Ve vesmíru existují miliardy galaxií, ale je to jen odhad, přesný počet neznáme. A v těchto galaxiích zcela jistě existuje ještě mnohonásobně větší počet slunečních soustav. Na základě této početní logiky vědci předpokládají, že tam někde existují planety s podmínkami, které jsou podobné těm našim, na kterých by mohl být život. Proto se pátrá po tzv. terestrických extrasolárních planetách.
Počáteční podmínky vzniku vesmíru byly nastaveny velmi přesně právě tak, aby v tomto typu vesmíru mohl existovat inteligentní život. Lidstvo na Zemi je toho důkazem. Zákony vývoje vesmíru, od jeho zrodu až do případného jeho konce, platí v celém vesmíru. Proto je velice nepravděpodobné, že by naše planeta byla zcela ojedinělým jevem. Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak vznik života na Zemi nastal jen vývojovým omylem. Tomu nasvědčují i dnešní problémy lidské společnosti. Na druhé straně provázanost vesmírných zákonů omyly nepřipouští. Ani žádná kosmická katastrofa se neděje omylem, ani náhodně, neboť vše je součástí nelineárních dynamických systémů a fraktální geometrie.
Pravdou je, že po Velkém třesku, při jinak stanovených počátečních podmínkách, mohl klidně vzniknout jiný typ vesmíru, možná svoji strukturou hezčí nebo méně bouřlivý, ale bez možnosti existence života. Co bylo přímou příčinou pro tak velmi přesné nastavení podmínek umožňujících právě vznik našeho typu vesmíru? To nevíme. Proto v lidské společnosti, v našem vědomí, postupně vznikly dva základní zcela odlišné názory na vznik či stvoření vesmíru a života vůbec.
První názor vychází z myšlenky, že náš vesmír, jeho zákony a život, to vše je výsledkem stvoření, za kterým stojí blíže neznámá absolutně intelektuální síla – Entita Všeho. Tato duchovní síla je často pro člověka vyjadřovaná lidsky přístupnějším pojmem Bůh nebo skupinou různorodých bohů.
Druhý názor vyžadující větší míru přírodovědeckých znalostí připouští, že život vznikl na základě řetězce procesů, ale smysluplně za sebou uspořádaných tak, aby nakonec došlo k tomuto zázraku. A právě podmínka smysluplného uspořádání poukazuje na to, že daná posloupnost procesů nemohla být zase tak úplně volná. Dnešní věda už ví, že i chaos, vysoce dynamický a nelineární proces, má svůj skrytý řád. I Einstein došel k názoru, že v jádru všech jevů a věcí neleží žádná náhoda. Je znám jeho výrok: Bůh nehraje v kostky.
S vysokou pravděpodobností nejsme ve vesmíru sami
Obě tyto bazální představy zahrnují vznik života, ale každá z nich vychází ze zcela protichůdných pozic či premis. A bez ohledu na to, která z těchto dvou možností skutečně platí, nemůže ani jedna z nich vyloučit vznik nebo stvoření života i v jiné části vesmíru. Bohužel obrovská rozlehlost našeho vesmíru může způsobit, že se tyto vesmírné formy života nemusí nikdy vzájemně poznat. V této souvislosti italský fyzik Enrico Fermi zformuloval otázku: »Kde jsou tyto civilizace?« Vždyť jen v naší galaxií je neuvěřitelně vysoký potenciál pro více civilizací. Proto lze s vysokou pravděpodobností tvrdit, že ve vesmíru nejsme sami. V 60. letech 20. století zformuloval americký astronom Frank Drake matematický vztah, který umožňuje odhadnout počet mimozemských civilizací. Ale velkým problémem tohoto vztahu je míra věrohodnosti předpokládaných hodnot jednotlivých parametrů této rovnice, které lze určit jen kvalifikovaným odhadem.
V průběhu desítek let od Fermiho otázky proběhlo mnoho pokusů nalézt odpověď. Mezi odborníky existuje řada názorů na mimozemskou civilizaci. Jedna skupina si myslí, že mimozemšťané existují, ale že s námi buď nechtějí, nebo nemohou komunikovat. Další odborníci se opírají o sumerské texty, ve kterých se popisuje přílet bohů Anunnaků z nebe. Mnohé z těchto dochovaných popisů lze v intencích dnešního poznání chápat jako návštěvu mimozemšťanů. Sumerské texty dále uvádějí, že tito návštěvníci z nebe také stvořili člověka pomocí genetického inženýrství. Tomuto zrození předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, než se jim podařilo vytvořit prvotního člověka, kterého nazvali »lulu« nebo »lulu amelu« (primitivní dělník). Důvodem stvoření byla potřeba vytvořit pracovní sílu. Sumerové také popsali utváření naší planety a Měsíce způsobem, který dnešní odborníci považují za pravdivou verzi. Měsíc vznikl po srážce Země s jiným velkým tělesem. Návštěvníky z nebe – Anunnaki – považují jedni za božské bytosti a ti druzí za mimozemšťany.
Tak jak existuje mnoho záhad kolem obsahu sumerských textů, je rovněž záhadou už samotný původ Sumerů, kteří se zcela náhle, bez jakýchkoliv civilizačních mezičlánků, objevili v oblasti Mezopotámie s poměrně rozsáhlými znalostmi a dovednostmi. S mnohými z nich předběhli i pozdější evropské učence. Například na rozdíl od středověkého geocentrického názoru věděli, že Země obíhá kolem Slunce, že Země je kulatá, že existují další planety apod. Na svou dobu měli také rozsáhlé matematické, geometrické, astronomické, lékařské a další znalosti.
Díky našemu stylu života není vůbec zaručeno naše přežití
Do množiny názorů na mimozemský život a tím i na obecnější chápání pojmu vědomí, patří i představa, že na jiných vzdálených planetách může existovat inteligentní život i bez pokročilých technologií nebo v odlišném prostředí, třeba pod vodou. Naším problémem je, že možnosti mimozemského života posuzujeme jen z našeho hlediska. Překážkou fyzického zkoumání hvězd nebo planet v jejich planetárních systémech jsou obrovské vzdálenosti a omezená rychlost vyslaných sond.
Pokud by vyslaná sonda mohla cestovat vesmírem například s rychlostí alespoň jedné čtyřicetiny světla, tj. 400krát rychleji než dnešní sondy, tak by takový průzkum jen naší galaxie trval mnoho milionů let. To z hlediska lidské civilizace nemá žádný význam. Dokonce během i mnohem kratší doby můžeme z různých důvodů přestat existovat, a to i vlastí vinou. Pokud se na naší planetě i nadále neudrží stabilní prostředí po velmi dlouhou dobu, pak život na Zemi může zůstat jen na úrovni světa bakterií. Život na Zemi zcela jistě zanikne zhruba za šest miliard let. Slunce po spálení zásoby vodíku se začne smršťovat, aby se na krátkou dobu znovu rozhořelo a nafouklo se do podoby tzv. červeného obra, který s vysokou pravděpodobností zhltne i Zemi. Nakonec skončí jako tzv. bílý trpaslík. Ale lidský život může skončit mnohem dříve v žáru jaderné války nebo srážkou Země s obrovským asteroidem.
V roce 2000 astronom Donald Brownlee a paleontolog Peter Ward představili teorii o tom, kolik vzájemně provázaných událostí musí úspěšně nastat, aby vznikla planeta typu Země. Hlavním faktorem, který umožnil vznik podmínek vhodných k životu na Zemi, je velmi dlouhé období relativně stabilního klimatu, které je důsledkem příznivé oběžné dráhy kolem Slunce, která se nazývá zónou života. Ale to samo o sobě by nestačilo k vytvoření dlouhodobě stabilních příznivých podmínek pro život. Druhým důležitým faktorem je v našem případě existence Jupitera, největší planety naší sluneční soustavy. Obrovská gravitační síla této planety, plynného obra, chrání Zemi před dopadem některých komet, meteoritů či asteroidů. Ale podle mnohých astronomů může na druhou stranu způsobovat změny drah komet v bližším Kuiperově pásu tak, že tyto objekty mohou být pro Zemi nebezpečné.
Analýzou procesů nutných k existenci života na terestriální planetě došli oba zmínění odborníci k závěru, že i když jednoduchý život může být ve vesmíru celkem běžný, tak složité životní formy jsou výjimkou. Navíc všechny planety, včetně Země, jsou vystaveny kataklyzmatickým katastrofám, které dokáží inteligentní formu života vrátit na počátek jejího vývoje nebo ji zničit zcela. Otázkou není, zda taková globální katastrofa nastane, ale jen kdy nastane? Tuto svoji představu nazvali: Hypotéza vzácné Země.
Dnešní vědci vytváří technologie, které výrazně rozšiřují možnosti týkající se jak života lidí na planetě, tak i z hlediska pronikání do vesmíru s cílem jeho hlubšího poznání. Bohužel tento vývoj jde ruku v ruce s technologiemi umožňující sebedestrukci civilizace. A díky našemu stylu života není vůbec zaručeno naše přežití.
Zatím nedokážeme zcela pochopit a vysvětlit podstatu vědomí
Ale život jako takový není poplatný jen materiální stránce věci. Hmotný svět je tvořen vesměs fermiony, elementárními částicemi s poločíselným spinem. Tyto částice mají nenulovou klidovou hmotnost. Dále jsou zde částice silových polí (neboli intermediální částice), například bosony, což jsou částice s celočíselným spinem (například foton, gluon, Higgsův boson atd.). Jejich klidová hmotnost může být nulová (foton, gluon atd.) i nenulová (bosony slabé interakce, apod.). Dnešní kvantová fyzika vychází z tzv. standardního modelu, který popisuje elementární částice.
Tradiční západní vědy mají představu, že jediné místo ve vesmíru, kde existuje vědomí, coby indikátor inteligentního života, je výlučně uvnitř lidského mozku a zbytek vesmíru je mrtvý. Proto veškeré stavy, které se u člověka projevují mystickým nebo spirituálním zážitkem, schopností komunikovat s přírodou, zkušeností lidí z blízké smrti apod., se ze strany těchto ortodoxních materialistů považují jen za patologické projevy. Tato demagogie není ničím jiným než pouhým obcházením známých skutečností lidmi, kteří na své úrovní nazírání nedokáží vlastnosti vědomí vysvětlit, natož je pochopit. Je to stejné jako v případě darwinistů, kteří apriori odmítají, zamlčují nebo překrucují všechny objektivní nálezy a zjištění nezapadající do jejich evoluční teorie. To se zvláště týká vzniku inteligentního člověka. Darwin ve své teorii mluví o zvířatech, ne o člověku.
Poslední výzkum však ukazuje, že vedle individuálního lidského vědomí existuje ještě skupinové vědomí a obě tato vědomí tvoří podmnožinu vědomí prostupujícího celým vesmírem. Například Carl Gustav Jung, bývalý švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie, hovoří o lidském psyché jako o jeho určitém vydělení z generální matrice kosmického psyché.
Zkoumání povahy vědomí je stále problémem pro většinu oblastí současné vědy. To souvisí s tím, že materialistický světový názor nepřipouští možnost duality materiálního a duchovního světa. Proto také k vnitřnímu světu mysli zahrnující myšlenky, pocity, intuice, předtuchy, vize, jasnovidectví apod., nedokáže tradiční věda nic moc říci.
Tradiční fyzika nedokázala nalézt odpovědi a vysvětlení pro mnohé fyzikální jevy, dokud se na vědecké scéně neobjevila kvantová fyzika. Tradiční fyzika ignorovala mikrosvět, ve kterém se uplatňují i jiné zákonitosti než v klasické Newtonovské fyzice – např. kvantová provázanost částic (quantum entaglement). Jedná se o komunikaci mezi částicemi a předpokládá se, že její rychlost je větší než rychlost světla a probíhá na jakoukoliv vzdálenost mezi nimi.
A zcela identická situace je v případě vědomí. Současný vědecký světonázor není schopen podstatu vědomí zcela pochopit a vysvětlit. Tak jako ve fyzice, tak i v případě vědomí, bude muset dojít k posunu paradigmatu. Je docela možné, že oblasti kvantové fyziky, do kterých jsme ještě nepronikli, v sobě ukrývají hranici mezi materialistickým a duchovním či nehmotným světem.
Pro dnešní vědu je mnohem snadnější zkoumat funkce mozku ve vztahu k psychickým projevům, než zkoumat povahu vědomí. To souvisí s tím, že vědomí nepatří jen do světa částic fermionů, které tvoří náš hmatatelný svět. Zde se naráží na problém materialistického paradigmatu: Jak vůbec mohou nějaké čistě materiální procesy vést k vědomí? Přitom paradigma hrubého materialismu předpokládá, že hmota je nevědomá. Alternativou k tomuto názoru je, že schopnost vědomí je vlastností vesmíru a tím i naší přírody. Vědomí nevzniklo z náhodného seskupení nervových buněk a procesů mezi nimi. Pokud schopnost vědomí je univerzální, pak muselo existovat od samého počátku zrodu vesmíru a neobjevilo se náhle až s lidskými bytostmi. To, co se v průběhu vývoje objevilo, nebylo lidské vědomí, ale jen jeho různé formy, které svým projevem odpovídaly danému stupni vývoje či biologické evoluce.
Vztah mezi vědomím a realitou není jednoznačně přímý
S vědomím úzce souvisí i vnímání reality nebo spíše iluze reality. Námi vnímanou osobní realitu zaměňujeme za fyzickou realitu, se kterou jsme v přímém kontaktu. Ale stačí připomenout, že stejnou realitu vnímá netopýr či žába jinak než člověk, díky jinému druhu senzorů a nastavení. Kdo má větší pravdu? Netopýr, žába nebo my? Špatná otázka, neboť vše je jen obrazem reality, který jsme si sami vytvořili. Jiným příkladem je barva, která ve skutečnosti neexistuje. Jedná se jen o různé frekvence světla. Barva, kterou vnímáme, je vytvořená jen v našem vědomí. Vztah mezi vědomím a realitou není jednoznačně přímý. Nikdy neprožíváme okolní svět přímo. Existuje řada světů, které přímo vůbec nevnímáme a v nejlepším případě je můžeme pozorovat jen zprostředkovaně. Takovým příkladem je svět částic nebo vnímání skrytých skutečností prostřednictvím zážitků v mimořádném stavu vědomí, do kterého se můžeme dostat například holotropním dýcháním nebo rituálem s ayahuascou pod vedením zkušených šamanů.
Německý filosof Immanuel Kant jasně rozlišoval mezi tím, co vnímá naše mysl, a světem, který tento vjem vyvolal. Dokonce tvrdil, že základní realita sice existuje, ale my ji nikdy nepoznáme přímo.
Vůbec nemáme ponětí, jak nervová aktivita vede k vědomému prožitku nebo jak se obraz dostává do vědomí. Vše, co vnímáme z okolního světa, je rekonstruováno z informací poskytovaných smysly. Naše vnímání světa je jen zdánlivě skutečné. I sen je tvořen jen ze vzpomínek, obav a dalších faktorů. Ale někdy ve snu nebo i za bdělého stavu v naší mysli vznikne náhlý dojem, který je evidentní reakcí na vzdálenou událost. Například se stává, že matku probudí úzkostný pocit, že s jejím dítětem není vše v pořádku. A druhý den se dozví, že zemřelo nebo mělo vážný úraz. Je to specifický obraz reality vytvořený mimosmyslovým vnímáním, které souvisí s určitými hladinami vědomí respektive nevědomí.
Někteří tvrdí, že meditace je jednou z cest k našemu vědomí. Jedna z indických meditačních praktik dokáže navodit stav »klidné mysli« nazývaný samádhi. V tomto stavu je člověk naprosto bdělý, ale veškeré informace o okolí jsou zcela potlačené, neexistují žádné rušivé podněty. Jedná se o čisté vědomí. Řada mystiků popisuje svůj prožitek čistého vědomí jako osobní poznání vyšší či božské skutečnosti.
Hrubě materialistická věda si nedovede poradit s vědomím, podvědomím nebo nevědomím. Z hlediska nedomyšlené západní psychiatrie je neslučitelné, aby skutečný vědec byl zároveň věřící nebo spirituálně založený. Je to evidentní nesmysl a samotní věřící vědci jsou toho důkazem. Považovat spiritualitu za magii, nevědomost nebo za primitivní myšlení je demagogie a samo o sobě nevědecké, neboť podstatou tohoto přístupu je, že se apriori vylučuje vše, co se nehodí nebo čemu dotyční sami nerozumí. Drží se výroku jednoho našeho omezeného politika: »Pokud něčemu nerozumím, pak se jedná o nepravdivou záležitost nebo to neexistuje.«
Dokáže vědomí zcela pochopit samo sebe?
Na základě nových poznatků z kvantové fyziky se objevil i nový přístup k vědomí, který lze nazvat »kvantovým fenoménem«. Představitelé tohoto názoru tvrdí, že o vědomí se nemůže uvažovat jen jako o produktu neuronů a jejich spojů, ale jako o projevu mikrosvěta v makrosvětu prostřednictvím mozku.
Teorii kvantového vědomí vytvořili teoretický fyzik a jeden z největších myslitelů naší doby, Stephen Hawking, matematik a teoretický fyzik sir Roger Penrose a lékař Stuart Hameroff. Penrose, který odmítá jakýkoliv spirituální výklad své teorie, si zároveň uvědomuje výraznou odlišnost vědomí od námi vnímaného hmotného světa, a proto zavádí tzv. skryté parametry kosmického dění. Dále tvrdí, že se na kvantové úrovni vytváří tzv. »proto-vědomí«, které je přítomno všude ve vesmíru s vlastním vzájemným propojením. Stuart Hameroff ještě navíc tvrdí, že je možné, že všichni lidé jsou vzájemně propojeni tzv. »kvantovou provázaností«. Dále předpokládá, že »proto-vědomí« je v neustálém kontaktu s naším vědomím. Zároveň věří, že po biologické smrti informace našeho kvantového vědomí přechází do jedné z kvantových struktur vesmíru jako »proto-vědomí« a v tomto kvantovém morfologickém poli trvale zůstává. V této souvislosti mluví o kvantové duši. S tímto polem se za určitých okolností může spojit každý člověk.
Prokazatelné skutečnosti spojené se změněným stavem vědomí a poslední poznatky z mikrosvěta ukazují, že představa o vědomí jen jako o produktu chemicko-elektrických aktivit mozku, je téměř jistě neúplná a ideologicky zjednodušená. Je to jen polopravda. Vědomí se projevuje ve hmotném i nehmotném světě, protože je součástí duálního světa. Otázkou zůstává, zda naše mysl dokáže vědomí zcela pochopit. Jinak řečeno, zda biologická forma individuálního vědomí, náš mozek, dokáže pochopit vědomí jako takové. Nebo obecněji položená otázka: Dokáže vědomí zcela pochopit samo sebe? To zatím nevíme a je docela možné, že ucelenou a zcela vyčerpávající odpověď nikdy nedostaneme. To ale neznamená zarputile setrvávat na překonaných názorech nebo na zastaralém paradigmatu.
To platí zcela obecně. Dnešním vládnoucím elitám chybí schopnost systémového uvažování, která je darem, nikoliv samozřejmostí. Ti, kteří mají tento dar, jej mohou nejen rozvíjet, ale i potlačovat. A naopak dnešní vládci překypují pocitem vlastní neomylnosti vyvěrající z opiátu moci. Proto žijí ve své bublině, mimo realitu každodenního života. Ale o této zhoubné vlastnosti povedu úvahu až příště, se zaměřením na dnešní obraz armády a na špatnou jurisdikci.
František Krincvaj
ILUSTRAČNÍ FOTO – Xinhua a pixabay
Jj,m a „ufáky“ moc neberu….