Bezpečnostní analytik Jan Schneider varuje před vládní provokací před sněmovními volbami a vyzývá: Je důležité, kdo hlasy počítá!

Množí se podezřívavé hlasy, že vláda chystá před volbami nějakou provokaci, kterou chce připsat na vrub Rusům, vzápětí prohlásit, že jsme napadeni, vyhlásit válečný stav a sbohem, volby, sbohem, demokracie! To jsou slova Jana Schneidera, signatáře Charty 77, bezpečnostního analytika a držitele Medaile za zásluhy, oceněného v roce 2019 prezidentem Milošem Zemanem, v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz. Zároveň uvedl, že »protiruské propagandě věří jen ti, co jsou líní přemýšlet a zbabělí jednat podle poznaného«.

Český ministr zahraničí Jan Lipavský na okraj summitu k potravinové bezpečnosti v Kyjevě tento týden jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Jak toto jednání hodnotíte?

Skutečně nevím, o čem mohl jednat takový naprosto nekompetentní člověk, jako je Lipavský, přestože by toho bylo mnoho, co by s Ukrajinci mělo být v tomto bodě projednáno. Jenomže – podobně jako Lipavský nezvládá svoji funkci – ani Ukrajinci nejsou již zcela kompetentní jednat ve věci ukrajinské potravinové produkce, protože jim toho už mnoho vlastnicky nezůstává, a až skončí válka, spláčou nad výdělkem: ve válce, do níž se nechali vmanipulovat, se zadlužili tak, že víceméně přijdou o svou zemi. O státní suverenitu už přišli, už jsou již jen žebrajícím přílepkem Západu.

Přitom se nedá říci, že to nemohli předvídat. Určitě se v dějepise učili o první světové válce, po níž USA laskavě Němcům nabídly pomoc se splácením (Dawesův, resp. Youngův plán), což vedlo k masivnímu vstupu amerického kapitálu do německého hospodářství (čímž Německo pomohli materiálně vybavit na válku). Podobně Marshallův plán po druhé světové válce znamenal ve výsledku další postup východním směrem, cestou americkým kapitálem ovládaných zemí. Po studené válce Washingtonský konsensus znamenal další americké zahryznutí se ještě východněji do Evropy. Po této fázi – doufejme, že jen »vlažné« války – budou následovat americké majetkové zisky už přímo na Ukrajině. Jak prosté.

Jisté je, že potravinová produkce z Ukrajiny je nekvalitní, a takoví Poláci, přestože si mohou ústa roztrhnout protiruskou rétorikou, ukrajinskou produkci odmítají, přestože tím činí podporu Ukrajiny vlastně pouze ideologickou (ale ani tady bych si nebyl jist, vzhledem k haličským reminiscencím, oživovaným plánovanými exhumacemi polských obětí banderovců).

Řeč padla i na boj proti ruským dezinformacím. Jsou skutečně takovým nebezpečím?

Jsem přesvědčen, že této protiruské propagandě věří jen ti, co jsou líní přemýšlet, a zbabělí jednat podle poznaného. Tito lidé si kdysi dávno jednoduše spojili dobro se Západem a zlo s Východem, a o tento mýtus je připraví až milosrdná skleróza.

Propaganda je všude tam, kde není sebereflexe. Spiklenecké teorie lze většinou dešifrovat podle toho, že jsou příliš dokonalé, vysvětlují všechno, není v nich prostor pro náhodu – a ze všeho vycházíme vítězně, na té správné straně dobra, pravdy a lásky. Myslím, že lidé už mají této ideologické masáže dost.

Dovolil bych si v této souvislosti ocitovat ještě výrok vládního koordinátora pro komunikaci Otakara Foltýna: »Rusko nemá šanci proti jednotnému Západu, proto rozkládá země zvlášť.«

Jednak soudím, že otakárek foltýnový je škůdce, a že osud měl být k němu (potažmo tím i k nám) milosrdnější. Možná ho nenechávali mluvit, když byl malý, ani když dospíval, a ani když dospěl. A teď má šanci povědět všechno, co se v něm od dětských let nahromadilo. Je toho mnoho a bohužel to ke všemu ještě říká všechno naráz.

Věcně k tomu lze pouze podotknout, že Rusko se nezabývá konfrontačně tím, jestli a jakou má šanci proti kolektivnímu Západu (pro jeho označení se vžila zkratka KoZa, což evokuje kozu na ledě, neboť tak nějak se kolektivní Západ chová). Rusko má dost reálných starostí samo se sebou, ale ty sankce a další trápení ze Západu mu paradoxně naopak jdou k duhu, jak je vidět, jako mrskání metličkami po sauně. Je tragické, jak je Západ ve své sebestřednosti a nevzdělanosti arogantní. Rozpadá se sám, jako zombie, ale potřebuje to na někoho hodit. A když taková kobyla chcípá, je dost nebezpečná.

Chtěl bych tu jen podotknout, že souběh mnoha krizí, který zažíváme v této době, má nebývalou intenzitu, je mnohostranný a nejsme na něj připraveni. Moji učitelé – Milan Machovec, Egon Bondy, Milan Balabán – často hovořívali o blížící se »nové osové době«, v návaznosti na Karla Jasperse, který dobu kolem 7. století ante označil za dobu osovou, neboť tehdy došlo k podobnému souběhu krizí, které ale lidstvo překonalo, protože dalo přednost tvořivým myslitelům, nikoliv ničitelům, válečným štváčům a podvodníkům. Pak se to ale začalo kazit, jak to tak bývá, a nyní stojíme před další výzvou, na níž ale nelze použít minulá řešení. Musíme jako lidstvo svou situaci zgruntu znovu promyslet.

Jak hodnotíte volbu Donalda Trumpa americkým prezidentem? Je to skutečně šance na mír? Nebo je to z evropského, a tudíž i z českého pohledu problém kvůli clům a dalším ekonomickým krokům?

Ze zvolení Trumpa mám radost, která je – to nezastírám – trochu škodolibá, protože Trump nyní bude dělat Američanům podobně překvapivé až nemilé kousky, jako doposud dělají Američané celému světu.

Vážněji – myslím si, že vzhledem k Rusku je za Trumpa naděje na zmírnění vojenského napětí. Obávám se ale jeho zaujatosti Íránem. Čili napětí na Blízkém východě by naopak mohlo eskalovat, podobně jako ve vztahu k Číně.

Obchodně americkému hospodářství cly moc nepomůže, možná krátkodobě, dlouhodobě podle znalců nikoliv. Možná je to ale potřeba chápat více z hlediska způsobu jeho chování, on je spíš koňský handlíř, než diplomat. To není urážlivé, ba naopak. Je to realistický odhad člověka, který se nepohybuje v diplomatických sférách, ale je nohama na zemi. Spravuje stát jako firmu. Andrej Babiš měl pravdu – jako svou firmu, kterou nechci nechat zbankrotovat. Žádná ideologie tu v reálu neplatí, nic se z ní nevyrobí, neprodá. Pouze všechno komplikuje.

Proč podle vás dosluhující prezident Joe Biden po volbách změnil svá dosavadní stanoviska ohledně povolení k použití raket dlouhého doletu ATACMS k útokům do hloubky území Ruské federace?

Demokraté jsou ve zmatku ze své skutečně těžké a nesporné volební porážky. To bude jedním z důvodů – kromě důsledků z jejich nesplněných závazků k vojenskoprůmyslovému komplexu – že se snaží Trumpovi maximálně ztížit situaci, do níž 20. ledna 2025 vstoupí. Naházet mu klacky pod nohy, zaminovat mnohé cesty, zmařit dobré vztahy, zvýšit napětí, hlavně, aby konflikt pokračoval. Proto se rozhodli – a Rob Bauer, šéf vojenského výboru NATO, se prý v tomto smyslu na veřejnosti prořekl – že chtějí vyprovokovat Rusko k neuvážené reakci, která by jim umožnila kýženou »obrannou« reakci.

Myslím, že Rusové jsou psychicky zdatní, a nezblázní-li se Putinovi nějaký jeho nabroušený jestřáb ve vojenském velení, pak tyto rány budou ve větším či menším klidu inkasovat, ale vyprovokovat se nenechají. Občas dají protiúder, ale přesný a drtivý, jako ten na Jižmaš (mluvit o těch troskách jako o továrně je prý nyní velmi nadnesené).

Pak by bylo na Trumpovi, aby ocenil, že Rusové nepřispěli k eskalaci napětí, což by mohlo vyústit v až překvapivě pozitivní vývoj ve vzájemných vztazích.

Naopak oceňuji přínos Bidenovy administrativy k příměří v konfliktu Izraele s Hizballáhem, což výslovně ocenil mj. i Írán. Zde Biden Trumpovi ztíží eskalaci napětí, což je velmi pozitivní.

Jsou tudíž ruské kroky s raketami Orešnik jen reakcemi na eskalaci konfliktu ze stran Západu, nebo naopak situaci eskaluje Moskva, jak slyšíme z našich mainstreamových médií a od vládních politiků?

Ruské reakce jsou velmi odměřené, chirurgicky přesné, a zdrcující.

Dovolím si malou ilustraci. V roce 1974 v tehdejším Zaire boxoval Muhammad Ali s favorizovaným »zabijákem« Georgem Foremanem, který byl do té doby neporažený. Ali volil taktiku občasných přesných úderů, přičemž smršť Foremanových úderů tlumil tak, že se opřel o provazy ringu. Občas ho ještě popudil různými posměšnými poznámkami typu »to už je všechno?« nebo »říkali mi, že máš pořádnou ránu«. V osmém kole, když už byl Foreman viditelně unaven, přišla blesková Aliho kombinace pěti úderů, Foreman šel k zemi a byl konec. Nemohlo by to něco naznačovat?

Minulý týden ve čtvrtek se uskutečnil protest policistů před budovou ministerstva vnitra. Zazněl zde i argument, že vnitřní a vnější bezpečnost nelze oddělovat, což byla narážka na fakt, že výdaje na policii ve vztahu k HDP neustále klesají, zatímco na armádu naopak stoupají. Souhlasíte s oním argumentem vy, coby bezpečnostní expert? A proč podle vás k této disbalanci dochází?

Naprosto s tím argumentem souhlasím! Navíc je zde mnoho problémů, co se týče marnotratného nafukování armádního rozpočtu. Jednak jde o to, že jako členové NATO jsme v podstatě vázáni k nákupu amerických zbraní, a tím pomáháme americkému hospodářství (podobně jako po druhé světové válce Marshallův plán zachránil válkou »přehřáté« americké hospodářství tím, že získal evropské odbytiště). Navíc se zbraně kupují podle ideologických kritérií, nikoliv na základě skutečně poctivé analýzy, jaké bezpečnostní hrozby jsou na obzoru a jaké je riziko, že jim budeme čelit. Od toho by se teprve měl odvodit způsob, jak jim čelit, a jaké zbraně k tomu pořídit.

Jinými slovy, zvyšování výdajů na obranu v podání těchto ideologických pomatenců opravdu neznamená automatické posilování obrany! Je dost pravděpodobné, že některé výdaje jsou přímo hozením peněz do kanálu. Ano, mám na mysli ty přinejmenším velmi sporné F-35, přičemž odborně fundované kritiky na ně přibývá. Soudím, že nejsou vhodné pro zemi naší velikosti, spíše to je splnění »vlhkých snů« našich válečných štváčů, protože jsou jadernými nosiči.

Z armády se v minulosti vždycky osvědčilo ženijní vojsko, tam bych ty výdaje viděl oprávněné.

Celkově viděno, naše země by byla bezpečnější, kdyby nedráždila své sousedy, a kdyby cíleně posilovala ochranu obyvatelstva ve všech směrech. Jenže ve vedení státu je parta arogantních šílenců – před předpověděnými povodněmi odmítnout přidat hasičům, záchranářům a policistům, to udělá pouze politický sebevrah. Doufám, že se to potvrdí, nejpozději u voleb.

K nim ještě slůvko – je třeba maximálně zamezit volebním podvodům. Volební strany by si měly připravovat kandidáty do volebních komisí! Tam je potřeba zachytit skutečné výsledky, vláda ať si je nechává sčítat třeba firmou z Antarktidy, my musíme mít paralelní možnost výsledky zkontrolovat. Jak pravil Stalin – není důležité, kdo jak volí, ale kdo ty hlasy počítá.

Tedy – pokud se něco na Východě nepokazí, protože se množí podezřívavé hlasy, že vláda chystá nějakou provokaci »pod třetí vlajkou«, kterou chce připsat na vrub Rusům, vzápětí prohlásit, že jsme napadeni, vyhlásit válečný stav a sbohem, volby, sbohem, demokracie! Tak tudy prosím ne!

Máme za sebou oslavy 17. listopadu. Co vy jako signatář Charty 77 říkáte, když vidíte v této souvislosti v hlavní roli Petra Pavla? A jak se vám líbí vtip: Nikdy se neptej ženy na věk, muže na plat a Petra Pavla na to, co dělal 17. listopadu 1989?

Moc se mi ten vtip líbí! Moc se mi líbí i reakce na tu pošahanou čepičku, co nechala vyrobit Pekarová Adamová (s nápisem »Make bolševik out again«) – lidé píšou, co pořád proti současnému prezidentovi má? Prý už si to členství v partaji a příslušnost v rozvědce »odsloužil«! Krásně to otočili proti původcům, kterým chybí nejen sebereflexe, ale i humor.

V podstatě se ptám, co měla Charta 77 společného se 17. listopadem 1989? Kromě podivné aktivní účasti několika chartistů, respektive jejich dětí, v podstatě nic. Akci zorganizoval Socialistický svaz mládeže se souhlasem příslušných institucí, ideologicky řízených Komunistickou stranou. O podílu Státní bezpečnosti na »vyznění« celé akce proniká na veřejnost stále více informací. Celé to vypadá, že jedna část tehdejší komunistické strany chtěla předejít aktivitám té druhé, což se povedlo. A chartisté? Ti spadli do pasti, podobně, jako je tomu v asijském zápase sumo. Buď jeden zápasník vytlačí druhého z kruhu, anebo náhle ucukne a druhý setrvačností, tedy svou silou a vahou, přepadne a nabije si čuňu. Někdo prostě potřeboval při privatizaci státního majetku dát do čela firem lidi tehdy společensky přijatelné, bez partajní minulosti. Tu zase měli, spolu se zkušenostmi a kontakty, ti manažeři za nimi. Odpovědnost ale nesli ti noví, »čistí«. V podstatě šlo o roli, později známou jako »bílí koně«.

Abych to zkrátil – 17. listopad 1939 pro mne zůstává mementem, které je třeba připomínat. Ta svazácká akce o padesát let později sice ve svých důsledcích odblokovala mé do té doby velmi omezené možnosti osobní realizace, ale nemíním ji nijak zvlášť oslavovat. Již tehdy na Václaváku jsem klíči necinkal, neboť jsem si uvědomil, při pohledu na ty davy, že několik z nich sice bude mít soukromé tryskáče, ale mnohem víc z nich skončí pod mostem.

Je dobré si připomenout, že Charta 77 shromažďovala též lidi, a byla jich většina, o nichž se nemluví. Jejich významným charakterovým rysem byla solidarita, tedy velmi vyvinuté a v životě uplatňované silné sociální cítění. Vždyť ostatně většina lidí v roce 1990 podle sociologického průzkumu nechtěla kapitalismus, ale chtěla navázat na reformy roku 1968. Bylo proto velkou chybou tehdejšího režimu, že odmítal dialog, vyžadovaný chartisty. Podobně nesmyslně se chová současný režim, a doufám, že dopadne podobně – ale že najdeme lepší východisko než tehdy.

Krátce to uzavřu: je správně, že se prezident generál (tehdejší rozvědčík a komunista) vrací na místo činu, protože to je nejen symbolické, ale i pravdivé, a mohlo by to lidi přivést k mnoha výborným otázkám, protože ty jsou pro život mnohem potřebnější, než mýty. Jak napsal znamenitý geoanalytik George Friedman: »Evropané nezačali s mýty, ale s vůlí je rozdrtit. To byl počátek impéria. Vzkříšení mýtu ve 20. století znamenalo konec impéria.«

Tvoření mýtů místo jakkoliv drsného poznání historie je tedy jedním z příznaků konce Západu. Chceme se k tomuto úpadku aktivně přidat?

Petr Kojzar