Političtí vězni dnes potřebují pomoc, ale společnost se k nim moc dobře nezachovala, říká rodák z terezínského ghetta Vilém Janouch

Vilém Janouch se narodil v roce 1944 v terezínském ghettu. Dlouholetý voják je dnes členem Republikového výboru Československé obce legionářské (RV ČsOL) a Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Právě nejvýše postavené muže ČSBS – Jaroslava Vodičku a Emila Kulfánka již iportaL24.cz v rámci blížícího se 80. výročí osvobození naší vlasti zpovídal. Dnešní interview má ale přesah ještě do jiné sféry – směrem k tomu, jak je vinou současné státní garnitury těžké pomáhat politickým vězňům a realizovat projekt, za nímž právě Janouch stojí…

Jak se vlastně přihodilo, že jste se narodil právě v terezínském ghettu?

Matka pocházela z židovské rodiny, byla ze tří děvčat. Po holokaustu jim byl veškerý majetek zabaven a otec s jejími dvěma sestrami odešli do koncentračního tábora, zatímco matka, protože měla obchodní akademii vystudovanou v Rakousku, byla nasazená na nucené práce do továrny, kde se vyráběly elektronky. Vzhledem k tomu, že měla obchodního ducha a uměla vést hospodaření, tak si ji prokurista vybral jako písařku, což byla velká čest a funkce. A právě tehdy za ní přišel jeden bývalý španělský interbrigadista jménem Julius Polansky – já ho osobně poznal po válce, když jsem jako dítě chodil mezi ty bojovníky – a říká: »Anny, ty budeš s námi v odbojové skupině.« A ona na to: »Co já bych vám jako ženská byla nápomocná?« Odpověděl jí: »O to se nestarej, budeš s námi, skupinu budeš tvořit ty, já a Milda Patočků. Tady to podepiš.« Hned to poslal a odbojová skupina byla okamžitě zaregistrovaná. A pak přišlo, že měla z továrny odjet vlakem zásilka elektronek do letadel. On řekl: »Anny, vem klíče a půjdem do skladu.« Srdce jí bušilo, co tam budou dělat. »Ty nic, jen nám otevři sklad, ani se moc nedívej. My tam něco vyřešíme a pak nás zase vypustíš a zavřeš.« A tak se stalo, že dorazila celá zásilka elektronek do Německa rozbitá. Němci dospěli k závěru, že to asi udělala dráha, ovšem za tři týdny, když se to opakovalo, už se nacističtí vojáci rozhodli střežit vagóny. Jenže to dorazilo do Německa opět rozbité, a tak interbrigadista Julius Polansky matce řekl: »Anny, musíš s námi utéct do lesa. Podívej se, svrchu jede motorka a za ní obrněný transportér, 610ka pásová, už si pro nás dorazili.« Odpověděla, že s nimi nebude utíkat, protože co by dělala v lese ve třetím měsíci těhotenství. A tak utekli jen ti dva chlapi a pak to nabralo jiné obrátky. Jakmile prokurista matčiny fabriky vyrazil vstříc gestapákovi, ten vytáhl pistoli a rovnou jej zastřelil. Začalo velké zatýkání lidí, a tím se i moje matka dostala do koncentračního tábora v Terezíně. To se psal 26. červen 1944. A já se narodil ve stejném roce v prosinci.

Jako takhle malé dítě si logicky nic z pobytu v Terezíně nepamatujete, ale – znáte něco z vyprávění vaší maminky nebo jiných lidí?

Z vyprávění jenom vím, že tam bylo asi šest nebo sedm dětí a vždycky nás hlídala jedna z matek, zatímco ostatní musely chodit na práci – pěšky do Encovan, kde ten podzim sklízely zeleninu a potom praly prádlo z fronty.

Po osvobození koncentračního tábora byli všichni ještě týden v karanténě a pak je propouštěli. Matka dostala přiděleného velitele, nějakého důstojníka s džípem, a vezli ji do Jablonečka nad Jizerou, kde bydlela u nějakého varhaníka Malinského. Dojeli jsme do Jilemnice a voják říká: »Něnůžno ďalej«. To si pamatovala…

Takže si je překlempírovali na radnici a trvalo do rána, než bylo auto opravené. Druhý den jsme pokračovali do Jablonečka. Vrátila se tam tedy po osvobození a teprve pak se s otcem vzali. Zajímavé je, že já jsem měl tehdy ještě příjmení po ní a křestní po dědovi – a na jméno Daniel Kallb jsem měl vystavený i ten červený repatriační průkaz. Pak se naši vzali v kostele v Jablonečku a otec mi dal jméno po sobě – Vilém Janouch…

Říkal jste, že jste se od malička pohyboval mezi vojáky. Tudíž asi ani jiná varianta povolání pro vás neexistovala…?

Byl ještě výběr – buď do dolů, nebo do zemědělství.

Ale vy jste měl jasno, ne?

Myslím, že asi jo. Každý to má dané ve hvězdách. Například můj děda Julius byl feltvébl. A vždycky když měli hasiči cvičení, nebo se konal nějaký pohřeb a poslední rozloučení, chlapi mu vždycky říkali: »Julko, máš to tu na povel!« A on tam rozdával povely.

V Terezíně je dnes památník a pořádá se tam řada akcí, jak pro veřejnost, včetně škol, tak oficiálních piet. Proč je podle vás tak důležité si historii připomínat?

Protože to je nezbytný odkaz odboje. Třeba naše rodina tam má 4. řadu, 12. hrob – pod jménem Müller. A já jsem tam jezdil každý rok už jako kluk. Pamatuji si, jak se nastupovalo do vagónů, když byly ještě otevřené, ze strany, když byly plošiny venku. Čili já tam jezdím od mládí a vzdávám pietu těm, co se nedožili osvobození. Protože kromě maminky nikdo z naší vyvražděné rodiny holocaust nepřežil.

Jezdím i do Hradce Králové na Pouchov – na Židovský hřbitov, kde je pochována rodina, odkud pocházela moje babička. A děda tam měl i svého bratra, který měl obchodní dům v Kuklenách. Takže když můžu, tak si půjčím na Židovské obci klíče a otevřu si to tam, abych prošel na hřbitov, protože jinak je to zamčené. Tam se opravovala královéhradecká synagoga…

Rozsvítím svíčku, bezpečně ji tam dám. Židům se jinak svíčky nezapalují a dávají se jen kamínky na hrob. To je stará tradice. Vždycky se mě ptali, jak to, že na našem hrobu, kde máme maminku, jsou kamínky. A to jsou kamínky od lidí, kteří sem přijeli z Německa. Byli to její vrstevníci a nyní už pochopitelně také nežijí.

Jak vůbec coby národ v současnosti přistupujeme k historii jako takové? Už jsem se na to ptal například i předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, a teď mě zajímá váš názor. A nejde jen o výrok europoslankyně Danuše Nerudové (STAN) o tom, že nás osvobodili Američané. Mám na mysli celkový kontext dneška…

ČSBS o výroku Nerudové: Překrucování dějin neposlouží ničemu dobrému, zvláště zájmům České republiky

Lidé, kteří dějiny neznají, o nich mluví nesmysly. Nebudu nikoho kritizovat, ale historický odkaz odboje je jeden. Tak, jak to řekl slovenský premiér Robert Fico na Slavíně. Že nás osvobodili vojáci Červené armády a tam na Slavíně jich leží 6700. A při osvobozování Československa jich padlo přes 140 tisíc. To je onen historický odkaz odboje, který musíme uchovávat. Protože padli mladí lidé, kterým bylo třicet, ale i 19 nebo 20 let. Šli a nasazovali svůj život. Oni měli jasno v tom, že bojují za dobro, za to, aby se všichni lidi na světě měli dobře. Oni byli přesvědčeni pro spravedlivou společnost, kterou chtěli budovat po válce. To asi jen tak na vysvětlenou.

Je osmdesát let od konce druhé světové války. Jak zní podle vás hlavní odkaz májových dnů roku 1945 směrem k dnešku?

Já se napojím na slova, která říkal bratr Kulfánek. Že musíme usilovat o mír a ten nevybudujeme a nepodpoříme tak, že budeme vyrábět zbraně, zbrojit a podporovat válku.

Víc slov k tomu nemám a nechci to dále komentovat, protože toho je v současné době plno. Soudný člověk ví, co si může dovolit. Kolik má v peněžence bankovek a drobných, aby si spočítal, co může vydat a podpořit. Nelze nemít příjem a něco takového podporovat. Jsem pro podporu, ale určitě ne za takovou cenu, abychom bojovali do posledního vojáka. To podpořit nelze.

Náš web vás citoval v roce 2022, kdy jste si v rámci piety u Hlávkovy koleje posteskl, že jedině ČSBS si musí nést svůj věnec sám. Uplynuly dva roky a v rámci pietní akce 17. listopadu v Ruzyni dokonce nikdo nebyl vpuštěn do objektu tamních kasáren, tedy kromě poslanců SPD Tomia Okamury a Jiřího Kobzy. O čem to podle vás svědčí? A proč to tak vůbec postupuje?

Nevím, až do jaké míry jsou pošlapávána práva bojovníků za svobodu a politických vězňů, aby uctili pietním aktem památku padlých a položili důstojně kytičku jako vzpomínku. Tam, konkrétně v Ruzyni, je to vzpomínka na uzavření vysokých škol. Ublížili tam hned prvním studentům, které zajali, tam je dobili a domlátili normálním prknem ze stavby, co víme z dochovaných dokumentů. Soudný člověk, který trošku zná historii, by se takhle nezachoval.

Arogance moci, sprostota, nechutnost, ostuda režimu… Účastníci pietní akce, kterým nebylo umožněno položit věnce, se obuli do vlády i ministryně Černochové

Mluvíte v tuto chvíli i ze zkušenosti politického vězně?

Mluvím za všechny dožívající politické vězně, protože ti už se na to svým fyzickým stavem bohužel mnohdy nezmůžou. Ale dobře si uvědomují, co to je fašismus, co to je nacismus, co tady napáchal, a to všechno nám v poslední době něco připomíná. O mně jeden redaktor dokonce napsal, že jsem antisemita. Tak jsem mu odpověděl, jak můžu být antisemita, když jsem takového a takového vyznání?! Ani se neomluvil a uzavřel to sám. Chápete mě?

Chápu. A narážím i na to, jak se o politické vězně, kteří – jak jste sám naznačil – již nejsou v dobré zdravotní kondici, snažíte pečovat, jak je známo. Co to obnáší?

Probíhá to tak, že oni vám zavolají – někteří ještě jsou schopni mluvit do telefonu a vznést svoje požadavky. Například chtějí nějaké odborné vyšetření, nejen svého všeobecného lékaře. Vyjednám péči nebo kontrolu někde jinde, většinou ve fakultních nemocnicích, kde se zadaří člověku pomoci a prodloužit mu věk.

Říká se, že ti bojovníci, kteří prožili se zbraní v ruce druhou světovou válku, nebo lidé z koncentračních táborů, mají dobrý kořínek. Něco na tom asi pravdy je, že se dožívají vysokého věku. Já jsem z nich prakticky nejmladší.

Spolupracuji většinou s náměstky pro sociální a zdravotní službu kraje, kde jsou vedoucí těchto odborů, tak si s nimi volám a vznáším požadavek, nebo si domluvím schůzku a zajedu tam. Vcelku je s nimi dobrá spolupráce. Řeknou například: »Ano, toho člověka, když má osvědčení 255, se budeme snažit zařadit, jakmile se uvolní místo.« V průběhu let se nám v tomhle ohledu dařilo. Někde navíc mají političtí vězni dobré zázemí a své děti si vychovali tak, že jsou ochotné se o ně starat celých 24 hodin.

Kolik je ještě takových politických vězňů?

Dosud jsem mluvil spatra, teď si budu muset pomoci čtením údajů… Bohužel v okrese Hradec Králové už máme jen jediného politického vězně, v okrese Náchod jsou tři, v Trutnově jeden a na Jičínsku zůstávají čtyři držitelé osvědčení.

V Olomouckém kraji máme sedm politických vězňů. Na Beskydsku, kde bylo nejvíc politických vězňů, zůstali už jenom tři lidé, zato například na Ostravsku a Karvinsku jich máme přes deset. V okrese České Budějovice vedeme pět politických vězňů, stejně jako v okrese Přerov, oblastní výbor Šumperk eviduje už jenom jedno žijícího a oblastní výbor Prostějov pak šest lidí.

To jsou všechno místa, kde byly po roce 1945, v 50. letech, silné oblastní výbory bojovníků. Jak skončila válka, oni se vrátili z koncentračních táborů do svých domovů. A pokračovali ve svém životě ve snaze budovat a uchovávat mír. Podíleli se na tom svou prací a dneska potřebují pomoc, přitom společnost se k nim moc dobře nezachovala.

Jak se to dá zvládat po finanční stránce?

To je dobrá otázka, protože bez financí sociální politiku nelze dělat. A zatím ji i ti pověření terénní pracovníci, kteří jsou v oblastních výborech, dělají nezištně a zdarma.

Financování projektu by neměl nést oblastní výbor, ten už dva roky nedostal ani korunu a potácí se. Zrušili jsme po republice kanceláře, jinak se předpokládá, že do budoucna lze pro financování projektu získat finanční prostředky v souladu se zákony o poskytování sociálních služeb – podle zákona 108 z roku 2006.

Ústřední výbor svazu bojovníků se nemůže na financování toho projektu podílet, protože nemá k dispozici žádné vlastní prostředky. Nemůže získat ani závazný příslib o poskytnutí sponzorských darů. Je to smutné, že když daný člověk má narozeniny nebo svátek, tak mu můžeme jenom popřát a z vlastního koupit karafiát.

Co k tomu dodat? Nezažil jsem takovou situaci, že bojovníci nemají ani na poskytnutí nájmu za kanceláře, že se kanceláře ruší, a jestli jednou dojde k jejich zrušení, pak ten projekt nebude mít kdo realizovat.

Máme mladší lidi, například ze sociálně-zdravotních referentů z jednotlivých oblastí, kteří to jsou schopni dělat, ale málokdo má takové sociální cítění, že řekne »ano, budu se tomu věnovat a ještě na to doplácet«. Důležitou úlohu musí hrát spolupráce s orgány místních samospráv, které by měly zpracovávat a předávat si získané informace o jednotlivých členech, ale situace není dobrá. Přesvědčil jsem se o tom v okrese Trutnov, kde jsem si jenom chtěl upřesnit, kde leží naše členka, bývalá paní doktorka, a bylo mi řečeno, že ať si to zjistíme my sami v Praze. Spolupráce zkrátka není dobrá a na to, abych celou věc řešil přes sociální orgány, nemám formálně právo. Když je požádám, můžou mě vykázat do patřičných mezí.

A víte, co mě v téhle souvislosti mrzí ještě více? Že jsou některé mocenské skupiny, které čerpají pro politické vězně finance od hejtmanů, přitom žádné politické vězně nemají. A když dělají vyúčtování, prokazují se tím, že finance dali pozůstalým rodinám, což se nezakládá na pravdě. Příkladem je jeden spolek, který tvrdí, že má republikovou činnost, přitom sídlí v Kladně a odbočku už má jen v Jičíně, kde je pět členů. A považte, že od kraje získal 87 tisíc korun, což je nepředstavitelná částka.

Na závěr si dovolím obrátit list. Co jako voják říkáte na poměrně aktuální návrh strany Motoristé sobě obnovit povinnou vojenskou docházku?

My vojáci jsme byli vychováni a vedeni k tomu, že jsme apolitičtí a že do politiky nemáme co mluvit. Proto nemůžu vydávat žádné resumé, ať tak či onak. Je to věcí politiků, jaké si vytvoří podmínky a čeho chtějí ve společnosti dosáhnout. Rozhodnutí musí přijít od někoho, kdo je kompetentní. A zároveň musí mít program a konkrétní projekt, který by měl vycházet mj. z toho, že ekonomika vzkvétá, jsou na to vyčleněné finance, ale třeba také zařízené ubytování pro vojáky a zabezpečení pro rodiny. Na to vše je třeba myslet.

Petr Kojzar

FOTO – Ioannis Sideropulos