»Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.« Mark Twain to řekl někdy ve druhé polovině 19. století. Býti rodičem dítek školou povinných, vzal bych si tento citát k srdci.
Kam až »dodegradovalo« české školství po roce 1989, je markantně patrné z genetické kvality potomků, které plodí. Jediné, čeho dnešní školy na všech stupních skýtají přehršel, je sebevědomí. Neopodstatněné, tudíž nezdravé. Toho se absolventům středních a vysokých škol dostává skutečně řádná porce. Mnozí jsou vybaveni i nášupem. Oč více sebevědomí, o to méně znalostí, platí přímo úměrně. Čerstvých absolventů co by nových kolegů jsem zažil dost na to, abych si takový závěr mohl dovolit vyslovit. Ale to teď rozebírat nechci.
Na chvíli se zastavím u nového ministra školství Vladimíra Balaše – ústavního právníka především. O základním a středním školství nemůže mít ani páru. Po Gazdíkovi vznikla díra, kterou bylo třeba rychle zalepit. No, spíše zalátat.
Polistopadová doba sebou nese jeden šílený fenomén – že totiž na vedoucích pozicích nemusí být odborník, ale hlavně zdatný manažer. Co je to za nehoráznou pitomost, vidíme již přes 30 let dnes a denně na každém kroku. Proto vnitru může šéfovat bývalý starosta (Kolín, byť Kmochův, není pro tento resort tou správnou vstupní vizitkou), obraně ministr v sukni (to je absolutní absurdita), sociálním věcem a práci (sic!) salónní traktorista, místnímu rozvoji pirát, zahraničí informační technolog atd., atd. Oni jsou přece manažeři, které pro tyto vysoké funkce vychovalo polistopadové demokratické školství. Přesně to školství, které za každé vlády vypadá jinak a kde se učitelé děsí každých dalších voleb, co se zase bude překopávat.
Nový ministr se funkce ani zdaleka neujímá s čistým štítem. Tento bývalý děkan proslulé plzeňské právnické fakulty na »rychlojúdry« musel na přelomu tisíciletí vysvětlovat dva docela závažné skutky: okolnosti přijetí tehdejšího senátora Jana Rumla ke studiu na zmíněné fakultě, a také pochybnosti kolem svého posudku v kauze IPB, které jej zřejmě stály post ústavního soudce.
S jakou koncepcí se ujímá takhle na honem ministerského křesla, je snad i zbytečné se ptát. Samozřejmě s žádnou. Mimochodem – on tu vizi jisto jistě neměl ani Gazdík, takže ono se vlastně zas tak nic mimořádného neděje.
Pouze jednoho mistra k ničemu nahradil druhý. Něco vám povím – jestli existuje povolání, které bych dneska ani za zlatý prase nechtěl dělat – byla by to stoprocentně kantořina. Hůře o to, že mezi učiteli je i dneska pořád ještě spousta těch, kteří tohle povolání vnímají jako poslání. Těm se z toho musí každý večer sakra mizerně usínat. No a my si nyní pár týdnů počkáme, co kdo kdy vyškrábe na Balaše. Je přece ze STANu a tam čistou vodu nepijí, natož aby si jí myli špinavé ruce.
Martin Kalous