Na tradice a vánoční zvyky zapomínáme. Není na ně čas. Běháme po obchodech a utrácíme peníze za dárky, často nejen zbytné, často i zbytečné. Z vánočních oslav se žel vytrácí úcta, přátelství a láska, i když ne všude. Vztahy se hodnotí cenou dárků, které jsme dostali či dali. Pravda, v mnoha rodinách stále spočívá kouzlo Vánoc v radosti ze společných setkání. Nejhezčí jsou prostě setkání v kruhu rodiny! Jen tak…
Vánoce naštěstí dávno nejsou svázány pravidly diktovanými církví, každý je pojímá po svém. A je to dobře. Původně pohanské svátky zimního slunovratu sice neuctíváme, ale přesto společně s generacemi našich předků se též těšíme na návrat světla, Slunce. Katolická církev marně bojovala s pohanskými zvyky, proto je šikovně ve svůj prospěch využila. A »přetvořila« je v křesťanské oslavy. K naději přinášející do života lidí a přírodě symbol Slunce, přidala narození Páně.
Náboženskou podstatou Vánoc je oslava narození (vtělení) Ježíše Krista. Příběh a okolnosti narození Ježíše jsou často znázorňovány pomocí vánočních betlémů. Události, které se vztahují k početí a narození Ježíše, jsou popsány v Bibli, konkrétně v Novém zákoně. Jde samozřejmě o legendu, která nemá žádnou oporu v logice přírody. Marie (ač panna) počala dítě, aniž by o tom její partner (tehdy snoubenec) Josef věděl. Vůbec se mu to nelíbilo, komu by se to líbilo, že. Marii však »potěšil« Duch svatý, o čemž přesvědčil Josefa anděl, který sestoupil z nebe, proto ji přijal za manželku. Zkuste dnešním dětem, které ve škole procházejí byť minimální základní sexuální výchovou, vysvětlit, že panna čeká dítě, aniž by byť jen prstem zavadila o muže svých snů. Ale tak se narodil Ježíš se svým strastiplným životem. Veřejně prý působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího syna.
Proč nosí Ježíšek dárky?
Děti se často ptávají rodičů, jak je možné, že Ježíšek (dítě) nosí dárky a kde je bere. Jak to že zná dětská přání? Tajemství, které neradno dětem brát, přestože Ježíškovi píší svoje přání. Už proto, že vánoční nadílka je i rodinnou oslavou a dárky pod stromečkem jsou též výchovným prvkem.
Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince byla od pradávna považována za »svatou noc«. Křesťanský rozměr dostala oslava narození Ježíše prý již v polovině čtvrtého století. Těžko říci, jak to opravdu bylo. Tradice nadílky na Štědrý den (popřípadě na 25. prosince) vznikla však až v 16. století. »Vymysleli« ji němečtí protestanti, kteří odmítali uctívat svaté podle římskokatolické církve. A nelíbil se jim ani sv. Mikuláš, který původně dával dětem dárky. Proto nadílku přeložili na den narození Ježíše Krista, tedy na 25. prosince. Byl to pravděpodobně Martin Luther, kterého katolická církev opravdu »nemusí«, kdo s touto změnou přišel.
Ježíšek přináší vánoční dárky dětem tajně po východu první hvězdy 24. prosince, kdy by měla podle tradice usednout rodina ke štědrovečerní večeři, a nikdy nebývá při nadělování spatřen. Po večeři a zazvonění zvonečkem se vchází do místnosti s rozsvíceným vánočním stromečkem a následuje společné rozbalování vánočních dárků.
Tak to bývalo…
České, ty pravé Vánoce, měly a mají (pokud je chcete dodržovat pro jejich romantiku) řadu čar a kouzel. Tak třeba – ke štědrovečernímu stolu se má usedat, jak již výše zmíněno, v okamžiku, kdy vyjde na obloze první hvězda. Tradice praví, že u večeře musí být vždy sudý počet strávníků. Pokud není, pak nutno přidat jeden talíř navíc pro nečekaného hosta. A ještě – od svátečního stolu se nesmí vstávat, odcházet pak mají všichni najednou až po skončení večeře. Kdo to udělá, ten se prý příštích Vánoc nedožije. A to by byla škoda, když je nám spolu tak dobře. Proto, je-li to nutné, a musí někdo od stolu odejít, potom je nutné, aby se ze židlí zvedli všichni, ano, i děti.
Zcela zapomenuta je tradice zdobení štědrovečerního stolu. Na jednom rohu ležel pecen chleba, aby měla rodina co jíst i během příštího roku. Na druhém pak »slaměnka«, svazek sušených květů a obilí, symbol toho co pole dalo, pro lepší úrodu. Na třetí roh se pokládaly peníze slibující blahobyt. Na čtvrtém rohu pak byla pokládána miska na kousky jídla jako dar pro dobytek a drůbež.
Na Štědrý den se nesmí zametat a vynášet z domu odpadky a smetí, protože spolu s nimi si vynesete i štěstí. Ani do hospody se nesmělo chodit, natož v ní hrát karty. A zapomeňte na klení, byť by vám třeba i sekera spadla na nohu. Ale pozor! Netřeba se sekery bát! Bolí vás nohy? Stoupněte si na Štědrý den bosou nohou na sekeru! V roce příštím bolet nebudou…
Neperte! O Štědrém dni se nesmí prát prádlo, aby se nepřivolala do domu smůla. Tak praví česká vánoční tradice. Ani čistit chlévy se na Štědrý den nesmělo. Čištění chlévů by přineslo kulhání dobytka.
Po pometlu (smeták, metla…) kterým se čistila pec od popela, přebíhali malí chlapci, aby se nepočůrávali. Proč jen oni? Že by počůrávání holčiček bylo tolerováno? A co postarší pánové mající problémy s prostatou? O tom se tradiční české vánoční zvyky nezmiňují…
Vánoční stromek
Podle dostupných zdrojů se u nás objevil v 16. století, kdy se s tímto symbolem života římskokatolická církev jakžtakž srovnala; před tím však, ale mnohde i později, jeho, i jen jednoduché zdobení tvrdě postihovala. Lidé se však nevzdali, a tak církev »chytře« ozdobené větve stromku začala vysvětlovat jako symbol příslibu věčného života a umisťovala ho v kostelech.
Zapomenut je prazáklad tohoto zvyku, který pochází ještě z dob pohanských magií a kouzel souvisejících s kultem Slunce, a kultem zelených stromů. Slavily se »svaté noci« zasvěcené slunečnímu božstvu, při nichž nechyběl ani tanec pod stromy, jež byly ozdobeny ovocem a sladkostmi. Původně se takto zdobily stromy ve volné přírodě, posléze se tento zvyk přenesl do lidských obydlí. Třeba jako zdobení domu chvojím zdobeným jablky a červenými stužkami. Ano, to jsou dosud přežívající vánoční vítací věnce zavěšené například na dveřích. V domácnostech se stromeček zdobil velmi skromně – malovanými perníčky a jiným pečivem, sušeným ovocem, jablky, ořechy a fábory podle symboliky ořechů jako přivolávačů lásky a štěstí a jablek jako atributu zdraví. Zavěšoval se za špičku nad štědrovečerní stůl, stavěl do středu stolu nebo na okno.
Faktem ale je, že jedličku uctívali již staří Římané, pro něž byla symbolem Saturnálií – slavností slunovratu. Při keltských oslavách byly stromy symboly života, světla na nich pak symboly Slunce. Keltové věřili, že větvičky chvojí přinášejí štěstí, zdraví a úspěch.
Vánoční stromeček, tak, jak ho známe dnes, je z historického pohledu tradicí mladou. V českých zemích se prý poprvé objevil v roce 1812.
Vánoční dárky
Ty jsou též více méně novodobým zvykem, ty nákladné, jejichž »soupis« Ježíšek dostává s mírným předstihem, pak zcela určitě. Ale i dříve byl čas slunovratu provázen dárky, byť jen drobnými. Tak třeba manželé a milenci se obdarovávali jablkem či perníky se symbolickými postavami Adama a Evy, ano, i s pověstným hadem. Maličkosti, třeba i peněžní, dostávali žebráci, drobnosti vyrobené či zakoupené rodiči pak děti. Obvykle šlo o dárky praktické. Ale dárcem byl Ježíšek, což děti, i ty současné, oceňují voláním do vánoční tmy. »Děkuji ti Ježíšku!« Vánočním dárkem (původně) byla vyjadřována láska, úcta a ochota pomáhat si navzájem. Tato romantická podstata vánočního dárku postupně vymizela a nahradila ji snaha ohromit cenou, kvalitou a množstvím, případně »nutností« splnit všechna přání i za cenu, že se výrazně zadlužíme. A to je jistě škoda…
(jan)