Železné pravidlo naší historie. Je dostatečně známo, že největším nebezpečím pro český stát byli vždy naši přátelé nebo spojenci.
I když se v několika případech toto pravidlo nerealizovalo. Po vymření silného českého královského rodu Přemyslovců nastoupili Lucemburkové. Císař Karel IV byl vlastně jednou z nejsilnějších osobností na českém trůně, který povýšil hlavní město Prahu na tehdejší světovou úroveň. Po smrti ryze českého kališnického krále Jiřího z Poděbrad nastoupili Jagellonci a Praha se dočkala další skvostné výstavby. Vladislavského sálu na Pražském hradě. Jeho majestátnost jsem si až s dojetím při husitské vojenské písni Ktož sú Boží bojovníci vychutnal pětkrát při oslavách 28. října, kdy jsem byl jako bývalý prezidentský kandidát pozván.
Po tragickém skonu posledního Jagellonce, krále Ludvíka v bitvě u Moháče, což je v dnešním Srbsku (neplést s německou Mohučí), jsme se vydali jako národ špatnou cestou. Na trůn usedli Habsburkové. Až do bitvy na Bílé Hoře se dala jejich nadvláda snést a císař Rudolf II. dokonce opět učinil Prahu hlavním městem evropské vědy (včetně šarlatánství), astronomie i astrologie, umění a módy.
Ale tím skončila naše do té doby celkem úspěšná bilance s původně cizími královskými rody. Musím ovšem zmínit, až na císaře Zikmunda, který vlastně fakticky nebyl v tu dobu v roce 1415 naším králem, protože to byl Václav IV. Zikmund dal Janu Husovi a jeho doprovodu, jako panovník, pod jehož jurisdikci spadala Kostnice (Konstanz), kde se konal církevní koncil, garanci, že se vrátí v pořádku zpět do Čech až přednese na koncilu své myšlenky. Porušil však slib a nechal našeho národního hrdinu upálit na břehu Rýna v německé Kostnici v roce 1415.
Po roce 1620 nastala doba temna. Habsburkové se krutě mstili na českých pánech, kteří se zúčastnili stavovského povstání. Popravou, konfiskací majetku, který byl předáván cizí šlechtě. Ke konci jejich vlády však přece jenom byla emancipace českého národa na vzestupu a v oblasti průmyslu a umění, zvláště pak hudby, excelentní.
V prvních letech 20. století rodák z Kožlan na severním Plzeňsku, budoucí ministr zahraničí a pozdější prezident ČSR, Edvard (původně Eduard) Beneš, studoval na pařížské Sorboně a v kolébce budoucích francouzských politiků Svobodné škole politických nauk – École libre des science politiques.
Tam získal mnohá přátelství budoucích mocných mužů francouzské politiky a navíc jej do pařížských salónů uváděl tehdejší král večírků Milan Rastislav Štefánik, Slovák, tehdy důstojník francouzského letectva.
Tak začala nešťastná éra spoléhání se na přátele. I když se Štefánik, který znal v podstatě velmi intimně povahu francouzských přátelství, a to totiž jejich povrchnost, snažil Beneše spíše orientovat na Itálii, nestalo se tak. Tato nebezpečná známost a přátelství s Francií se tragicky projevila Mnichovskou zradou v roce 1938.
Beneš se pak během války orientoval na Sovětský svaz a podepsal smlouvu o přátelství budoucí ČSR se Sovětským svazem. První zádrhel tohoto přátelství byl, že jsme za osvobození darovali Sovětskému svazu, respektive Ukrajině Podkarpatskou Rus.
Přátelství se nadále upevňovalo, až se naplno realizovalo vstupem vojsk Varšavské smlouvy, vlastně vojenskou okupací v roce 1968.
Z této historické »epopeje« nebezpečných známostí se dostávám k současné Smlouvě o vojenské spolupráci mezi USA a ČR, kterou podepsala ministryně obrany Černochová s ministrem obrany USA.
Po přečtení jednotlivých článků smlouvy mi skutečně výrazně bliká kontrolní žárovička. Nestane se, tak jako v roce 1968, kdy jsme chtěli socialismus s lidskou tváří, to, co se tenkrát stalo? Kdybychom se náhodou chtěli vydat trochu jinou cestou, než tou nalinkovanou globálními elitami, a chtěli kapitalismus s lidskou tváří, který bude brát ohledy na ty málo ekonomicky zdatné, včetně důchodců a mladých rodin, který se bude chtít vydat zase na cestu, kdy existovaly pouze dvě pohlaví, máma byla mámou a táta tátou? Kdybychom třeba chtěli i nadále jezdit malými auty na spalovací motory a vykašlali se na Evropou nám ordinovaný Green Deal?
Kdy se už konečně naučíme respektovat železné pravidlo naší historie, že přátelství je sice někdy víc než láska, ale pozor, když se láska zvrhne k tragické žárlivosti a my se nebudeme moci oni očkem podívat na něco jiného, než nám náš přítel dovolí, tak je lepší žádné přátele nemít.
Ale abych nekončil tak pesimisticky. I to předchozí přátelství na věky a nikdy jinak skončilo jako mávnutím proutku v roce 1989. Leč přesto půjdu na demonstraci 30. 5. v 15 hodin na Malostranské náměstí v Praze, i když demonstrace nikdy nic nezměnily, ale je to vyjádření názoru.
Petr Hannig, předseda Rozumných a bývalý prezidentský kandidát
Pane Hannigu,
upozorňujete nás tady, že si nemáme Moháč plést s německou Mohučí, a tak by mě docela zajímalo, s čím si jej tak dokonale pletete Vy… Když píšete, že Moháč (po našem samozřejmě Mohács) leží v dnešním SRBSKU.
Unikl mi snad nějaký II. Trianon?
Ovšem musel by se býval konat až po roce 1964 – v srpnu toho roku jsme se totiž – táta a já – právě v Moháči nalodili i s našimi dvěma koly a odpočívali při plavbě proti proudu Dunaje (po našem Duna) až do Baji.
A bylo mi tenkráte, o těch prádninách po první měšťance, sice jen 12 let, ale moc dobře jsem si byl vědom, že cestuji po milované zemi otcových i matčiných předků.
P.S.:
A i kdyby Moháč nějakým dějinným nedopatřením nakrásně ležel na území bývalé Jugoslávie, rozhodně by to nebylo v Srbsku, nýbrž v Chorvatsku, potažmo ve Slavonsku.
Vy to vážně nevíte? Nebo jste jen zkoušel naši pozornost?
V Maďarsku, mea culpa
Já zas před pár lety nevěděl v »Milionářovi« s dr. Schmutzlerem na Primě, co je to karambola. A třebaže jsem měl ještě všechny tři nápovědy, samozřejmě jsem v duchu škrtnul úder v kulečníku i srážku aut – a z takto zbylých DVOU možností jsem tipnul, že je to karetní hra a… A šel jsem domů jen s 80 tisíci – je to totiž čínská třešeň.
Už na ni nikdy nezapomenu…
Pane Bátoro, ta paměť je asi děravější, že? Milionář byl na Nově a kdo je Dr. Schnitzler? Máte-li na mysli Romana Šmuclera, tak ten moderoval Tabu. Milionářem provázeli Čech, Preiss (mladší), Hejma a Vašut.
Netroufám si bez kvalifikovaného vyšetření odhadnout, jak na tom je paměť Vaše, milý pane Negárfýlde, ale já si zatím na děravost paměti ve svých ani ne 72 letech nějak výrazně stěžovati nemohu:
Ta mnou zmíněná soutěž na TV Prima se OFICIÁLNĚ jmenovala MILIONÁŘ a já jsem v ní účinkoval 20. května 2008 kdesi v Letňanech. S výsledkem výše uvedeným – 80 tisíc korun.
A to selhání u karamboly nezavinila děravá paměť – prostě a jednoduše jsem o její odborné pojmenování nikdy pohledem ani sluchem nezavadil. Znal jsem ji z dřívějška, to samozřejmě ano, ovšem jen jako čínskou hvězdici.
Inu, co teď už nadělám, že… Než že na karambolu nikdy nezapomenu, jak jsem ale už poznamenal v závěru minulého příspěvku.
A tady máte ode mě pro osvěžení Vaší paměti dárek na rozloučenou:
[Link deleted]
Pane Bátoro, omlouvám se, to mi úplně uniklo – asi to žádná bomba nebyla. Možná je škoda, že zde nejde vkládat odkazy a tak nevím, co jste mi chtěl na rozloučenou poslat, ale i tak děkuji. Na tu děravou paměť jste mi ale nahrál sám poslední větou, že na čínskou třešeň nikdy nezapomenete – to nebylo rýpání, že to nevíte. Nejvíc mě však zarazil Váš německý přepis jména moderátora.
Pro milého pana Negárfýlda,
který tady zřejmě nějakým nedopatřením zablokoval tlačítko »reply«:
Zjišťuji teprve nyní, pane Negárfýlde, že na zdejším webu není povoleno – usuzuji z toho »[Link deleted]« a z Vaší poslední repliky – vkládat odkazy na link. Takže sem ten dárek pro osvěžení Vaší paměti jen zkopíruji:
»Chcete být milionářem?, lidově – a později i OFICIÁLNĚ na televizi PRIMA (v roce 2008) – MILIONÁŘ, je česká verze populární televizní soutěže podle britského originálu Who Wants to Be a Millionaire […]
Pořad se poprvé objevil na obrazovkách TV Nova 16. října 2000 a po dvojnásobné změně moderátora se vysílal až do roku 2005. Prvním moderátorem byl Vladimír Čech, který je se soutěžním pořadem spojován dodnes, nahradil ho herec Martin Preiss a poslední díly uváděl Ondřej Hejma. V roce 2007 se rozhodla po necelé tříleté pauze pořad obnovit televize PRIMA pod názvem MILIONÁŘ. První díl uvedla 4. února 2008 a moderátorem byl ROMAN ŠMUCLER. Tentýž rok stanice pořad ukončila.«
A už jen dvě drobné glosy, abychom zdejšího pana Hanniga a jeho laskavé čtenáře neobtěžovali naší debatou o zcela marginálních záležitostech přes míru ještě únosnou:
1) Pořád nechápu, jak jsem Vám nahrál na výrok o mé děravé paměti tím, že i po 15 letech si – na rozdíl od Vás – moc dobře a přesně pamatuji název té soutěže, které jsem se zúčastnil, a kdo tu soutěž moderoval.
2) A snad je pochopitelné, že se o psanou podobu příjmení kdejakého českého zubaře do přílišné hloubky nezajímám.
A přišlo mi to převčírem ve zdejším kontextu bohužel natolik irelevantní, že jsem si tu psanou podobu moderátorova příjmení z ověřit nešel.
Ovšem naopak mě dost překvapila Vaše evidentní dyslexie. A sice, že čtete »moje« dr. Schmutzler jako »Dr. Schnitzler«. Děláte s tím něco ještě včas? Nebo už jste ten boj vzdal, pane Negárfýlde?
Pane Bátoro, já se Vám omluvil – nepřehlédl jste to? Slovo „nezapomenu“ jste původně použil ve spojení s čínskou třešní, proč najednou s názvem pořadu, který já nemohl zapomenout, protože ho ani neznám?
Tlačítko reply blokují nejspíš dlouhé odpovědi – už i já musel použít stejnou fintu jako Vy.
A když už diagnostikujete, nepleťte si dyslexii s dysgrafií – Dyslexie je opravdu specifická porucha čtení, na rozdíl od dyslexie označuje dysgrafie potíže s psaním, konkrétně související s přepisem. Ale nejedná se ani o jedno – jen jsem si nevšiml, jak mobil „opravil“, co jsem napsal. Jinak bych přece nereagoval příjmením Šmucler. Začínáte se dostávat na úroveň reakcí jednoho zde významného přispěvatele.
Zdá se mi, že jste zapomněl, pane Negárfýlde, s jakou chutí jste tady předevčírem začal mistrovat Vy mě, nikoli já Vás:
Tím nepatřičným upozorněním, že moje paměť je už tak děravá, že si ani nepamatuji, že jsem soutěžil v »Milionáři« na TV Nova.
A tak jsem Vám Váš omyl tady už ve středu odpoledne ozřejmil. A předpokládal jsem, že tím Vaše mistrování a naše konversace vůbec skončí. Bohužel mylně…
A nemohl jsem vědět, že Vám zkomolil to příjmení mobil, to jistě uznáváte…
Kdybych to věděl, nepodezíral bych Vás z dyslexie.
A vůbec nechápu, proč jste do své poslední repliky zamotal dysgrafii: Předpokládal jsem, že jste to německé příjmení nedokázal PŘEČÍST, nikoli NAPSAT.
A tak jsem zase Mistrem mistrován.
Ba dokonce již poučován o významu slov.
Pane Hannigu, na demonstraci zítra běžte i za mne. Já nemohu, bolí mne nohy.
Půjdu.
Už z názvu Podkarpatská Rus je jasné, kam toto území patří. A že není důvod, aby bylo součástí Československa.
V roce 1620 si to prohráli sami Češi a v roce 1989 taky. Tak jako bylo temno důsledkem Bílé hory, tak je fialová současnost důsledkem privatizačního puče. V roce 1968 se právě tomuto podařilo naštěstí zabránit.
Byl jsem na Podkarpatské Rusi před cca 10 lety. Všichni starší lidé vykládali, jak jim jejich rodiče či prarodiče vyprávěli, jak bylo krásně za doby, kdy patřila Podkarpatská Rus do Československa. Nezapomeňte na to, že byla začleněna v 1945 do USSR a ne do RFSSR a to se v plné síle projevilo po roce 1991.
Co dodat. Snad jen úsloví, které koluje na Blízkém a Středním východě:“ je nebezpečné mít Spojené státy za nepřítele, ale daleko horší je být jejich přítelem“
Své o tom vědí Pol Pot, Manuel Noriega, Saddám Husajn i mnozí další. Divím se současným českým přisluhovačům amerického režimu, že mají klidné spaní.
Také jsem na Panamu (Manuel Noriega) myslel. (Ale myslím, že se s Pol Potem mýlíte, to byl až důsledek svrhnutí prince Norodoma Sihánuka generárem Lon Nolem), čili ne Pol Pot, ale Lon Nol v Kambodži a ještě v Íránu šáh Reza Páhlaví
Ano. To je totéž jako stupnice přítel, nepřítel, koaliční partner.
Jsem ráda, že už jsem stará, že jsem zažila spoustu hezkých chvil, mír, že jsem měla spoustu dobrých přátel (a doposud mám).
Je mi líto mých děti a vnoučat, protože je nečeká asi nic dobrého. Ale není mi líto těch, kteří si toto zvolili a teď nadávají. Ti ať si to vychutnají až do dna!!!
A je mi též líto, že nám „prodávají“ naší krásnou zemi cizákům.
Oni si to zřejmě vychutnat chtějí. Myslí si, že války jsou hrou na internetu.