Řešení existují, ale není vůle, kritizuje sportovní bafuňáře olympijský vítěz David Svoboda

Ve Světovém poháru v moderním pětiboji v Turecku se uplynulý víkend testovala absolutní novinka – závod bez koní. Mezinárodní unie (UIPM) své překvapivé nápady odůvodňuje nevyzpytatelností zvířat a také tím, že dochází k jejich týrání – údajným křiklavým příkladem byl případ německé reprezentantky Anniky Schleuové, která se loni na LOH v Tokiu, spolu s trenérkou, bičíkem a ostruhami pokoušela přimět koně k poslušnosti. Překážkový závod je ale pro olympijského vítěze z Londýna 2012, mistra světa i Evropy Davida Svobodu, proti smyslu původního armádního sportu, u jehož zrodu stál před 110 lety sám baron Pierre De Coubertin. Ale řeč v rozhovoru pro iportaL24.cz padla i na jiná, neméně atraktivní témata…

Davide, co se to vlastně kolem jezdectví ve vašem sportu děje?

Celé je to neštěstí! Nevím, jak dalece mám zabíhat do historie moderního pětiboje, které jsem se věnoval kdysi, před deseti lety, ve své bakalářské práci. Ale každopádně za těch sto let, co je tenhle sport v olympijském programu, prošla každá z disciplín obrovským vývojem. V podstatě se dá říci, že se přerodila v něco jiného. Z původní terénní jízdy je dneska parkur, přičemž se postupně zkracovala délka ježdění a přibývaly překážky nebo se měnily překážky. Plavalo se původně na otevřené vodě a běh se měnil z terénního na ten dnešní, který se odehrává na okruzích na stadionu, navíc relativně nově v kombinaci se střelbou.

Co tím chci říci? Že se všechno měnilo strašně moc a náš sport prošel velkým vývojem – protože my, pětibojaři, se změnám nebráníme – ale pořád ty disciplíny zůstaly pěkně pohromadě. Ale když nám někdo začne z definice ten sport měnit tím způsobem, že vlastně zruší disciplínu a zavede jinou, je to hodně nestandardní a v uvozovkách i protiústavní. Překážková dráha místo jezdectví? To je v podstatě podraz na sportovní prostředí a na sportovce a trenéry, kteří se tímhle sportem doopravdy aktivně zabývají, a nikdo z nich si tu změnu nepřeje.

A mezinárodní federace tohle opravdu nechce slyšet ani vidět?

Víte, to bychom se museli vrátit nazpátek, možná i o nějakých třicet let. Tři dekády bombardujeme vedení mezinárodní pětibojařské unie, co se týče potřebných změn pravidel a organizace jezdecké disciplíny tak, aby byla regulérní. Aby se nestávaly ty průšvihy, které se zpravidla na olympijských hrách dějí, a nejenom mně, ale i spoustě dalším. Ty průšvihy přitom byly úplně zbytečné, protože se to dalo jednoduše udělat líp. Ale nikdo nás nechtěl slyšet a teďka, když už jim ty problémy přerostly přes hlavu, tak se rozhodli disciplínu radši škrtnout a nahradit něčím jiným, než aby se funkcionáři namáhali s řešením.

Říkáte, že návrhy na řešení problematického parkuru byly předloženy. Jak to tedy udělat, aby svéhlavý a nepoddajný kůň nezničil závodníkovi – třeba i čtyřletou – přípravu na vrchol sezony? Tak se to koneckonců stalo vám na olympijských hrách v roce 2008, kdy vám kůň odmítl poslušnost…

Hnutí sportovců, kteří se sdružují pod názvem Penthatlon United, dalo dohromady přes 20 nápadů, jak to dělat. A není to vůbec nic složitého. Je to zkrátka jenom o správném výběru koní a o tom, aby techničtí delegáti, kteří mají tu disciplínu na starosti, byli vzdělaní. Aby tomu prostě rozuměli! Jejich hlavním úkolem je zajistit rovnováhu mezi schopnostmi pětibojařů, výkonností koní a obtížností parkuru.

No a pak jsou tam různé možnosti úpravy pravidel. Například si můžeme koně losovat a zajet si na nich s předstihem nějaký trénink. Případně by mohla být obtížnost parkuru variabilní, to znamená, aby si jezdci mohli podle vlastních schopností nebo aktuálního rozhodnutí vybrat obtížnější, nebo naopak lehčí variantu. A je potřeba, aby byli vybíraní koně co nejvyrovnanější, aby tam nezůstávaly velké rozdíly mezi zvířaty, což se teoreticky na papíře má dělat, ale v praxi se to neděje.

Je to dáno právě tou nekompetencí lidí, kteří to celé mají na starosti. Takže je evidentní, že řešení existují, ale bohužel, chybí vůle.

Poslední zlatý medailista – z her v Tokiu – Brit Joe Choong prohlásil, že pokud dojde k vyřazení koní z pětiboje, ukončí kariéru. Podle něj pětiboj změny potřebuje, ale ne ve složení závodů, ale především ve vedení UIPM. Co vy na to?

Já jsem byl často proti vedení Mezinárodní pětibojařské unie, které tam figuruje už přes 25 let, a její prezident, pokud se nepletu, dokonce osmadvacet! Takhle hrozná doba, to je samo o sobě nezdravé! Často jsem proti unii vystupoval, když vymýšlela nějaké nesmysly, nebo třeba i když měla dobrý nápad, ovšem způsob jeho prosazení byl absolutně nepřijatelný. Proto to u těch vrcholných funkcionářů nemám dobré. Ale nejsem ani zdaleka jediný! Oni tomu sportu prostě nerozumějí, vzdálili se realitě a místo zájmů sportovců řeší zájmy svoje.

Všechno se to schovává za snahu o udržení moderního pětiboje v programu Letních olympijských her a ti naši představitelé tvrdí, že pokud by nedělali změny, tak by mohlo dojít i k vyřazení. Jenže těch změn je strašně moc, až příliš, takže se v tom často ztrácejí nejenom fanoušci, ale občas i samotní sportovci.

A jak jste zmínil kolegu, který prohlásil, že je třeba vyměnit celou Mezinárodní pětibojařskou unii, tak si představte, že tohle jsem já prohlásil již asi týden potom, co přišli s myšlenkou škrtnout koně. Mimochodem – tahle idea byla publikována zajímavým způsobem: pouhé tři týdny před kongresem, kde se o tom mělo rozhodovat. Šlo o to, aby se už nestihli přihlásit případní kandidáti do výkonného výboru – protože to byl volební kongres. Byl to ohromný podraz, protože oni moc dobře věděli, že pokud by tento záměr oznámili dříve, nahrnuli by se do čela noví lidé a tuhle nechtěnou změnu by třeba odvrátili.

Postupem času se navíc ukazuje, že se vůbec nejedná o reakci na to, co se stalo na olympijských hrách v Tokiu. Tam byl malý incident Němky a její trenérky, která koně plácla přes zadek, ale ve skutečnosti se nic hrozného nestalo. Každopádně to byla záminka, proč vyměnit koně. Nějaký tlak ochránců zvířat! Myslím si, že aktivistům by se ustupovat nemělo. Bohužel, doba je jiná, takže se s tím musíme nějak vyrovnat. Protože změna není vítána. Pro nikoho z nás!

Problém může – z logiky věci – nastat nejen pro sportovce, ale nabízí se otázka, co s těmi koňmi? To jako půjdou do salámu?

Víte, moderní pětibojaři – a to jak sportovci, tak trenéři – mají jezdectví opravdu rádi. V případě, že by došlo k výměně disciplín a že by koně v olympijském formátu skončili, může klidně vzniknout alternativní sport s jezdectvím. Maďaři už si na výkonném výboru schválili, že s parkurem určitě budou pokračovat, protože mají 27 koní, s nimiž by nevěděli co dál. Věřím, že takových svazů bude více a že i Češi se v dostatečném počtu přidají, abychom se pokusili zachovat moderní pětiboj s koňmi, třeba i jako neolympijskou disciplínu. Případně by se ti sportovci, kteří o to budou mít zájem, mohli zúčastnit aspoň několika málo mezinárodních závodů za rok s jezdectvím, no a ti, pro které by byl prioritní start na olympijských hrách, by se asi věnovali spíš tomu novému formátu bez koní.

Ale bůhví, jak to všechno bude. Já mám totiž takový osobní tip, že pokud dojde k výměně překážkové dráhy za koně, moderní pětiboj se stejně v olympijském programu neudrží. A to by pro ten sport byla hrozná rána, protože by zůstalo jen malé procento lidí, kteří by to začali dělat bez těch státních podpor všude po celém světě. Z nostalgie a z lásky k těm zvířatům a k tomu sportu jako takovému, jak ho známe doteď, by to mohla být obrovská výzva. Pokus postavit se na vlastní nohy a zjistit, jestli je moderní pětiboj – jako sport založený baronem De Coubertinem před 110 lety – schopen obstát. A přežít.

Vaše jméno – coby olympijského vítěze – nejvíce rezonovalo v onom zlatém londýnském roce 2012. Tehdy byl David Svoboda prakticky všude. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To bylo hrozný! Já byl do té doby skoro neznámý sportovec, co je vidět jenom okrajově, když je mistrovství světa nebo Evropy v moderním pětiboji, případně když se koná olympiáda. Jinak jsem měl klid. A po Londýně se to strhlo. První rok, možná dva – to jsem byl jako v mixéru. Život se mi otočil vzhůru nohama a musím přiznat, že to bylo těžké ustát. Ale musel jsem! Mám to za sebou, ale už bych to znovu nechtěl zažívat. Na druhou stranu, kdybych v tom byl znovu, věděl bych líp, na co si dát pozor a jak to celé zvládnout. Beru to ale pozitivně. Získal jsem řadu cenných životních zkušeností, i když zdaleka ne jenom těch pozitivních…

Současnost, to je i projekt Kalokagathia, který spolu s bratrem-dvojčetem hodláte uvést na světlo světa. Představíte nám ho ve zkratce?

Původní myšlenkou bylo založit soukromou sportovní základní školu, která by samozřejmě odpovídala antickému ideálu kalokagathia. Jádrem by měl být princip, který by se opíral o všestranný sportovní rozvoj, aby měly děti dobrý pohybový základ, byly zdravé s kladným vztahem k pohybu, a aby měly podmínky pro kvalitní vzdělání, které odpovídá dnešní době. A protože jako celoživotní sportovci a absolventi základní, střední i vysoké školy se sportovním zaměřením máme v tomhle směru určité předpoklady uvědomovat si i mnohá úskalí současného systému, rádi bychom největší překážky odstranili tak, že vše spojíme pod jednu střechu, aby spolu optimálně komunikovali, jak děti a rodiče, tak učitelé i trenéři. Aby to nebylo o tom, že se jedni s druhými přetahují o čas dětí. Aby vše bylo na jednom místě nebo v blízkém okolí. A abychom se o všechny postarali od rána do večera, pokud o to bude zájem. A aby měli žáci všechny vědomostní základy, ale i všestrannou přípravu od první třídy, a s tím související pozitivní vztah ke sportu.

Nejde o to, primárně vychovávat vrcholové sportovce, takový náš cíl není. Ale jsme si jistí, že z toho systému sem tam nějaký velice dobrý sportovec vypadne, protože bude mít zkrátka takové podmínky, které jiné děti běžně nemají.

To se ale nedá dělat ve dvou…

Klíčové je samozřejmě dát dohromady správné lidi. Je to de facto bráchův nápad, a já jsem jeho pomocník. My jsme tu školu chtěli už otevřít dřív, akorát že nám to trochu přetrhl covid a teď ten projekt tak trochu spí. Ovšem současně s ním, nebo dá se říci paralelně, dominuje projekt multisportovního týmu se stejným názvem a stejnou myšlenkou, což je bráchův i můj koníček. Bavíme se tím.

Snažíme se vždycky dát dohromady sportovce a zvát na různé sportovní akce, vesměs štafetového nebo týmového charakteru. Skládáme k sobě kamarády z různých sportovních odvětví, kteří se normálně tak často nepotkají. Docela se nám daří, takže ty závody většinou vyhráváme, tedy ten náš tým (smích). Ale mají z toho obvykle radost jak sportovci, tak organizátoři. A nejen my s bráchou, ale vlastně i všichni ostatní tím propagujeme myšlenku té budoucí sportovní základní školy.

Jak to plánujete stíhat, když máte spoustu dalších aktivit vedle – trénujete děti na Dukle, pracujete jako předseda v Komisi sportovců Českého olympijského výboru, organizujete mnohé charitativní podniky, do toho jste stále na ČVUT…

A navíc mám spoustu koníčků (smích)! Ale v budoucnosti, pokud se ta škola, jak věříme, podaří otevřít, tak se jí – a všemu, co s ní souvisí – budeme věnovat naplno.

Tohle hodně souvisí s mojí další otázkou. Co říkáte na dnešní děti a jejich celkovou fyzickou zdatnost a připravenost? Je to opravdu tak strašné, jak se říká?

Nevím, jak se to přesně říká, protože trénuji ve sportovním oddíle, tak se nesetkávám s dětmi, které vyloženě sportovat nechtějí nebo je jim to proti srsti. Věnuji se dětem, jejichž rodiče, nebo ony samy, se rozhodly pro nějakou sportovní aktivitu ve volném čase. Nicméně o tom tělocviku na školách taky něco vím, protože moji spolužáci z fakulty se s tím dost perou. Je taková doba, kdy se tělesná výchova přesouvá do sportovních klubů a spontánních pohybových aktivit ubývá.

Řešením není hodina tělesné výchovy navíc, protože tělocvik na školách nefunguje. Děti jsou tam otrávené, a to i ty, které sport baví. Protože půlka dětí sedí na lavičce nebo mají omluvenky a nejsou páky, jak je motivovat k tomu, aby něco dělaly. Učitelé tělocviku jsou z toho mrzutí a ti, kteří to ještě nevzdali, mívají dost ztíženou práci.

Takže cestou, jak znovu rozhýbat děti, je vytvářet konkrétní příležitosti. Já jsem o tom mockrát mluvil v různých médiích, jak by se na to dalo zareagovat a co by se dalo dělat. Zjednodušeně řečeno, stačí odstranit největší překážky, kterých je teda hromada.

A největší překážkou jsou podle vás počítače? Nebo technika jako taková?

Vůbec ne. Počítače nevadí. My jsme v »devadesátkách« taky pařili hry, samozřejmě po tréninku. Není to v žádném případě překážka, jen je potřeba za prvé jít dětem správným příkladem a za druhé jim vytvořit příležitost, aby věděly, že venku s kamarádama při sportu je taky zábava, navíc lepší než doma u počítače. To ovšem neznamená, že jim ten počítač člověk musí zakazovat. Hry jsou také odpočinek! Špatně by bylo v momentě, kdyby toho začalo být moc. Je to totéž, jako když řekneme, že děti se neučí češtinu nebo matematiku, protože tráví moc času na počítači. Všechno se musí vyvážit.

Pojďme ještě k modernímu pětiboji. Čím to podle vás je, že Česká republika zrovna v tomhle sportu měla – a stále má – tolik úspěšných reprezentantů? Považujete to za náhodu?

No, tak není to náhoda, určitě ne. Náhoda by to možná mohla být, kdyby se to týkalo pár jednotlivců, ale opravdu generace za generací se s nejužší světovou špičkou měří velmi úspěšně! Je to rozhodně tím, že jsme Češi. A Češi jsou všestranný národ, všechno umíme! Prakticky každý sport děláme na nějaké úrovni, ať je státem podporovaný, nebo není.

Nám ani nevadí, že nemáme moře. Stejně jezdíme surfovat, kitovat nebo vyrazíme na lodích na řeku. Nevadí nám, že nemáme pořádné hory, přesto vychováváme skvělé lyžaře nebo snowboardisty. Češi mají zkrátka sport rádi, a navíc máme skvělé fanoušky. Vždycky se budeme měřit s těmi nejlepšími v zahraničí, a neovlivní to ani fakt, jestli nám politici přihrajou víc nebo míň prostředků. Ano, je to blbý, když se musíme měřit s protivníky, kteří mají desetinásobný rozpočet oproti tomu našemu, ale ani tak se my Češi nevzdáváme. Nikdy!

Petr Kojzar

Související články

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy