Čtvrtfinále jako den D. Zavzpomínejte na poslední obhajobu hokejového titulu i na celý zlatý hattrick!

Zítřek bude dnem D pro český hokej v rámci letošního mistrovství světa. Soupeř je jedním z nejtěžších – domácí Švédsko ve Stockholmu. Čtvrtfinále je prvním krokem v cestě za obhajobou zlata z loňského roku v Praze. Mimochodem, národní tým naposledy obhájil nejcennější kov před 25 lety. Ano, hádáte správně, byla to druhá mozaika do zlatého hattricku. A protože je potřeba se na klíčový duel optimisticky naladit, hurá do toho, si ty skvělé časy před čtvrtstoletím připomenout…

Nejslavnější éra českého hokeje na světových šampionátech začala 16. května 1999 v Norsku. Ano, bylo to rok po slavném olympijském triumfu v Naganu.

Po­olympijská sezóna však od počátku vypadala všelijak jinak než zrovna úspěšně. Na Švédských hrách skončila reprezentace až čtvrtá a v konečné klasifikaci Euro Hockey Tour 1998/1999 to vylepšila jen o píď na třetí příčku. Na samotném mistrovství světa v Oslu, Lillehammeru a Hamaru to ale naštěstí bylo jiné kafe. Pořádně sladké a chutné.

Tým kouče Ivana Hlinky s přehledem vyhrál základní skupinu a ze čtvrtfinálové šel z první příčky. Systém turnaje byl tehdy poněkud zvláštní. Semifinále i finále se hrálo na dva zápasy.

Hlaváčův gól nadvakrát

První utkání s Kanadou Češi prohráli 1:2, ve druhém zvítězili 6:4. Bylo jedno, že v součtu vstřelili o gól více než soupeř, stejně se šlo do prodloužení, a protože v něm gól nepadl, rozhodovaly samostatné nájezdy. Ty Češi ovládli v poměru 4:3 a opět se ukázalo, že Kanaďanům tyto »dovednostní soutěže« nesvědčí, protože na ně v té době ze svých lig nebyli zvyklí.

A ve finále čekali Finové. Tam se skóre vyvíjelo v opačném gardu než proti Kanadě. Po výhře 3:1 v prvním duelu následovala prohra 1:4 v odvetě – a opětovné prodloužení. To rozhodl svým životním gólem Jan Hlaváč, který se protáhl po pravé straně kluziště a na druhý pokus dostal puk do sítě za záda ležícího gólmana Miikky Kiprusoffa.

»Jsme mistři světa, jsme světoví šampioni, tak to doma odšpuntujte!« křičel tehdy ochraptělý komentátor Václav Tittelbach. To, že přenosy vysílala jeho Nova, bylo pro mnohé jediným zádrhelem na povedeném šampionátu. Dnes si na to možná sportovní fanoušci ani nevzpomenou, zato si jistě rádi vybaví, jak okamžitě po gólu sedli do aut a začali oslavně troubit v ulicích.

To však byl teprve začátek všeho, co mělo přijít v dalších letech…

Augustovi se nevěřilo

Psal se rok 2000, kdy mistrovství světa hostil Petrohrad. To už ovšem na české střídačce scházel legendární Ivan Hlinka, který vyslyšel výzvu z NHL, a jeho nástupcem se stal Josef Augusta. Ten nechyběl u norského zlata jako asistent, nicméně nad tím, jak zvládne novou výzvu, byla část veřejnosti skeptická.

V momentě, kdy si nový kouč na základě četných omluvenek před ruským šampionátem odškrtával jednoho adepta ze zámoří za druhým, napsal zajímavý komentář deník Sport. Podle něj by hráči reagovali jinak, kdyby na druhém konci telefonu slyšeli: »Haló, tady Ivan Hlinka.« Augustovi se zkrátka nevěřilo – jeho tým však v Petrohradu válel.

Turnajem prošel zcela bezproblémově, když jedinou kaňkou byla porážka 4:6 od Finů v osmifinálové skupině. Pak již se hrálo systémem, který víceméně známe z dnešní doby – čtvrtfinále, semifinále a finále. Vše bez možnosti reparátu, k jakému svádělo předešlé hrací schéma. Když se nad tím totiž člověk zamyslí pod dojmem »co by se stalo, kdyby«, pak je jasné, že rok předtím bychom se pakovali již v semifinále.

Všechny podobné úvahy však nyní byly zbytečné. Národní mužstvo chytilo v Rusku svoji šanci za pačesy. Na rozdíl od domácí sborné, která si – navzdory kádru nabitému hvězdami – uřízla superostudu. V osmifinálové skupině skončila poslední, když postupně podlehla Američanům, Švýcarům, Lotyšům i Bělorusům. Poslední výhra nad Švédskem již na fiasku vůbec nic změnit nemohla, jen naštvala některé sázkaře.

Zato sázka na české mužstvo byla sázkou na jistotu! Nejprve přišla čtvrtfinálová výhra 3:1 nad překvapením turnaje z Lotyšska a pak semifinálový duel s Kanadou, který skončil poměrem 2:1. Jedním z hrdinů byl obrovitý gólman Roman Čechmánek, který úspěšně navazoval na haškovskou vítěznou tradici a posléze byl direktoriátem IIHF po zásluze vyhlášen jako »nejlepší brankář celého turnaje«.

Vrcholné číslo však mělo české hokejisty teprve čekat. Finále s bývalými federálními bratry ze Slovenska. Těm se dlouhodobě proti rivalovi nedařilo, o to více si věřili před petrohradským finále. Jenže již ve 13. minutě soupeř prohrával 0:3 a vypadalo to na pohotovou cestu za obhajobou.

Tu si sice Augustův tým zkomplikoval natolik, že v 56. a 58. minutě dovolil Slovákům dát slepené góly a snížit na 3:4, ovšem poslední slovo měl Robert Reichel. »Góóóól! Kapitán rozhoduje. V čase 58:58!« křičel do mikrofonu Robert Záruba, který vyslyšel na jeden rok volání televize Nova a komentoval hokejová klání namísto kritizovaných kmenových redaktorů nejsledovanější komerční stanice u nás.

Slováci navzdory porážce i tak slavili historický úspěch, který se však nikterak nedal srovnat s tím, co na přelomu tisíciletí dokázali Češi…

Moravec odstartoval oslavy

Mistrovství světa 2001 hostila německá města Hannover, Kolín nad Rýnem a Norimberk. Za snem o třetím vítězství v řadě vykročili Češi sebevědomě a po prvních šesti zápasech ztratili bod pouze za remízu 2:2 s nabuzeným domácím týmem.

Suverénní cestu se chystal přetnout ve čtvrtfinále »starý dobrý známý« – slovenský výběr, který měl s Augustovými svěřenci rok staré nevyřízené účty. Jenže i třetí brankář, který psal zlatou éru českého hokeje, zářil. Milan Hnilička v »bratrovražedném« duelu vychytal čisté konto a po výsledku 2:0 postupoval favorit.

Hnilička zářil i v semifinále proti Švédům, kde si připsal 35 zákroků a zlikvidoval tři ze čtyř samostatných nájezdů. »Nechtěl jsem to tam nechat. Chtěl jsem přivézt domů medaili,« líčil po zápase Hnilička, čímž jsme zároveň dopředu prozradili, jak duel dopadl a jak dramatické měl rozuzlení. Ano, samostatné nájezdy. A v nich jistil výhru 3:2 vítěznou penaltou Viktor Ujčík. Vysněný třetí titul mistrů světa v řadě, což nikdo předtím nedokázal, byl najednou po čertech blízko. Scházel jediný zápas. Finále proti Finsku.

Jenže právě tento duel se nevyvíjel vůbec dobře. Po dvou třetinách se šlo do kabin za stavu 2:0 pro Suomi a nic nenasvědčovalo tomu, co mělo nastat v dalším průběhu klání. Ve 45. minutě totiž nejprve Martin Procházka snížil a pět minut před závěrečnou sirénou poslal duel do prodloužení Jiří Dopita. Byly to pořádné nervy! Ale jak to dopadlo, dobře víte. Jeden z nejslavnějších gólů naší hokejové historie vstřelil v neuvěřitelném čase 70:38 David Moravec – a na náměstích po celé republice se mohlo slavit skoro tak bouřlivě jako po Naganu.

Ódy na »českého lva«

Německé listy v květnu 2001 pěly na Augustův tým ódu za ódou. »Český lev umí bojovat,« napsal například list Frankfurter Rundschau. A agentura DPA to doplnila komentářem, v němž – stejně jako jiná média – neopomněla zmínit, že jediný, koho český tým neporazil, byli právě Němci.

Česko psalo dějiny. Bezúhonná bilance měla jen jedinou skvrnku na kráse – remízu 2:2 ze základního kola s Německem, které vzalo mistrům světa jediný bod…

Češi ovládli i individuální statistiky MS – Moravec se stal nejužitečnějším hráčem a Hnilička nejlepším brankářem. Nesmrtelnou hláškou se pak stal zejména Zárubův výkřik po zlatém finálovém gólu: »Vítej, zlatý hattricku!« To již se hokejový šampionát vrátil zpět na obrazovky České televize…

(koz)

FOTO – Facebook