Analýza: Pravice, levice, eurovolby

Nedávné volby do Evropského parlamentu měly nejen v Česku řadu abnormalit. Mimo jiné znovu připomněly problémy s dělením politické scény na pravici a levici.

Problém je, že dělení na pravici a levici je již od dob svého vymezení za Velké francouzské buržoazní revoluce (v letech 1789-92 sociálnější jakobínští poslanci ve francouzském královském Sněmu /parlamentu/ sedali u stolu nalevo od krále, zatímco asociální girondisté sedali napravo do krále) dosti vágní. Tedy, za sociálně slabé a neprivilegované by vždy měla bojovat levice, zejména strany sociálně demokratického, socialistického a komunistické typu. Za podnikatele, zvláště ty velké, by měla vždy bojovat pravice, klasicky strany liberálně demokratického typu. Názvy byly, jsou a budou pestré a pro mnohé některé i matoucí.

Strany konzervativní ještě v 19. století hájily především končící feudalismus, monarchie a velkým průmyslem ničený venkov, velkostatkáře, v USA i otrokáře ad.

Programem konzervativců byla či spíš měla být ochrana tradičních hodnot, tj. rodiny, školy, obce, církve, státu, venkova a později i přírody, krajiny, životního prostředí, stability klimatu. V těchto hodnotách by konzervativci měli být více méně v zásadním rozporu s liberálně demokratickou pravicí a ve shodě s politickou levicí. V případě ochrany přírody, krajiny, životního prostředí a stability klimatu by konzervativci měli být ve shodě s od 70. let 20. století formujícími se zelenými. Konzervativní strany a zejména jejich vedení ale velmi často sklouzávalo k liberálně demokratické pravici. Časem stejným neduhem začali trpět i sociální demokraté, socialisté a zelení. V různých zemích se tyto trendy projevovaly různě silně.

Mnohé napovědělo léto 1914 a aktivní role jak stran liberálně demokratických, tak stran konzervativních, a s výjimkou ruských bolševiků i stran socialistických při rozpoutání Velké, dnes První světové války a její podpoře i přes její všemožné hrůzy včetně verdunského mlýnku na maso. Všechny zásady a ideologické programy šly rázem stranou, předáci těchto stran vesměs podpořili svou národní buržoazii a neprivilegované obyvatelstvo pomáhaly nahánět na obludná jatka světové války, určitě ne v jeho zájmu.

Případem zlého selhání především stran liberálně demokratických a konzervativních byla neschopnost řešit základní společenské problémy, které vyhrotila světová ekonomická krize kapitalistického světa a která umožnila vítězství německých nacistů a jejich postupné ovládnutí většiny Evropy a rozpoutání ještě obludnější Druhé světové války včetně židovského, cikánského a slovanského holokaustu.

Perverzní hodnoty

Tyto trendy významně zmírnil vznik a rozvoj světové socialistické soustavy po roce 1945 a její tlak na socializaci vyspělých kapitalistických států, zejména v Evropě. Po jejich pádu v letech 1989-91 ale takový tlak zmizel a vyspělý kapitalismus začal znovu plně projevovat své degenerativní rysy. Obětí se stal nejen mír a řada států, přepadených a nejednou i zničených vyspělým Západem, ale také tradiční společenské hodnoty:

  • Rodina, viz sílící gender teror, kdy se pod pláštíkem ochrany úzké menšiny občanů postižených poruchou sexuálního chování potlačuje normální heterosexuální rodina, základ společnosti.

  • Národ, viz šílená politika multikulturalismu, jejímž cílem je zničit evropské národy záplavou migrantů s Afriky a Asie s jinými, s naší evropskou civilizací neslučitelnými vzorci kultury a chování, a tak si zcela podrobit domácí evropské obyvatelstvo. Ironií je že převážně muslimští migranti nenávidí a nejednou i vraždí osoby LGBT, vedením EU alespoň slovně přísně chráněné.

  • Stát, viz snaha o zničení členských, převážně národních států Evropské unie ve prospěch superstátu Evropská unie, zásadně urychlený nedemokratickým přijetím tzv. lisabonské ústavy v roce 2011.

  • Tzv. buržoazně demokratické svobody, viz sílící cenzura pod pláštíkem politické korektnosti aj. včetně rostoucí kriminalizace nesouhlasících napříč politickým spektrem.

  • Obce, malá a středně velká města, vesměs ničená reálnou podporou velkých měst.

  • Školy, brutálně podřizované liberalizaci a novým perverzním ideologiím typu gender, multi kulti, Green Deal ad.

  • Příroda a krajina v důsledku rozvoje velkého průmyslu, průmyslového zemědělství, dopravy, zejména silniční, osídlení (prudký růst velkých měst při rostoucím vylidňování a nejednou i zániku venkova) atd.

  • Ochrana stability klimatu. Nejde jen o diletantsky připravený a tvrdě prosazovaný Green Deal, jemuž se svět mimo EU potichu směje. Jde také o pokračující drancování krajiny »moderním« zemědělstvím, lesnictvím, politikou nezasahování do přírodních jevů, o pokračujícím odírání rozvojových států nemluvě ad.

  • Boj za mír. Mnohaletá stále rusofobnější politika Západu pod vedením Spojených států amerických přivedla zejména Evropu, ale nejspíš celý svět na pokraj třetí světové války, která může snadno přerůst v jaderný konflikt mezi mocnostmi, při kterém nebude vítězů. Planeta Země, zejména její severní polokoule, se stane neobyvatelnou, přeživší budou závidět mrtvým. Zběsilá politika podpory banderovské rusofobní Ukrajiny navíc těžce sociálně ekonomicky ruinuje státy EU, o obřích nákladech prosazovaného přezbrojení armád nemluvě. Jako už mnohokrát, USA vyprovokují, EU platí, USA shrabují zisky a v tomto případě Ukrajina těžce krvácí.

Těch problémů je samozřejmě mnohem víc, zůstávám jen u těch podle mého názoru nejvýznamnějších.

V Česku, ale zřejmě nejen zde, v reakci na výše uvedený krizový vývoj vznikla volná koalice konzervativních stran od velmi pravicových Svobodných (programově patří ale k liberální pravici) až po radikálně levicovou Komunistickou stranu Čech a Moravy, a to proti volnému bloku liberálních stran, a to opět od silně pravicových stran současné pětidemoliční vlády Petra Fialy až po liberální Zelené, SOCDEM, Levici ad.

Abnormalita? Nikoliv. Ničivá »proevropská« politika vládnoucích liberálně pravicových stran s faktickou částečnou podporou nevládních liberálních stran ohrožuje prakticky všechny, vyvolává protitlak, kde nezanedbatelným faktorem je prostý pud sebezáchovy.

Je pravda, že rozlišování stran na pravicové a levicové je po roce 1989 často obtížné. O tom trefně psal Jan Keller již v roce 1993. Nemám důvod zpochybňovat jeho argumenty, zvláště pokud jde o pragmatickou praxi mnoha politických stran nejen v Česku, připomínající ono nechvalné »Po nás potopa!«. Hlavní vládnoucí politické strany na Západě zřejmě na jakoukoliv ideologii zapomněly a místo veřejných zájmů slouží světové finanční oligarchii »až do roztrhání těla«.

Skutečná levice by podle mého názoru měla usilovat jednak o tradiční levicové hodnoty, jednak o dnes enormně ohrožované tradiční konzervativní hodnoty.

K tradičním levicovým hodnotám patří zejména:

  • Silná sociální politika, tj. účinná ochranu pracujících, nemocných, invalidů a důchodců, prosazování základních sociálních jistot, umožňujících důstojný život všem pracujícím a důchodcům včetně zajištění reálného práva bydlet ve svém bytě, bezplatné školství a zdravotnictví při povinném placení sociálního a zdravotního pojištění.

  • Veřejné vlastnictví (státu, krajů, obcí) odvětví technické infrastruktury (dopravní, spojové a energetické sítě, vodovodů, kanalizací a komunálních čistíren odpadních vod), ložisek nerostných surovin, finanční infrastruktury (klíčové banky a pojišťovny), občanského vybavení (školy, nemocnice, kulturní domy, sportoviště, podniky veřejné, zejména kolejové dopravy), pozemků klíčových pro zajištění ekologické stability krajiny (lesy, vodní toky, větší vodní nádrže…).

  • Tvrdá antimonopolní politika, resp. stát nemůžou ovládat monopoly zahraniční, ale také domácí. Úkolem státu musí být ochrana společnosti před monopolní zvůlí.

Srovnáme-li tyto tradiční levicové hodnoty s politikou vlády pětidemolice Petra Fialy, je zřejmé, že jde o tvrdě pravicovou vládu, a to včetně pirátů, které někteří obviňují z údajného levičáctví. Jde jistě i o vládu otřesně nekompetentní a značně korupční. Za touto vládou zůstává spoušť, je velmi nebezpečná prakticky všem.

K všelidským, resp. tradičním hodnotám patří zejména:

  • Politika míru, stability, nevměšování se do vnitřních věcí druhých států a vzájemně výhodná spolupráce.

  • Stop cenzuře a kriminalizaci nepohodlných.

  • Stop centralizační snahám Evropské unie, vrátit ji před lisabonskou ústavu. Četné směrnice a nařízení EU, které poškozují členské státy, zrušit, popř. nahradit přijatelnými předpisy.

  • Rozvoj školství v intencích Komenského s tím, že se musí opírat o jednotnou školskou soustavu a postupně zvyšovat nároky na žactvo. Nevládní organizace do škol, zejména mateřských a základních, nepatří. Politicky ožehavé předměty (dějepis, občanská výchova) se musí učit maximálně objektivně, byť to není snadné.

  • Rozvoj zdravotnictví se zvláštním důrazem na prevenci, tj. předcházením poškození zdraví fyzického i duševního.

  • Rozvoj kultury s velkým důrazem na kvalitní a na národní kulturu. Předmětem veřejné podpory nemůže být brak, jak se nejen v Česku běžně děje. Nepřípustná jsou perverzní kritéria pro udílení uměleckých cen.

  • Přednostní rozvoj masového sportu. Veřejná podpora vrcholového sportu je problematická, rozhodně by neměla limitovat rozvoj masového sportu.

  • Ochrana rodiny včetně ústavní zásady, že manželství může tvořit jen muž a žena. Nelze dělat společenský problém z poruch chování osob s jinou sexuální orientací. Stačí tyto odlišnosti tolerovat, což v ČR problém nečiní.

  • Ochrana národa a státu, resp. stop masové migraci, zvláště pak ze zemí s odlišnými nekompatibilními kulturami a náboženstvím, ale také prostřednictvím efektivní silné národní kulturní a školské politiky.

  • Podpora vědy, výzkumu, vývoje, exportní, průmyslová, zemědělská, dopravní, lesnická, ekologická a další politiky.

  • Ochrana životního prostředí a stability klimatu je nutná, ale musí být kvalifikovaná. Nelze jí ničit sociálně ekonomický rozvoj, jak činí například Green Deal nebo politika likvidace lesů jejich prohlašováním za bezzásahové, aniž by to jejich stav umožňoval.

Příklad Green Dealu

Green Deal má dvě roviny:

  1. Klimatické teorie
  2. Zvoleného řešení ochrany stability klimatu

Ad 1) Klimatická teorie ve znění velkého klimatického panelu IPCC říká, že za současné oteplování klimatu na Zemi můžou prakticky výlučně masivní antropogenní (lidmi vytvořené) emise hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého (CO2). Je však všeobecně známo, že faktorů ovlivňujících klima na Zemi je celá řada, že skleníkových plynů je také řada a že nejvýznamnější není CO2, ale vodní pára, jejíž průměrné koncentrace v ovzduší se v letech 1990-2020 zvýšily asi o 7 %. Ještě rychleji se zvyšují koncentrace třetího nejvýznamnějšího skleníkového plynu metanu (CH4). Rozhodujícím klimatickým činitelem na Zemi bylo, je a bude samozřejmě Slunce včetně výkyvů v jeho aktivitě, dále poloha Země vůči Slunci, kosmické a geologické faktory, v rámci dopadů na stabilitu klimatu nelze snižovat emise CO2 a současně radikálně zvyšovat emise metanu. Nelze přehlížet pokračující růst velkých měst a průmyslových aglomerací, které vytvářejí citelné tepelné ostrovy, odlesňování a odvodňování krajiny, ani faktor velkých lánů. Tyto faktory také přispívají k oteplování klimatu. Ruské, ukrajinské či severoamerické lány jsou ale ještě násobně větší než ty kritizované české.

Ad 2) Je zřejmé, že politika Green Dealu je neslučitelná s politikou četných fobií, zvláště pak s politikou militarizace a války. Je zřejmé, že pokud se za obnovitelný zdroj paliv a energie považuje biomasa, tj. nejčastěji potraviny, a část světa hladoví, jde o politiku zločinnou, genocidní a ochraně stability klimatu těžko pomůže. Je zřejmé, že pokud emise CO2 sníží jen EU s podílem asi 8 % a ostatní svět bude tyto emise dál zvyšovat, pak pokud je koncepce klimatických změn IPCC správná, mnoho se na rostoucím oteplování klimatu nezmění. Je zřejmé, že pokud se politika Green Dealu neopírá o kvalitní analýzu komplexní energetické a emisní náročnosti základních lidských aktivit, navrhuje řešení, která celosvětové emise skleníkových plynů nemusí snižovat, ale mohou je i zvyšovat, klasicky nahrazováním uhlí zemním plynem či nahrazováním zemního plynu dopravovanému plynovody zkapalněným zemním plynem (LNG). Je zřejmé, že globální emise skleníkových plynů nebudou reálně ovlivněny, pokud se část průmyslové a zemědělské výroby přesune ze států EU do jiných států. Nejen Číňani, Indové a Američané se na tuto výrobu těší. Zdá se, že Green Deal vymyslela světová finanční oligarchie s cílem posílit své zisky.

Slyšel jsem i povzdech, že abychom něco prosadili, museli jsme udělat mnoho kompromisů (takže z původní dobré myšlenky se stala karikatura). Mám za to, že než taková karikatura na klimatickou politiku, lze provádět opatření k ochraně stability klimatu i bez Green Dealu. Jde zejména o výstavbu jaderných elektráren a chybějících spaloven odpadu s využitím tepla, zateplování budov, ale ne pod hrozbou vystěhování jejich obyvatel, zásadní rozvíjení energeticky a emisně šetrné kolejové dopravy (stamiliardy investované do plynové infrastruktury a elektromobility v rámci odchodu od uhlí jsou ale především podporou energeticky a emisně náročné silniční dopravy, v příkrém rozporu s potřebou snižovat emise skleníkových plynů) a další.

Závěrem

Eurovolby skončily porážkou nejhorlivějších greendealistů, zelených. Jak moc to pomůže Evropské unii, zůstává otázkou. Avšak co je a není levice, nelze podceňovat.

Jan Zeman

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Blíží se volby a lidé by o těch, kdo jim budou vládnout měli, podle mne něco vědět. Tak se podívejme jak vypadají.
    Ezechia Marco Lombroso byl italský lékař, biolog a kriminolog pocházející z veronské židovské rodiny.
    Vyšel ze studií frenologie, aby nakonec přišel s teorií, že zločinné sklony jsou vrozené a jsou rozpoznatelné ve fyziognomických znacích člověka. Rozlišoval „rozené zločince, občasné zločince, zločince z vášně, morální
    imbecily a kriminální epileptiky“
    Pokusem předpovědět kriminalitu podle tvarů lebek a dalších fyzických rysů zločinců vytvořil forenzní frenologii . Napsal ,mimo jiné, knihu” O typech .zločinných”
    Mohli bychom věnovat pozornost i těm, kdo politiky ovládají a řídí- jejich t.zv. PORADCUM a lobistům.

  2. Komunisté vždycky bývali internacionalističtí a pokrokoví. Dělat z nich konzervativní nacionalisty, je to ta správná cesta?

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy