ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: Ticho po pěšině

To, že se neinformuje o událostech či spíše protestech v sousedství naší země, které tak nějak nezapadají do směřování veřejnoprávních »sdělovacích prostředků« (Česká televize, Český rozhlas), ale i těch dalších velkých televizí, jako jsou Nova, Prima i nakonec Barrandov, jsme si už tak nějak zvykli. Myslím tím opožděné informování o protestech farmářů v Německu, ale i o současné situaci a masových protestech v Polsku.

Většinou si ti, které zajímá politika, nejdříve najdou zprávy ze zahraničních zdrojů a až pak, když už je neúnosné o tom mlčet, tak televize pomalu upouštějí informace, ovšem s příslušnými komentáři, aby si lidé vysvětlovali ony události tak, jak je potřeba.

Jiné je to ovšem, pokud se jedná o protesty, které tak nějak souzní s politikou naší vlády, jako se dějí na Slovensku, proti vládě Roberta Fica. Tam jsou naše »sdělovací prostředky« (záměrně používám slovník z doby normalizace) velmi aktuální.

Ale zarazila mne další věc, která nejenom že připomíná dobu minulou, ale v lecčems ji i překonává.

Mám rád tatarský biftek a občas si zajdu sám do takové té pravé české hospody, kde sedí štamgasti na pivě.

V osmdesátých letech se báli mluvit o politice lidé, co měli zajímavá povolání, ze kterých by mohli být vyhozeni do dělnických povolání. Ovšem dělníci si servítky s posuzováním něčeho, co se jim nelíbí, hlavu nedělali. I kdyby tam mezi nimi seděla horda Bretschneiderů, tak si hubu na špacír pustil každý, kdo se o své zaměstnání bát nemusel. Ostatně existovala pracovní povinnost, tak nikdo úplně na ulici a bez práce skončit nemohl.

A kdyby za každé remcání měli příslušníky pracující třídy zavírat, tak by nestačily věznice.

Dnes je to ovšem jiné. V takové té pravé putyce jsem se pustil do rozebírání situace a můj kamarád, štamgast oné příjemně hlučné hospůdky, mi řekl: »Hele tady se o politice nesmí mluvit.« Dnes se bojí o své zaměstnání i manuálně pracující lidé.

A další zážitek. Čekal jsem zase v jiné vyhlášené typické české hospodě s vynikajícím pivem na můj oblíbená tatarský biftek. Seděl jsem u takového většího stolu, kde seděla skupinka tří mužů a jedné ženy, čtyřicátníci, evidentně nějací úředníci. Za celou hodinu nepadlo ani slovo o politice, a to ani v nejmenším, ani v náznaku. Já jsem se do jejich povídání vůbec nevměšoval, ale zajímalo mne, o čem se tato generace baví. Takže, bylo to lyžařské vybavení, cyklistika, pomlouvání kolegy, který s nimi neseděl, dospívající děti. Ani náznak, že by někdo něco řekl o nebývalé nepopularitě vlády. Nic.

Když jsem v kruhu známých o tomto poznatku hovořil, tak mi bylo řečeno, o politice se prostě nemluví. A pokud se chci bavit o politice já, tak bývám většinou okřiknut, abych tu politiku nechal na pokoji. Základním motem je úsloví: »Já se o politiku nezajímám«.

Lidé se o politiku nezajímají. Pak jdou volit a máme tu to, co tu máme. Inflaci, nejvyšší ceny energií, neodůvodněné zvyšování vodného stočného a další a další »příjemnosti« současného života. A lidé už se bojí i brblat. Prostě je takové to typické naše ticho po pěšině a čekáme, že všechno vyřeší někdo jiný za nás.

Mgr. Petr Hannig, předseda Rozumných v Alianci za nezávislost ČR