku? V Německu důsledná denacifikace neproběhla a existovala jen po krátkou dobu, pokud byla pod patronací vítězných mocností. O tom jsem psal v jedné úvaze zveřejněné na iportaL24.cz v září 2023 s názvem »Denacifikace Německa, o které se moc nemluví«.

Připomínání této události nemá být jen upozorněním na smutné období našich dějin, ale také na důvěryhodnost a morální integritu Západu. Francie a Británie svými postoji usnadnily nástup Hitlera, a tím zahájení Druhé světové války. Mnichovský diktát a následná okupace našeho území se nesmí stát uzavřenou minulostí, protože jde o uzel, kde se splétají důležitá vlákna světové historie. Je to stále aktuální téma, které ukazuje, jak snadno se porušují sliby. Je to také ukázka toho, že demokracie má omezené možnosti, protože rozhodovací procesy určuje parlamentní většina a ne odborníci.

Už z kraje roku 1938 předseda Sněmovny lordů, lord Halifax, při návštěvě Německa v rámci lovecké výstavy dal jasně najevo, že Británie nebude mít zásadní výhrady, když si Německo bude chtít podmanit Rakousko, Československo, Gdaňsk a polské Pomoří, pokud to bude provedeno mírovou cestou. Snahu Německa eliminovat Československou a Rakouskou státnost podpořil v Berlíně 14. 1. 1938 i polský ministr zahraničních věcí Józef Beck, který byl zaslepen nelibostí vůči ČSR a jejímu prezidentovi Benešovi, kterého považoval za zbabělce a úslužného přitakávače mocností. Stejnou nelibost projevoval i polský premiér, maršál Pilsudki. Ke zhoršení vztahu mezi ČSR a Polskem výrazně došlo po podpisu německo-polského paktu – Smlouvy o neútočení mezi Polskem a Německem – ze dne 26. 1. 1934. Tato Smlouva předběhla o několik let podobnou Smlouvu mezi SSSR a Německem, o které se často mluví, a naopak se úmyslně zamlčuje německo-polský pakt.

Beneš po anšlusu zdůrazňoval, že ČSR není Rakousko. Ale zároveň si uvědomoval, že Francie a Anglie podcenily vývoj v Německu, a tím připustily hromadné německé zbrojení, včetně porušení všech mírových smluv. Beneš v této době neočekával bezprostřední napadení Československa, protože jsme měli v té době dobrou a silnou armádu, budovala se opevněná linie, existovala Malá dohoda, Smlouva o spojenectví a přátelství s Francii včetně vojenské pomoci a Smlouva s SSSR, ale závislá na pomoci ze strany Francie. V den anšlusu pořádal Hermann Göring recepci. Hned po příchodu našeho vyslance Vojtěcha Mastného mu Göring oznámil, že německá vojska začínají obsazovat Rakousko, ale že Německo nemá vůči Československu nějakých nepřátelských záměrů a naopak si přejí sblížení, ale za podmínky, že nevyhlásíme mobilizaci. Jak dojemné.

Tři Hitlerovy varianty zahájení války

V té době se u nás stále zhoršoval problém s požadavky Sudetoněmecké strany, která si znovu a znovu vymýšlela nové a často nehorázné požadavky, aby na ně čsl. vláda nemohla přistoupit. Předseda strany Henlein se poprvé setkal s Hitlerem na olympiádě v Berlíně v roce 1936 a podruhé v březnu po anšlusu Rakouska. Tento rozhovor trval 3 hodiny za přítomnosti vůdcova zástupce Rudolfa Hesse, ministra zahraničních věcí Ribbentropa a dalších. Hitler se vyjádřil, že čsl. problém brzy vyřeší. Zároveň sdělil požadavek, aby členové Sudetoněmecké strany výrazněji vystupovali kladením nepřijatelných požadavků.

Hitler si po anšlusu zavolal šéfa Vrchního velitelství Wehrmachtu, gen. Keitela, a uložil mu úkol týkající se plánu na válku s Československem. Hitler mu sdělil tři možné varianty zahájení války. První variantou byl bleskový strategický útok bez sebemenšího zdůvodnění. Druhou variantou byl útok, kterému předcházela řada diplomatických konfrontací, a třetí variantou byl rychlý útok vyprovokovaný nějakým incidentem. Nakonec Hitler podpořil třetí variantu s využitím nepřijatelných Henleinových požadavků. Bleskový útok měl získat převahu Říše během prvních čtyřdenních bojů, a tím demoralizovat nepřítele a odradit spojence od případné pomoci. Útok měl umožnit průnik německých vojsk do týlu čsl. vojsk, bez nutnosti dobývat celou linii opevnění. Evidentně se tehdy zrodila koncepce »blitzkriegu«. Ale Keitel a další generálové nebrali názory Hitlera vážně. To ale netušili, že Hitler nemíní ponechat vedení války jen v rukou vojáků.

Jak se rodila zrada Západu

Dne 10. dubna 1938 se v pracovně britského premiéra Nevilla Chamberlaina vedla porada za účasti šéfů diplomacie zahraničních věcí Francie a Británie, včetně dalších důležitých osobností ze zámořských teritorií. Oficiálně se tato konference týkala bezpečnosti pro případ války s Německem. Britové sdělili, že v tomto případě míní vysadit na kontinent jen početně omezené expediční sbory. A aby to nevypadalo, že se Londýn připravuje na válku, tak britský ministr zahraničí, lord Halifax, po skončení prvního jednacího dne zatelefonoval německému vyslanci v Londýně, aby ho ujistil, že se nepřipravují žádné nové vojenské závazky. Britové ústy Halifaxe dali jasně najevo, že po anšlusu se situace radikálně změnila a je nutné brát v potaz rozhořčení Němců žijících po obou stranách čsl. hranice. Francie i Anglie se měly postarat o to, aby se zabránilo vážnějšímu incidentu, který by mohl vést k válce. Obě země jaksi zapomněly, že dlouhodobě tolerovaly porušování Versailleské smlouvy ze strany Německa, a tím podpořily jeho vyzbrojení. Na konferenci bylo řečeno, že za stávající vojenské situace obě země nemají prostředky k tomu, aby v případě napadení Československa německou armádou mohly úspěšně zasáhnout. Halifax dále dodal: »Podíváme-li se na to z čistě vojenského hlediska, jakákoliv obnova ČSR by musela počkat až do vítězného konce války. A nelze vyloučit otázku, jestli by i po vítězném konci války byla skutečně možná obnova československé státnosti v jeho současné podobě. Proto je nutné daný problém řešit v duchu celkového realismu.« Jinak řečeno, podle britských politiků je nezbytně nutné se s Německem dohodnout za každou cenu. Šéf britské diplomacie Halifax považoval německé požadavky vůči ČSR za správné, a proto on sám už před půl rokem nabídl Hitlerovi souhlas se záborem Rakouska i Sudet, pokud nerozpoutá válku.

Daladier sdělil výčet chyb Západu, počínaje umožněním remilitarizace Porýní až po anšlus Rakouska. Ujistil, že Francie splní své spojenecké závazky a vstoupí do války, kdyby se Německo odvážilo zaútočit na Československo. Angličané byli jeho vystoupením zmateni, protože předchozího dne v zákulisí požadoval nátlak Británie na Beneše. Angličanům byl osud Československa zcela lhostejný. Vůbec jim nedocházelo, že je jen otázkou času, kdy se budou muset postavit proti Hitlerovi. Jednání v Londýně se přerušilo a Chamberlain se osobně setkal s Daladierem s požadavkem, aby mírnil své výroky. Po dalších hodinách jednání se obě strany nakonec shodně dohodly, že Francie a Británie přinutí čsl. vládu k co největším ústupkům ve prospěch sudetských Němců. V závěrečném komuniké se neobjevilo žádné vojenské vyhrožování na adresu Říše, které z počátku požadovali Francouzi. Tato formulace Hitlera jen utvrdila, že Západ kvůli ČSR válku nezahájí.

Vrtkavost francouzské politické scény

Ale situace se měnila i ve Francii. V pařížském deníku »Le Temps« vyšel článek »Znepokojené svědomí« od právníka a publicisty Barthéléma. Článek mimo jiného uváděl, že v čsl. armádě slouží němečtí vojáci, kteří nechtějí bránit svou vlast. Jejich přítomnost tak oslabuje armádu. Kromě 3 milionů sudetských Němců z celkového počtu 15 milionů obyvatel v ČSR existují i další menšiny, které tuto zemi nepovažují za svou vlast. Z této situace vzešla v článku otázka, zda pro zachování současné podoby Československa, sestávajícího z mnoha nespokojených národů, se má riskovat světový konflikt, ve kterém by padlo mnoho Francouzů? Autor sdělil: »S lítostí, ale rozhodně odpovídám: NE!« Ale největší proradnost byla až v závěru článku, ve kterém Barthélémi čtenáře přesvědčoval, že Francie není povinná vstoupit do války na obranu čsl. hranic. Tento článek měl ohromný vliv, neboť byl zveřejněn v nejserióznějším a nejvlivnějším pařížském deníku a navíc souzněl s názory dalších předních šéfredaktorů. O této záležitosti se Praha brzy dozvěděla. Článek jasně posvětil případné odmítnutí francouzské pomoci a tvrdil, že takové rozhodnutí nelze považovat za zradu. Šlo o povýšenost Západu vůči naší zemi. Článek vyvolal v Československu pozdvižení, protože vyšel jen po dvou dnech, od jmenování nové francouzské vlády v čele s Éduardem Daladierem. Vrtkavost francouzské politické scény nevěstila pro budoucnost nic dobrého. Československý vyslanec v Paříži Osuský se sešel na večeři s přítelem Bonnetem, ministrem zahraničí, a vymohl si na něm ujištění, že se francouzské ministerstvo zahraničí distancuje od názoru zveřejněného v článku. Premiér Daladier sice pronesl řeč v senátu, v níž zaručoval platnost uzavřených spojenectví, ale zpochybnění bylo ve vzduchu. Dne 15. dubna 1938 deník La Temps otiskl úvodní článek »Mír pro střední Evropu«, ze kterého jasně vyplynulo, že francouzská politika vůči ČSR zvolila změnu.

Chamberlain vůbec nic nechápal

Dne 28. 5. 1938 Hitler pozval ministra zahraničních věcí Ribbentropa a Göringa na poradu do říšského kancléřství. ČSR označil za nepřítele a překážku, kterou je nutné odstranit před vítěznou válkou na Západ. Útok měl krycí označení Fall Grün (Zelený plán).

Dne 15. 9. se britský premiér Chamberlain obrátil na Hitlera s žádostí o osobní setkání. Na mnichovském letišti ho přivítal Ribbentrop a odtud cestovali zvláštním vlakem do Berchtesgadenu a dále pak auty do Hitlerovy rezidence Berghof. Britský premiér vůbec nepochopil situaci a myslel si, že se vyhne válce, když bude obětovat Československo. Rozhodoval o věci, které vůbec nerozuměl. Dnes a denně to vidíme prakticky u všech eurounijních vůdců. Po setkání se oba státníci rozhodli co nejrychleji přejít k věci. Přestože ani jeden z nich neznal řeč svého protějška, Chamberlain si nepřivezl vlastního tlumočníka. Proto je v roli tlumočníka doprovodil dr. Schmidt. Hitler začal hovořit o nepokojích v Sudetech, které on sám dal vyprovokovat a podporoval. Dále hovořil o sobě a německém socialismu a zdůraznil, že dosáhne návratu tří milionů Němců z ČSR zpět do Říše, i za cenu války. Čechům začal nadávat a tvrdil, že Československo se stejně rozpadne. Chamberlain sdělil, že nemá nic proti oddělení Sudet. O Češích se ve své řeči nezmínil ani slovem. Hitler na závěr slíbil, že s vydáním rozkazu k útoku na Československo ještě počká. Ovace Němců před odletem premiéra do Anglie mu evidentně dělaly dobře. A tak se domů vracel s pocitem výtečně vykonané práce. Vůbec nepochopil Hitlerovy myšlenkové pochody a vize.

Na následujících britsko-francouzských rozhovorech v Londýně došlo k dohodě, že ČSR musí splnit Hitlerovy požadavky, aby se předešlo válce. Francouzský premiér Daladier sdělil, že zásadní rozhodnutí přenechává Britům, neboť se jejich vláda v situaci lépe orientuje. Benešovi byla předána francouzsko-britská nóta, ze které vyplynulo, že se Hitlerovi musí ustoupit na celé čáře, tedy postoupit celé Sudety Říši. Československá vláda to dostala ve formě demarše, tedy výstrahy. Jak to vše dopadlo, víme.

15. březen 1939 byl dnem zrady!

Francie nás zradila s požehnáním Britů. Na to nesmíme nikdy zapomenout, a proto se má 15. březen 1939 připomínat jako den zrady. Dnešní zrádná ideologie se snaží tuto tragickou historii zamlžit. Válku začínají politici, ne vojáci. A jak se dnes ukazuje, politici jsou nepoučitelní a jsou ochotni rozpoutat nejhorší válku, kdy přeživší budou závidět mrtvým. Einstein to vyjádřil jasně: »Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou jen klacky a kameny.«

Fakta nelžou, lžou jen jejich vykladači

V tomto krátkém pojednání jsem chtěl zdůraznit, jak vrtkavé jsou sliby a že vsázet vše jen na jednu kartu se nevyplácí. To plně platí i v dnešním rozhádaném světě, včetně EU. Touha mocných po moci je tak silná, že lidskou civilizaci nakonec zahubí. Historické události jsou vykládané tak, aby byly poplatné dnešní ideologii. Fakta nelžou, lžou jen jejich vykladači. Demokracie vedle lidskosti má v sobě i nelidský potenciál. Proto ve jménu dobra lze snadno páchat zlo. Němečtí okupanti a jejich zvěrstva zcela mizí z obzoru. Ale byli to němečtí nacisté a jejich ukrajinští přisluhovači, kteří dokázali bestiálně trýznit a vraždit i malé děti. Hitler s jeho zrůdným režimem jsou v našem mediálním mainstreamu proměněni v pouhou kulisu. Dnes se za nekorektní považuje říkat »německá okupace« či »německé zločiny«, nýbrž výlučně nacistické nebo hitlerovské, jako kdyby to nebyli Němci. A protože mocichtiví potřebují mít stálého nepřítele, tak se za Němce dnes dosazují Rusové, národ, který zaplatil za německou agresi a za vítězství nad agresory největší cenu. Zásluhu o to, že se plány Hitlera, Heydricha a jejich soukmenovců na vymazání českého národa a vlastně všech Slovanů z mapy země neuskutečnily, mají dnes v očích novodobých vykladačů dějin všichni, jenom ne Rusové. Oslavujeme Američany, vlasovce, nalháváme si, že jsme se osvobodili sami. Kácí se pomník sovětskému vojevůdci, sundávají se pamětní desky a cílevědomě se pěstuje nenávist k Rusům. Skutečná historie nikoho nezajímá. Nemluví se o tom, jak vznikl nacismus, kdo jej podporoval a jaké zájmy měly tehdejší velmoci.

Odsouváme stranou zrádnou Mnichovskou dohodu, nepřipomínáme »podivnou válku«, v níž Británie a Francie obětovaly Polsko, zapomeneme na Teherán, Jaltu a Postupim a tam uzavřené velmocenské dohody, které se nehodí do příběhu o špatném Rusku. Po konci války následoval odsun, neboli jak se dnes politicky korektně říká, »vyhnání« českých Němců. Dochází k intenzívní mediální masáži, že Češi mají kolektivní vinu za krvavé excesy na německém obyvatelstvu, které se tehdy na několika místech u nás staly. Jen se jaksi zapomíná, že to byli Němci, kteří zosnovali brutální válku a po prohře umožnili masové odchody nacistických zločinců do zahraničí, nebo je tolerovali ve vlastní domovině. Důsledná denacifikace Německa nikdy neproběhla. Nikomu nevadí, že bývalí nacisté založili EU podle svých plánů, mohli bezproblémově sloužit ve vysokých funkcích NATO apod. Pohled na válečné hrůzy a viny ideologickou optikou je zcela nepřijatelný, protože je lživý.

František Krincvaj