Home Rozhovory Nebyl to žádný handl nad rakví, říká kněz Jiří Veith

Nebyl to žádný handl nad rakví, říká kněz Jiří Veith

FOTO – wikipedia/CC BY-SA 4.0/Martin Davídek

Když v roce 2019 odešel Karel Gott, byla to pro mnoho fanoušků české hudby velmi smutná zpráva a ještě větší ztráta. Když před nedávnem odešla Hana Zagorová, byla to pro mnoho fanoušků české hudby velmi smutná zpráva a ještě větší ztráta. Pro mnoho z nás to byla nerozlučitelná dvojice symbolů české pop-music. Poslední rozloučení obou těchto hvězd spojuje osoba katolického kněze Jiřího Veitha známého z působení v kosmonoském kostele Povýšení svatého kříže nebo v bakovském kostele svatého Bartoloměje. Nejen o tom je rozhovor pro iportaL24.cz.

Jak jste se dostal ke sloužení smuteční mše za Hanu Zagorovou v kostele sv. Tomáše na pražské Malé Straně a proč se konala právě tam?

Před více jak rokem jsem se velice sblížil s mezinárodní komunitou augustiniánských mnichů, kteří působí v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé Straně. Farářem je Polák, dále tam je otec Juan, který je ředitelem jejich školy, dále tam je otec William, starý pán šestaosmdesátiletý Newyorčan z Brooklynu, otec William shodou okolností byl se mnou u oltáře nad rakví Hany Zagorové. Potom tam je mladý otec z Filipín a ten nejposlednější otěcko je z Panamy, je rok knězem. Je to mezinárodní společnost, ani jeden kněz český, tu a tam tam mívám i v poledne mše svaté, takže když jsem se dověděl, že bych měl dělat pohřeb Hany Zagorové, tak jsem požádal samozřejmě tady tyto chlapce, jestli by nás pustili do kostela, žádný problém tam nebyl, tak jsme se domluvili.

Hana zemřela v pátek v 11 hodin, v 10 hodin v sobotu jsme si dali rendezvous se Štefanem a nejbližší rodinou. Pozval jsem je k sousedům do Art Etalon klubu na Tomášské 22/12, což je v sousedství sto metrů za rohem, vedle Schnellů, kde jsme prostě vyložili karty. Štefan mi začal povídat o tom, jaká Hana byla – samozřejmě, byla vynikající, to víme všichni – jaká to byla úžasná žena. Já jsem měl rád Haničku Zagorovou, protože jsem kněz, především proto, jak statečně celý život de facto snášela tu bolest a nedávala to najevo, byla stále usměvavá, a co bylo na ní velice zajímavé, že měla obrovský smysl pro humor, a proto mě také Štefan požádal: »Jirko, kdybys mohl do homilií, kázání, zabudovat také nějaký vtip.« Tak jsem zabudoval tři takové jemné vtípky, které nemohly nikoho urazit.

FOTO – ČTK/Vít Šimánek

Jak to bylo se smuteční hostinou?

Ano, samozřejmě, také jsem byl pozván Štefanem, to jsme byli právě na dvorečku toho Etalon klubu, abych po pohřbu šel mezi těmi tzv. VIP na smuteční kar, jak se dneska moderně říká. Já jsem říkal: »Štefánku, já nepůjdu, protože jsem skromný.« Ne, tak jsem to neřekl (úsměv). Řekl jsem: »Já nepůjdu, ale vy se tam sám pobavíte hezky i beze mne a zavzpomínáte na Haničku a já půjdu tady s některými přáteli, natiskneme takovou pozvánečku. A půjdeme si sednout tady na dvoreček a pozvu pár přátel, a tak to prostě bude.« A on říkal: »Jirko, já vám na to dám nějaké peníze.« A já říkám: »Štefane, já myslím, že to pivo, víno a chlebíček nějakým způsobem zvládneme. Díky, seš hodný, uděláme to z lásky k Hance.« Takže žádná koruna, nic, prostě opravdu jsme to udělali z lásky k Haně Zagorové a rodině. Poněvadž nemám důvod, nebyl to žádný handl nad rakví Hany Zagorové.

Znal jsem ten seznam 70 lidí, kteří byli pozváni na Žofín, jak jsem už předeslal, na Žofín jsem nešel. Vytiskli jsme pozvánky, kde se prý vyskytla nějaká malá chybička, jedno písmenko tam někde vyskočilo těm lidem, kteří to tady zpracovávali. Potom po mši svaté jsem odešel do sakristie, sundal jsem ze sebe mešní roucho a v té albě jsem šel a rozdal pár přátelům, jako Pavel Šporcl, Felix Slováček, Dáda Patrasová a já nevím muzikantům, kteří hráli fantastickým způsobem.

Pavel Šporcl říkal: »Jirko, úžasná muzika, kde jsi ty kluky vzal?« Já je znám dlouho, léta letoucí s nimi spolupracuji, poněvadž Přemysl Kšica, profesor teplické konzervatoře, je nejenom duchovní člověk skrz naskrz, ale fantastický varhaník. Já říkám nejlepší ve středoevropském prostoru. Jeho otec je svatovítský regenschori Josef Kšica a bude určitě nástupcem tatínka u svatého Víta.

Ale následovalo něco úplně jiného…

Ano, úplně jsem zíral nad tím, když asi za dva dny po pohřbu, to bylo tuším ve čtvrtek ráno, mi volají přátelé z Prahy: »Podívej se do Blesku.« Tak jsem se podíval do Blesku a zjistil tam tu hrůzu, že údajně kupčím a že vydělávám na bolesti rodiny Štefana Margity atd.

Všechno bylo domluveno do písmena. Nejsem si vědom žádného přešlapu, ani o milimetr jsem nic nepřestoupil, žádná koruna mezi Etalonem a panem Štefanem Margitou neproběhla.

Mše svatá proběhla, jak měla, paní Beňačková, to je persona. Já znám všecky ty, kteří tam byli, ty zpěváci, herci, herečky atd., s většinou si tykám, většinu znám, většina z nich u mne vystupovala za ta dlouhá léta jak v Kosmonosech, tak v Bakově, nebo jsem s nimi organizoval nějaké koncerty benefiční po Praze a jiných městech, takže si z většinou z nich opravdu tykám, považuji se za jednoho z nich de facto jako zpívající kněz.

Mše svatá proběhla v naprostém úžasném klidu, Pán Bůh mi dal fantastický klid. Já jsem se až sám sobě divil, jsem trémista, že jsem byl tak až stoicky klidný. A otec William říkal: »Jiří, byl jsem na mnoha pohřbech, jsem starý chlap, je mi 86 roků. Děkuji ti za to, že jsem mohl být u oltáře s Tebou, neslyšel jsem krásnější pohřební kázání. Je hloupé, že to říkám o sobě, ale nebyl jsem na krásnější pohřební mši svaté, než jsme byli před malou chvilkou svědky.« Když to řekne takový kněz, který je člověk ryze duchovní, který mě má velmi rád a kterého si nesmírně vážím, tak mám z toho upřímnou radost.

Umím si představit, že to člověka nepotěší…

Ale samozřejmě, tady to, co jsem se dočetl, z toho je člověk samozřejmě smutný. Samozřejmě, že jsem se připravil, poněvadž nechci říct, že jsem profesionál, a přitom jsem profesionál, ale mše svatá je neskutečné tajemství, které nikdy nepochopím ani já, jako kněz, ani papež, nikdo z nás, co se odehrává na oltářích celého světa, v katedrálách, kostelích a kaplích, do jakého úžasného tajemství se noříme doslova a do písmene. A snažil jsem se prostě s co největší důstojností se rozloučit s paní Hanou Zagorovou.

Já nevím, co k tomu někoho vedlo, já opravdu nevím, mě to připadá jako na nějakou objednávku, nebo něco takového, je to ale zajímavé, že ode všech se člověk potom dovídá i z nějakých jiných portálů, že se všichni odkazují na zdroj Blesk, ale co to je za zdroj, Blesk? A nechci věřit, opakuji – nechci věřit tomu, že by ženy, které s námi tady zůstaly, které byly z Blesku, nechci věřit tomu, že by tento článek napsaly, opravdu nevěřím, že lidská zloba by byla až taková, nevěřím tomu.

Mluvil jste o třech vtipech, nemohly se někoho dotknout?

Bylo to na přání Štefana Margity. Byly to tak jemné vtipy, které, nemohly opravdu nikoho urazit. Opravdu jsem plnil přání vdovce. Dokonce jsem na konci mše svaté měl velikou radost – dostal jsem přímo z rukou papeže Františka růženec, který jsem Štefanovi se slzami v očích předal na konci obřadu před všemi.

Zdá se mi také, že někteří umělci nebo lidé z této branže úplně nechápou, buď jsou nevěřící, nebo jsou hledající, ale já nechci používat slovo nevěřící, poněvadž všichni hledáme de facto koho? Pána, neboť člověk je bytostí ryze teologickou. Každý, ať chce nebo nechce, tak ten pánbůh tam někde prostě uvnitř stejně vězí a hlodá.

Oni jsou zvyklí chodit dnes na pohřby většinou do strašického krematoria, kde zazní tři písně od zemřelého interpreta. A potom se jde na nějaký ten raut nebo něco podobného, ale tady opravdu to bylo důstojné rozloučení, kde zaznělo boží slovo se vším všudy, dvě čtení, které přednesli moji přátelé, herci Pepa Polášek a Pavla Beretová, herečka Národního divadla, nesmírně důstojně. Potom evangelium a kázání měla moje maličkost atd. Vše proběhlo v naprostém úžasném tichu, tam bylo opravdu ticho jako v kostele, slyšeli bychom špendlíkovou hlavičku. Viděl jsem, to jsem opravdu sledoval, jsem také citlivá umělecká duše, že to zabíralo. Díval jsem se, co se tam odehrávalo. A to boží slovo, ať chceme nebo nechceme, vždycky tne do živého. A probouzí se v člověku co svědomí.

Zaznívají tam slova: »Milosrdný bože, prosíme tě za zemřelou Hanu, zbav ji jejích hříchů,« atd. atd. Hana Zagorová byla vynikající žena výborná manželka, výborná zpěvačka, výborná moderátorka, výborná kamarádka, přítelkyně, ale byla to také hříšná žena jako každý jiný. Já jsem v úvodu mše svaté řekl: »Loučíme se s moderátorkou, herečkou zpěvačkou, dokonce devítinásobnou slavicí Hanou Zagorovou. Zagorkou, jak jsme jí většinou říkali…« Ano, ona byla ráda, na Zagorku slyšela, nic proti tomu neměla. »…která měla vizáž anděla, ale andělem nebyla. Jako jím nejsem já, v tuto chvíli tvůj kněz, ani nikdo z vás, bratři a sestry, ano nikdo – všichni jsme lidé hříšní.«

Důležitá věc je, že po tomto tzv. incidentu jsem navštívil svého biskupa Jana Baxanta, kterému jsem přednesl jak prolog mše svaté, úvodní slovo, tak i homílii do posledního písmene a on říká: »Jiří, gratuluji, nádherné, tomu není co vytknout.«

Štefan Margita mi vůbec po pohřbu nevolal, že by se mu něco nelíbilo, nikdo nic takového neříkal, naopak rodina říkala, že to byla nádhera.

Myslíte, že to byl útok cílený na vás?

Nechci věřit, že ten článek psaly ty dvě nejmenované redaktorky, které seděly se mnou u stolku spolu s Felixem Slováčkem a Dádou Patrasovou, která mi řekla: »Jiříčku, něco nádherného a chci pohřeb jedině od tebe.« Říkám: »Dádušo, co když umřu já dříve, kdo mi udělá pohřeb? Ty mi ho neuděláš.« Ale paní Beňačková mě zastavila po pohřbu, poplácala mě po ramenou a říkala: »Pane faráři, něco úžasného. Gratuluji,« tak od takovéto dámy, jako je světová sopranistka světového věhlasu paní Gabriela Beňačková, skutečná dáma, mě to nesmírně těší a beru to vážně.

Byl bych rád, aby tedy zaznělo, že skutečně klub Etalon nic z toho neměl a utrpěl tou pomluvou takové dvě újmy. První, že to mohl třeba někdo zaplatit, ale to my jsme odmítli, protože jsme od nikoho nic nechtěli. Za druhé, já jako předseda tady tohoto uměleckého klubu, kde se scházejí umělci, herci, zpěváci, zpěvačky malíři, sochaři atd., nejsem vůbec do toho zainteresován finančně, ekonomicky, to jde mimo mě, ale jelikož se pohybuju v té umělecké branži, tak mám tady k tomuto podniku také tím pádem jakoby blízko. Chtěl bych očistit jméno tady tohoto, myslím, výborného klubu, který rok a něco funguje. Spousta zajímavých známých lidí zde překročila práh a třeba Petr Hannig, když přijde, vždycky říká: »Tady je tak nádherně, přátelé. Mně se vůbec nechce končit. Mně se, Jirko, nechce vůbec odtud odcházet.«

Nejsem majitel Etalonu, není můj, se mnou to nemá vůbec nic společného. Já se starám jenom o to, abych sem přivedl známé osobnosti zpěváky, herce, herečky, také divadélko tady občas bývá dole. Etalon udržuje velice přátelský kontakt s Augustiniány, a proto ta jasně nádherná spojitost, jako že chlapci sem občas přijdou i s nějakými návštěvami, které přijedou ze zahraničí, že přicházejí na jídlo, na dobré vínečko, španělské, a dobré pivo, české, takže taková vzájemná spolupráce, nikdo nám v tom nemůže zabránit.

Já nemůžu porovnávat, protože jsem toto rozloučení neviděl, ale samozřejmě, asi jako mnoho lidí, jsem se díval v televizi na rozloučení s Karlem Gottem. A mám pocit, že jsem vás tam viděl.

A tam jsem byl, to máte správný pocit, před oltářem byl Duka, po levici Dukově já a vedle mne Zbigniew Czendlik. Dokonce, když zemřel Karel, z pražského arcibiskupství volali, abych měl kázání nad jeho rakví, a já jsem to odmítl s tím, že budu brečet. Potom jsem volal své přítelkyni, sestře Angele Polívkové, která vede domácnost panu kardinálovi a teď vede domácnost i arcibiskupu Graubnerovi. A ona mi, říká, tak familiárně: »Jiřulko, to nesmíš Karlíčkovi udělat, ty musíš kázat. Byli jste životní přátelé.« Potom jsem volal podruhé na arcibiskupství: »Tak já jsem se pochlapil, já to beru, jdu do toho,« a oni mi říkali: »Otče Jiří, už ne.« A já jsem si říkal: »Je to tak dobře, asi to tak mělo být.«

Dalo by se tedy říct, že jste farář celebrit?

Jsem takový člověk, který než aby bral, spíš dávám, celý život dávám, jsem člověk se srdcem na dlani a pořád dávám, dávám, dávám a všichni mí nejbližší se se mnou zlobí a nadávají mi i, že jsem blbec, ale já jsem pro ty věci nepolepšitelný. Jsem farář, který se celá léta pohybuje ve světě showbyznysu a umění a sportu.

Dokonce se mi podařil husarský kousek, miluju fotbal, ve všech týmech české první ligy mám kamarády, většinu – skoro všechny trenéry mám kamarády. A samozřejmě FK Mladá Boleslav, a jak jsou ty přestupy, mám ve všech týmech dnes »tykadla« – Slavia, Plzeň, Sparta, prostě všude, srdíčkem jsem samozřejmě slávista, a tak jsem zavolal Jindrovi Trpišovskému a říkám: »Jindřichu budete hrát s Raków Częstochowa tu Konferenční ligu. Víš, co já udělám, jestli na to přistoupíš? Já sednu do auta, řekněte mi, kde spíte, v kterém hotelu, já si trochu odpočinu po příjezdu a kolem tak půl jedenácté, jedenácté přijdu za vámi, seznámím se s celým týmem, čenstochovský arcibiskup Václav Depo je můj přítel, který byl i u mne v Bakově nad Jizerou na rozhlasové a televizní mši – každý rok je u mě polské rádio i televize, já jsem neskutečný polonofil, a přivedu vás k tomu milostnému obrazu Černé madony čenstochovské. Pan arcibiskup s tím určitě bude souhlasit, dostanete růžence, dostanete obrázky Panny Marie a postojíme každý před obrazem.«

A povedlo se?

Přišel jsem, skutečně na minutu jsem tam byl, všichni kluci se sešli kolem mě. Já jsem říkal: »Hoši, já jsem ten a ten blázen z Bakova nad Jizerou a s Kosmonos, který miluje ten nesmyslný fotbalový míč.« Přišli všichni, i muslimové, celý tým, všichni, na moje slovo. Šli se mnou jako husy divoké, to bylo až dojemné, arcibiskup čekal před kaplí Panny Marie, se všemi si podal ruku, každému předal růženec a všichni chlapci jsme šli, tam jsme čtvrt hodiny postáli, pomodlili se. Arcibiskup říká: »Jiří, to je právě to krásné. Já bych ani s čenstochovskými fotbalisty, jsem arcibiskupem, nedokázal to, co ty. Přijedeš někde z Bakova, potkáš se tu s klukama a oni všichni jdou s tebou.«

Opravdu jsem přesvědčen o jedné věci, že Polsko je tak rozmodlená země, že já, nedochůdče, jak se nazývám, že udržuji kontakt se všemi klauzurovanými kláštery na polském území, je jich 84. To znamená, že sestry žijí v naprostém ukrytí před světem a jsou opravdu jenom na modlitbách, že díky tady těmto klášterům a díky Faustyně Kowalské, kterou Svatý Jan Pavel vytáhl, tam někde ze šuplíku, polskou řeholnici. A dneska v Lagiewnikách vzniklo světové centrum Božího milosrdenství, že právě z té periferie Krakova vzejde jiskřička do tohoto světa a že svět skutečně se obnoví v duchu Svatém a že zažijeme jaro církve.

Zbyšek Kupský

Předchozí článekVálka velkého rozsahu?
Další článekPrůlomová metoda vědců z AV ČR mění světový výzkum genomu. Je snazší a rychlejší

2 KOMENTÁŘE

Comments are closed.