Home Rozhovory Roman Šebrle: Za poslední rok se můj program značně změnil

Roman Šebrle: Za poslední rok se můj program značně změnil

FOTO - archiv Romana Šebrleho

Takhle multifunkční osobu, jakou je olympijský vítěz v atletickém desetiboji Roman Šebrle, jen tak nenajdete. Moderátor televizních zpráv, společenských akcí, profesionální golfista a atletický trenér. Přitom, ačkoli se o tom leckde píše, sportovní kořeny nemá, a golfové či moderátorské už vůbec ne! Původně zamýšlel, že se podívá na olympiádu i v golfu, jeho současnost je však jiná. Inu, i šampion se někdy vzdá svých cílů. Proč? Protože má jiné, aktuálnější…

Romane, vy pocházíte ze sportovní rodiny…

To se asi moc neví – ale právě že nepocházím! Jediný, kdo z naší rodiny sportoval, byl strýc, který dělal gymnastiku a tuším, že se někdy dostal i na mistrovství republiky, co jsme se tak bavili, ale to už je hrozně dávno. Vím, že si na internetu přečtete o mé rodině leccos, ale to nebývá vždy pravda. Pokaždé, když máme rodinnou slezinu, najdu jeden ze svých údajných profilů na webu a předčítám to všem.

Píše se tam, že Roman Šebrle pochází ze sportovní rodiny a všichni se moc smějeme, protože se tam uvádí, že tatínek závodně lyžoval a skákal do výšky. Zrovna jeho si představit, že by skákal do výšky… To je taková sranda, že stačí tu větu přečíst a všechny pokaždé pobavím. Protože můj tatínek, ač je fanoušek sportu a sleduje ho celý život, sám osobně nic nedělal. Lyžoval s námi, když jsme byly malé děti, ale lyžoval tak, jako jakýkoli jiný člověk. Nedovedu si ho představit, že by dělal závodně jakýkoli sport. Občas si zahraje se svým vnukem Štěpánem fotbal, a to je velká legrace, protože neoplývá nějakým talentem ani koordinací.

A to je na tom ještě dobře oproti mamince! Protože ta nikdy v životě nezkusila jediný sport. Zní to až neuvěřitelně, ale opravdu je to tak. Ani nepopoběhla, nejezdila na kole. Já jsem hrál do sedmnácti let fotbal a nevybavuji si, že by maminka byla někdy na jakémkoli utkání. Opravdu si za celý svůj život nepamatuji, že by maminka udělala jediný krok ve sportu. Cokoli.

A když tak zavzpomínáte, čím jste chtěl být jako malé dítě? Na jaké povolání jste si myslel?

Na rozdíl od našich mě ten sport bavil od malička, co si tak pamatuji a kam sahají mé vzpomínky. Bavily mne všechny sporty. Od šesti let jsem hrál fotbal a vyzkoušel i karate, tenis, stolní tenis, kuželky – zkrátka vše, co se v našem malém městě dalo dělat. Ale nikdy jsem nepřemýšlel, že bych byl profesionálním sportovcem. Prostě mě to bavilo a žil jsem bezstarostný dětský život, kdy je pro vás pohyb zábavou a vy se zároveň zlepšujete… Ve skutečnosti, co si tak vybavím, jsem chtěl být námořníkem.

Který ze sportů, do nichž jste se ponořil, byl tím úplně prvním? Dáte to dohromady na základě svých dětských vzpomínek?

Asi nejspíš ten fotbal. Hrál jsem ho od šesti let.

Roman Šebrle se neztratí jako fotbalista ani dnes. FOTO – ČTK/Václav Pancer

A co jste hrával?

Útočníka. Byl jsem rychlý, takže záloha mi to předkopla před soupeřovy obránce, nebo jsem si to předkopl sám – a běžel jsem na bránu a dával góly.

Věnoval jste se tedy, v dětském a mládežnickém věku, fotbalu. Ale – jak jste se vlastně dostal k atletice?

Stejně jako pro dnešní děti, i pro mě tehdy bylo důležité, jakého mám učitele na tělocvik. To je de facto první kontakt se sportem jako takovým, a když tam má dítě ve škole nějakého troubu, který je spokojený s tím, že v hodině předhodí míč, žáci hrají fotbal a on má jinak volno, je to celé špatně. Naproti tomu, my v Rychnově nad Kněžnou jsme měli pana učitele Paštiku a ten byl fantastický. Přísný, ale dobrý. Jakmile někdo dělal něco špatně, tak mu vlepil facku. Výchovnou facku. Ne že bychom se ho báli, ale měli jsme z něj respekt.

Na druhou stranu s námi prošel všechny sporty. Přes gymnastiku a fotbal, kterým se aktivně věnoval, až po atletiku či basketbal. Takže tělocvik byl u nás opravdu pestrý. Skákali jsme do dálky i do výšky, házeli míčkem, cvičili na hrazdě – opravdu vše, nač si vzpomenete. Nebylo to jednotvárné a tělocvik nás všechny bavil.

Čili, vaše atletická a fotbalová kariéra probíhaly souběžně. Proč to nakonec vyhrála právě královna sportů?

To byla souhra různých okolností. Pamatuji si, že ve třinácti letech jsem byl ve výběru, který hrál v zahraničí, a bohužel jsem si tam zlomil nohu. Šel jsem sám na brankáře, míč byl trochu rychlejší, ale já jsem ho dohnal, strčil tam nohu – a brankář mi na ni spadl. Nakonec z toho byl gól a my jsme díky tomu postoupili, ovšem já měl zlomenou holenní i stehenní kost. Opravdu těžké zranění. Dva měsíce jsem měl sádru, a když mi ji sundali, tak jsem nemohl vůbec hýbat nohou, jak byly ty svaly ochablé. Rekonvalescence byla opravdu dlouhá. Jen celý další rok jsem se učil chodit. A fotbal jsem začal hrát za rok a půl až dva. I nadále jsem se ale bál jít do míče. Sice nehrajete špatně, jste rychlý, ale ten konec vám chybí.

Potom mi bylo osmnáct let, to už jsem koketoval s atletikou, a vlastně ani nevím, zda bych se někdy ve fotbale takhle vypracoval. Atletiku jsem zkusil v Týništi ve středoškolském gymnáziu, kdy jsem byl nominovaný za školu. A tam mě poprosili, jestli bych za ně nezávodil i mimo. Souhlasil jsem, protože mě to bavilo a byli tam super kluci, z nichž s některými se stýkáme dodnes. A tak jsem závodil, pak si mě všiml trenér Jiří Čechák a vytáhl mě do Pardubic. Změnil jsem gympl, začal trénovat – a už to jelo. Zlepšoval jsem se a dostal se na úroveň, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli fotbal, nebo atletiku.

A jak vypadá dnes váš dennodenní program? Co vám zabírá nejvíce času přes týden? Moderování, golf, atletika, nebo něco jiného?

Vloni se můj program značně změnil. Dřív jsem čas dělil mezi svůj golfový trénink, různé odborné tréninky v televizi, moderování zpráv a účast na společenských akcích. Od loňského roku se však skoro naplno věnuji přípravě tří nadějných mladých desetibojařů, takže jsem trochu stranou odsunul golf a některé společenské akce. Krom atletického tréninku už stíhám akorát své povinnosti na Primě.

Ve svých mluvených projevech jste stále lepší. Trénujete nějak rétoriku?

Mám lekce mluveného projevu, je to neustálá práce a – snad – zlepšování.

Máte nějaký vtipný přeřek z poslední doby?

Statistik rozhodl o zbourání budovy. Samozřejmě mělo být »statik«. A ještě lepší je »vepřový sprej« místo »pepřový« (smích).

Zajímá vás politika a celé společenské dění i jako člověka? Nebo jen jde o profesionální záležitost – jako moderátora?

Samozřejmě že mě zajímá! Musím být zorientovaný kvůli své práci, ale i jako občan a volič sleduji, co se děje u nás i ve světě.

Dáváte si velké golfové cíle? I třeba stále ty olympijské?

Kdepak, výkonnostní cíle v golfu šly už stranou, teď, pokud se na golf vůbec dostanu, mám hlavně ambici si to užít, případně zahrát si s někým zajímavým. Ať už z golfového anebo negolfového hlediska.

Na golfovém hřišti v Cihelnách nedaleko Karlových Varů FOTO – ČTK/Slavomír Kubeš

Jak se díváte na sportování dětí v dnešní době? Nezdá se vám, že je to čím dál horší, že jsou děti lenivější? A jaký je na to recept?

Moje děti obě sportují, o ostatních zas takový přehled nemám, ale řekl bych, že pohybová zdatnost dětí spíš upadá. Nemají žádné povinnosti vyžadující fyzické úsilí a také koníčky dětí vypadají jinak než dřív. Dominují telefony, online hry atd. Prostě pasivní zábava… A jak z toho ven, to bohužel opravdu nevím.

Proč podle vás dnešní česká atletika nemá tolik »tutových« medailí na velkých akcích, jako tomu bývalo za éry Železných, Šebrlů, Dvořáků, či později Špotákové a spol.? Jaká je cesta k vychovávání dalších, nových šampionů?

Řekl bych, že sportovní výsledky chodí v takových »vlnách«, když se objeví nějaká parta kolem nadšeného trenéra či klubu, vzájemně se hecne a pak se – občas – výsledky dostaví. Třeba i ty nejlepší…

Vrátíme-li se do vašich profesionálních sportovních let, byla někdy chvíle, kdy jste chtěl s atletikou seknout?

To se nikdy nestalo, ale pamatuji si dodnes na situaci, kdy jsem se šel zeptat atletického trenéra – v Pardubicích – jestli podle jeho názoru mám někdy na to, udělat v desetiboji 8000 bodů. Řekl mi, že ano a vysvětlil mi, co pro to musím udělat. Výsledkem bylo rozhodnutí odejít do Prahy, kde byl tenkrát nejlepší klub, asi i na světě. Součástí rozhodnutí bylo »dát tomu všechno«.

Jak jsou na tom po sportovní stránce vaše ratolesti?

Štěpán už je dospělý, hraje fotbal za pražskou Duklu. Kačka je mladší, dělá atletiku i fotbal, obě děti tedy sportují. Možná je to i díky tomu, že viděli doma příklad, byly motivované a nikoli nucené. Jak se bude jejich životní dráha vyvíjet dál, se ale uvidí…

Takto vítávaly děti Romana Šebrleho, když se vracíval z velkých sportovních akcí. Dnes už jsou téměř dospělé a sport po tatínkovi podědily. FOTO – archiv

Je nějaké sportovní odvětví, na něž jste, jak se tak říkává, levý? Čili že vám vůbec nejde?

No, při triatlonu se nejvíc trápím u plavání, před pár lety jsem se na jedné akci málem utopil. Tam tedy mám co zlepšovat. Obecně platí, že nejlíp mi jdou věci, kde je míč.

Koho ze současných či minulých slavných sportovců byste označil jako váš vzor, hodný obdivu?

V tomto případě vás se svojí odpovědí asi hodně zklamu. Nikdy jsem neměl žádný vzor. Nepotřeboval jsem ho, jestli mi rozumíte…

Co byste kromě sportu označil za svůj koníček?

Je nevhodné říct, že nejdřív všechny sporty, pak dlouho nic a pak možná karty (smích)? Občas si zahraju turnaj v pokeru, nic velkého, ale jsem dlouhodobě v lehkém plusu…

Navenek působíte jako dokonalý muž bez sebemenší chyby. Máte nějaké zlozvyky, drobné hříšky či negativní vlastnosti, které byste na sebe byl ochotný prásknout?

Občas jsem hrozný bordelář. Nic dalšího radši práskat nebudu (smích).

Roman Šebrle je vzácným hostem mnoha společenských akcí. Jeden z nejaktuálnějších snímků pochází z pražské Velké Chuchle. FOTO – archiv Parliamo

Tahle otázka byla populární kdysi v legendárním časopise Stadion. Já bych si ji na závěr dovolil oprášit: Co jste ještě nikdy neřekl žádnému novináři?

Nikdy jsem žádnému novináři neřekl (a ani neřeknu), aby se mě po vyhraném či prohraném závodě neptal »Jak se cítíte?«.

Petr Kojzar

Předchozí článekVenus vs. Venus aneb Nejdřív Alicja, pak Alicia
Další článekPsi podle studie zřejmě pocházejí ze dvou populací vlků

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here