Home Pel mel Kultura Kvůli své profesi jsem zbaven iluzí, tvrdí nejslavnější český kouzelník Pavel Kožíšek

Kvůli své profesi jsem zbaven iluzí, tvrdí nejslavnější český kouzelník Pavel Kožíšek

Pavel Kožíšek jako baletka FOTO - archiv Muzea fantastických iluzí

Náš nejslavnější iluzionista Pavel Kožíšek nejen že absolvuje vystoupení za vystoupením, ale dokonce si před devatenácti lety otevřel vlastní divadlo a nověji i muzeum. Vydává vlastní DVD, děti mají rády jeho kouzelnické sady – a on sám se zkrátka nezastaví. A když už se zastavil – v rozhovoru pro iportaL24.cz – zkoušeli jsme z něj vymámit i nějaké to kouzelnické tajemství. Předem prozrazujeme, že marně, ale i tak na sebe mistr světa ze Světového poháru v Japonsku mnohé »prásknul«…

Pavle, jak jste se vlastně dostal ke kouzlení?

Naprostou náhodou. Mě jako malého kluka braly známky a chtěl jsem si vypůjčit v dětské knihovně knížku o filatelii. Tu ale tenkrát neměli. A paní knihovnice mi s sebou domů nabalila knížku pro začínající kouzelníky, kterou jsem původně vůbec nechtěl. No, a když to hodně zkrátím, tak jedno malé, náhodné setkání s knížkou ovlivnilo celý můj život. A dneska mám to obrovské štěstí, že má práce je zároveň mým koníčkem.

To jsou ty osudové náhody… Tušíte, co byste asi dnes dělal, nebýt té knihovnice?

Nevím, ale jsem z učitelské rodiny, tak bych možná skončil také na pedagogické fakultě. Nakonec jsem dělal filozofickou fakultu, obor kulturologie, a zaplaťpánbůh mě profesoři nechali dělat i práci, která mě bavila. Doktorandskou práci jsem psal na téma Moderní magie jako nástroj sociokulturní manipulace. V historickém exkursu jsem se pokusil zmapovat, jak se kouzelnické triky využívaly a zneužívaly pro různé mocenské, politické nebo čistě prospěchářské účely. To bylo téma, které mě opravdu bavilo!

Jé, vidíte, to by mě docela zajímalo. Dejte, prosím, k lepšímu nějaký moment, kdy byla kouzla zneužívána mocnými?

Dobrá, abych to tedy trošičku zlidštil, tak asi všichni jsme někdy viděli klasické kouzlo, kdy kouzelník spojuje a různě rozpojuje kovové kroužky. Původně se předvádělo při starých čínských chrámových obřadech, kde měl velekněz zavěšenou posvátnou lampu právě na řetězu z kovových kruhů. Lampu sňal z toho řetězu a položil ji na oltář. Pak vzal ten řetěz z kovových kruhů, rozpojil jednotlivé kroužky a předal věřícím, aby se přesvědčili, že jsou kroužky opravdu pevné. Následně je zase pospojoval v jeden celistvý řetěz a zavěsil na něj posvátnou lampu. Lidé tomu tehdy naprosto věřili a brali to jako božský zázrak. Samozřejmě když vám to dneska předvedu, nebudete si myslet, že mám nějaké nadpřirozené schopnosti, ale dodnes se po celém světě tomuhle triku říká »kouzlo s čínskými kruhy«.

Provozujete Divadlo kouzel v Líbeznicích u Prahy. Jak vás to vlastně napadlo? A prozraďte, měl jste i nějakou inspiraci v zahraničí?

Přiznám se, že zahraniční inspirace tam byla. Dva roky jsem žil a vystupoval v Japonsku. Mimochodem, já tam byl celkem devatenáctkrát! Ale tehdy za mnou přišel japonský producent a povídá: »Pojď, uděláme první japonské divadlo kouzel.« Zeptal jsem se ho, v které části Tokia to bude. A on řekl, že to nebude v Tokiu, ale kus za městem. »Ježišmarjá, kdo bude do nějaké vesnice za Tokio jezdit,« zděsil jsem se. Ale on byl prozíravější. Však si vezměte, že v Tokiu jsou ještě daleko větší problémy s parkováním a s dopravou než v Praze. Takže já jsem se tímto modelem inspiroval a v roce 2003 jsem otevřel v Líbeznicích, které se nacházejí zhruba čtyři kilometry severně od Prahy, Divadlo kouzel. Ze začátku si ostatní ředitelé divadel i lidi ze showbyznysu ťukali na čelo, že se ten Kožíšek zbláznil a kdo mu bude do nějaké malé vesničky na ty jeho kouzlíčka jezdit. No a vidíte – musím to zaklepat, diváci si k nám našli cestu. A hrajeme prakticky neustále před vyprodaným hledištěm.

Už šestnáct let máme pilotní show, která se jmenuje Magická esa, kdy já tam třeba procházím vrtulník nebezpečným ventilátorem nebo své kolegyně střílím z děla. Je tam i unikátní levitace divačky, která v plných světlech levituje na metr od ostatních lidí z publika, nebo záhadné čtení myšlenek divákům, které se vždycky strašně moc líbí a nikdo absolutně nechápe, jak je to vůbec možné…

A svět kouzel je hlavně světem hravé dětské fantazie, takže hrajeme i čtyři představení pro děti.

Nejsem velký matematik, ale když tak počítám, vychází mi to, že v příštím roce oslaví Divadlo kouzel dvacetiny. Plánujete to nějak zohlednit?

Přesně tak. Bude velká oslava, ale nezlobte se, zatím je to tajemství. Jenom doufejme, že už budeme moci normálně hrát a nepřijdou žádná covidová opatření.

Jak moc do vaší práce v posledních dvou a půl letech promluvila pandemie koronaviru?

Zaplaťpánbůh, přežili jsme to. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Ekonomicky problematičtější to bylo pro Divadlo kouzel, které bylo vlastně úplně zavřené. Muzeum mohlo aspoň částečně fungovat, byť tam samozřejmě byla nějaká restriktivní opatření. A co se týče nás osobně, covidem prošla celá naše rodina, tedy kromě mladšího syna. Mně se dodneška nevrátil čich, byť už jsou to skoro dva roky, takže teď můžu komukoliv do očí klidně říct: »Nemůžu tě ani cítit!« A na manželce se to podepsalo tak, že se strašně zadýchává, takže já si vedle ní připadám jako mladík, protože když jdeme na procházku, tak mi absolutně nestačí, ačkoli je o sedm let mladší.

Často se skloňuje, že umělecká branže byla jedinou, která byla na všech proticovidových opatřeních bita se vším všudy. Že i takoví sportovci mohli soutěžit, ač bez diváků. Kdežto pro lidi ze showbyznysu se nedostávalo ani žádných kompenzací…

My jsme na nějaké kompenzace dosáhli. A naštěstí jsme všude v pronájmu – jak Divadlo kouzel, tak Muzeum fantastických iluzí – a máme velmi rozumné majitele, kteří nám také vyšli vstříc.

Jak vás vlastně napadlo otevřít vlastní muzeum?

Jako kouzelník mám strašně rád staré optické iluze a klamy, a když to u mě viděli přátelé, říkali mi: »Ty už toho máš tolik, že by sis měl otevřít muzeum!« Tak jsem je vzal za slovo a otevřel jsem v Praze ve Vodičkově ulici Muzeum fantastických iluzí, ale s kouzlením jako takovým to nemá absolutně nic společného. Návštěvníci zde najdou více než 150 interaktivních a hlavně zábavných exponátů, díky nimž si mohou vyzkoušet, jak různé optické klamy fungují. A hlavně se jim líbí velkoformátové trikové obrazy, kde vás kouzelník nechává levitovat v prostoru nebo se proměníte v trpaslíka či obra, případně skončíte jako pasažéři Titaniku. Nebo tam máme lavici kata Mydláře, kde jedna půlka vašeho těla bude sedět na jedné straně lavice a druhá půlka na té druhé. Musím zaťukat, ale lidem se to opravdu líbí.

S Hanou Mašlíkovou Reinders na lavici kata Mydláře

Předpokládám, že podporou vašich projektů je i tzv. merchandising, jak se tak v poslední době nehezky nečesky říkává. Takže třeba kouzelnické sady, jež najdete v každém hračkářství…

Vydal jsem tři kouzelnické knížky, DVD a 30 kouzelnických sad pro děti. Ano, kouzelník principiálně hájí svoje tajemství a neprozrazuje je veřejnosti, protože v momentě, kdy tu roušku poodhalí, cítí se divák až trošičku ošizený a podvedený. Ale vždycky čas od času, aby se zase narodil nějaký nový kouzelník, dáme určitou škálu kouzel laické veřejnosti. Vždyť i já jsem začínal právě pomocí kouzelnické knížky!

Vždycky si vybavím skvělý hollywoodský film Dokonalý trik, kdy jeden ze dvou rivalů netušil, jak ten druhý dělá své kouzlo. Jak to máte vy? Když vidíte vystoupení nějakého kolegy, vždy uhodnete, co za jeho trikem vězí?

To je moc dobrá otázka. Řekl bych, že když kouzelník vidí na jevišti svého kolegu, tak v 99 procentech případů ví, jak to dotyčný udělal. Ale v okamžiku – nebo aspoň u mě to tak funguje – když zhlédnu nějaké kouzlo a nevím, jak ho kolega udělal, je to pro mě to nejkrásnější. Protože já jako kouzelník zase můžu prožívat okouzlení. Kvůli své profesi jsem vlastně zbaven iluzí!

A ještě něco. Když takové kouzlo vidím – například na nějaké show v Americe nebo v asijských státech, kde je magie velmi populární – okamžitě se ho snažím mít ve svém repertoáru, aby ho mohli vidět i lidé u nás v Líbeznicích.

Existuje i v této sféře něco jako copyright? Kupují se zde autorská práva podobně jako v hudbě, fotografování nebo psaní?

Kouzlo je samozřejmě zboží jako kterékoli jiné. Když si ho koupíte, pak jste i vlastníkem autorských práv.

A jak to tedy chodí v reálu?

Například si zakoupíte karetní kouzlo v hodnotě pěti dolarů a přijde vám krabička karet v hodnotě několika centů a návod na ten trik. Platíte právě za ten nápad. Za to know how.

Jasně, to jsou balíčky karet. Ovšem co ty velké iluze, o nichž již také byla řeč?

Ty fungují na úplně stejném principu, akorát to nestojí pět dolarů. To už jsou úplně jiné částky! Třeba když jsem vystupoval v Japonsku, byla tenkrát jistá novinka v Las Vegas a já jsem producentovi říkal: »To by se mi líbilo!« A on odpověděl: »No tak já ti to kouzlo koupím!« Představte si, že trvalo minutu a stálo tenkrát, v převodu na naše, dva miliony korun.

Všiml jsem si na představeních pro děti, že pro pobavení publika schválně kouzlo zkazíte a pak zvládnete až reparát. To má svůj účel. Ale stává se vám, že při představeních plných velkých iluzí přijde skutečná chyba?

Každý, kdo by říkal, že na jevišti nikdy nic nepokazil, tak by samozřejmě neskutečně lhal. Jasně, stává se, že se zadaří – myšleno v uvozovkách. I mně…

Víte, my hrajeme také představení pro firmy, které se jmenuje Nechte zmizet svého šéfa. Princip je takový, že odpoledne, pokud má pan ředitel smysl pro humor, s ním nacvičíme jistý trik a pak on večer na představení zmizí. A tak se stalo, že jsme jednou zase dělali tohle kouzlo, pan ředitel zmizel, diváci nadšeně tleskali, zatáhla se opona – a já pokračoval s dalším kouzlem. Vtom jsem viděl, že půlka diváků se začala neskutečně chechtat a půlka byla naopak úplně vytřeštěná. No, co se stalo!? My máme v Divadle kouzel několik opon a pan ředitel si po tom kouzlu, kdy zmizel, bohužel stoupnul za špatnou oponu, kterou jsme vytáhli zrovna v okamžiku, když mu jeho mladá blonďatá sekretářka velmi důvěrným intenzivním polibkem gratulovala, jaký že je kouzelník. Manželka pana ředitele seděla v přední řadě, takže se stalo, že tahle firma si – nevím proč – už u nás žádné představení nekoupila, byť to nebyla naše chyba (úsměv).

Jak moc po vás magii podědili vaši synové?

Mám dva syny. Ten starší, devatenáctiletý, se mnou vystupuje v Divadle kouzel, ale hlavně studuje hereckou konzervatoř. Chtěl by být ne kouzelníkem, nýbrž hercem. A ten čtrnáctiletý je takový introvertnější, takže už veřejně nevystupuje. Když byl malý, tak ho to ještě trošku bavilo. Zato teď má svůj, v uvozovkách vlastní, filmový štáb a rád rozdává role všem kamarádům. Zkrátka pan režisér.

Jste korunovaným mistrem světa ve svém oboru a v této souvislosti se nemohu nezeptat, jak to na takových kouzelnických soutěžích chodí. Rozhoduje porota podle svého dojmu a technických a uměleckých parametrů, podobně jako je tomu třeba u rozhodčích v krasobruslení, nebo existují striktně daná pravidla?

Buď jsou kouzelnické soutěže, kde se hodnotí podle určité škály kategorií, ale to, co já jsem v Japonsku absolvoval – kdy jsem vyhrál Světový pohár bavičů – fungovalo na úplně jinačím principu. To nebyla klasická kouzelnická soutěž, ale to byla soutěž, jak jsem říkal, bavičů. Fungovala tam tajná padesátičlenná porota a vy jste nikdy nevěděl, kdo mezi těmi diváky je ten porotce. Oni chodili po všech představení a dávali body, přičemž jediné kritérium bylo, kdo je nejvíc pobavil. Právě to odstartovalo i moji japonskou kariéru. Už bych se opakoval, jak jsem tam byl devatenáctkrát…

Když se chce nějaké dítě věnovat kouzlení, má možnost se přihlásit do nějakého kroužku? Třeba jako je tomu u malování nebo modelaření?

Kouzelnické kroužky existují po celé republice. V případě, že by to někoho zajímalo, je ideální obrátit se k nám do Divadla kouzel a my už ho nasměrujeme, kde je právě pro něj vhodný klub. Kouzelníci jsou u nás organizováni pod Českým magickým svazem, který jich momentálně čítá asi čtyři stovky. Jak amatérů, tak profesionálů.

Čili aby kouzelník vedl kroužek, musí být registrovaný pod svazem?

To nemusí, ale předsedové těch kouzelnických kroužků vesměs registrováni bývají. Ano, dnes můžete kouzlit pomocí různých videí, kouzelnických sad a knížek, ale logicky je vždycky lepší mít nějaké odborné vedení.

Měl jste někdy nějaký kouzelnický vzor?

Obrovským vzorem byl Harry Houdini, nejslavnější kouzelník všech dob, který se proslavil úniky z různých druhů pout, svěracích kazajek, vězení a podobně. A právě on byl inspirací i pro mého dalšího oblíbence, kterým je pochopitelně David Copperfield. Ten naše umění posunul o další stupínek výš. Odhodil klasické kouzelnické atributy, jakými jsou – dejme tomu – hůlka nebo klobouk a začal najednou vystupovat moderně. Jako třeba pěvecké hvězdy. Díky tomu neuvěřitelným způsobem zpopularizoval moderní magii.

Musíte neustále trénovat, třeba jako vrcholový sportovec?

Člověk se přirozeně musí udržovat v kondici, a například před tím představením, o kterém jsem vyprávěl – Magická esa – máme třeba tří, a někdy i čtyřhodinovou »projížděčku«, »oprašovačku«, aby opravdu všechno fungovalo na milimetr a na sekundu přesně. Protože tam nejsem jen já. Naopak, je nás zhruba dvacet. Tudíž jsem vydán všanc a na milost svým spolupracovníkům, protože divák si pak neřekne, že to zkazila čtvrtá tanečnice zprava nebo rekvizitář, který to špatně připravil. Kdepak, zkazil to Kožíšek! Proto všechno projíždíme, aby to fungovalo, jak má. A musím pochválit, že mám kolem sebe profesionální tým spolupracovníků, na které se mohu spolehnout.

A trénují se i prsty?

Jednoznačně ano. Ale pro ty větší iluze, které děláme my, nehraje roli manipulační zručnost, nýbrž koordinace s technikou. A víc vám neprozradím (úsměv).

A svým přátelům kouzelnická tajemství čas od času prozradíte, nebo i tam je to absolutní tabu?

Pokud to jsou opravdu přátelé a znají mě, dobře vědí, že doma absolutně nekouzlím. Nejsem takový ten typ kouzelníka, který by s vámi šel do restaurace nebo do kavárny a ukazoval vám své umění. Já doma zásadně nečaruju a možná byste se divil, ale v naší domácnosti byste nenašel jediný kouzelnický atribut. Všechno mám v divadle. A moji známí samozřejmě vědí, že ze mě nic nevyrazí. Kouzla se samozřejmě neprozrazují.

Jaké další koníčky kromě kouzlení máte?

Nejhorší, že mám jako koníček opravdu jen kouzla a optické klamy. Kromě toho stojí za zmínku snad jen to, že jsme pejskařská rodina. Máme dva jorkšíry, takže s manželkou s nimi chodíme na procházky, a to nás baví a naprosto uspokojuje. My oba dva nejsme zrovna příliš společenští, že bychom doma přijímali návštěvy a že bychom někam chodili. Takže když jdu například na pivo do hospody, chodím s manželkou.

Zmínka padla na film Dokonalý trik, který postavil svět magie do hlavní role. Jaký ještě další film s kouzelnickou tématikou byste doporučil?

Napadá mě ještě jeden krásný film – Iluzionista. A i když je to úplně o něčem jiném, protože kouzla jsou spíše pohádková, nemůžu zapomenout ani na Harryho Pottera. Svět magie vždycky přitahoval, a ne náhodou Albert Einstein prohlásil, že to nejkrásnější, co můžeme v životě prožívat, je tajemno, a kdo to nezná, tak je jeho oko už vyhaslé. V tom je hluboká pravda!

Takže i Harry Potter byl dobrou reklamou na opravdovou magii, je to tak?

Ano, velikánskou! V jedné fázi takhle zpopularizoval kouzlení David Copperfield, no a hnedle po něm přišla pottermánie. To je pochopitelně znát a dodneška vídám děti v divadle, jak přijdou na představení v kostýmu Harryho Pottera. Takové věci fungují skvěle, navíc v dnešní době je i výhoda, že když se chce někdo naučit určité kouzlo, pak si díky internetu všechno vyhledá. My jsme se učívali pomocí VHS, a to už někteří mladí ani nevědí, co je. Doba se zkrátka mění…

Hlava na talíři – tohle si může v Muzeu fantastických iluzí vyzkoušet každý návštěvník.

Petr Kojzar

Předchozí článekLupiči se chtěli prokopat do banky, jednoho z nich tunel zasypal
Další článekPodezřelý ze střelby na autobus v Jeruzalémě byl zatčen, mezi zraněnými je pět Američanů

1 KOMENTÁŘ

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here