Je 9. květen…

Je 9. květen 1945. Všude klid. Už se jen vítá a alkoholem zpití rudoarmějci postřílí část svých hostitelů – tak nám to alespoň sdělila včerejší Česká televize ve svém hlavním programu filmem Želary. Zachycuje v něm údajně typickou situaci na většině našeho území, kde nás osvobodila sovětská armáda, pardon – musím dbát na bezpečnostní zájmy naší republiky a ctít zákon o zločinnosti minulého režimu – okupovala.

Je 9. květen 1945. V ulicích Plzně osvoboditelé už třetí den tančí s plzeňskými děvčaty své boogy-woogy a před kostelem Nanebevzetí Panny Marie hrají černí boys v uniformách US Army pravý neworleánský jazz. Jen o pár kilometrů dál v Rokycanech desetitisíce vojáků wehrmachtu a SS grenadieren se tlačí, aby je tady přijali do zajetí a unikli těm hrůzným asiatským Rusům. I tak nám osvobození Plzně je líčeno. Prostě ease, satisfaction, peace of heart’s – pohoda.

Bylo to tak? Nebylo. Alespoň ne v Praze, ve Slaném, v Lounech, na Kladně a vlastně ve zbytku Čech, kterým se snažil z východočeských Lázní Velichovek velet generál Schörner a kde stále velel eses generál von Pückler a jako podvelitelé všelijací ti Kleinové, Jöchelové ad. Jen o těch útěcích na západ k Američanům to byla pravda. Za to, co spáchali tito grenadýři a vojáci ve wehrmachťáckých uniformách na východě, bylo třeba se bát odplaty. Báli se, že jednání rudoarmějců se bude podobat jejich jednání. Neměli pravdu. Většinou. I když výjimky z pravidla by se našly nejen na sovětské straně. Ale film o většině rudoarmějců radujících se stejně jako my, tedy naši předci, z konce války, nám televize už neukázala a zřejmě neukáže, i když byl třeba, jako např. Májové hvězdy, natočen podle předlohy emigranta Ludvíka Aškenazyho.

Také Američané měli ovšem dost starostí – co s takovým množstvím zajatců, kteří o sobě tvrdili, že oni byli jen a jen humánními vojáky a za všechno mohl Hitler?

Plzeň – osvobození. 5. květen. Živelné povstání a boje v ulicích. Mrtvých bylo osmnáct, zraněných padesát. Dodnes, kde padli, jsou na domech pamětní desky. Němci po tvrdých bojích byli vytlačeni z ulic nebo v očekávání Američanů neopustili kasárna. Město ovládl Revoluční národní výbor. Z provizorního vysílače ve stanech v místě zvaném Na obcizně se mohl ozvat hlas dr. Šindlera: »Plzeň, svobodná Plzeň hovoří…«.

A Američané? 6. května požádali Revoluční národní výbor o zajištění bezpečného příjezdu do města s žádostí, aby nedošlo ke zbytečnému úmrtí žádného amerického vojáka. Dnes víme, že přímo ve městě nepadl jediný. Pouze Robert Ifland několik kilometrů od Plzně, v obci Bděněvec, byl zasažen při dobývání nacistické pevnůstky a na následky zranění zahynul.

Generál Patton proto už na místě mohl svému velení odeslat zprávu (rapport), že Plzeň byla obsazena (occupied), nikoli tedy osvobozena (liberate).

Praha, severozápadní Čechy. 8. květen. Odpoledne. Rudá armáda – 1. ukrajinský front – osvobodila za bojů Most, Duchcov, Litvínov, Teplice, v noci na 9. květen následujícího dne pak Bílinu, Chomutov, Kadaň, Louny, Děčín, Ústí n. L. Dohody z Remeše o zastavení palby plnily jen německé svazky vůči Američanům. Proti Rudé armádě nacisté stále projevovali svou bojechtivost. Proto v posledním dnu Pražské operace padlo ještě na pět set rudoarmějců, z nichž řada přímo v našem hlavním městě.

V Praze mezitím generál Toussaint se svými pobočníky jednal o příměří a o průchodu německých vojsk a civilistů Prahou. Jinak by se včas nedostali do amerického zajetí, které, jak předpokládali, bude vypadat jinak než sovětské. Byli si totiž vědomi, že odveta za to, čeho se dopustili na území SSSR, musí následovat.

V té době se Rudá armáda se svým prvým sledem dostala až k Litoměřicím.

Odpoledne 8. května v Bartolomějské šéf povstaleckého velitelství Bartoš, generál Karel Kutlvašr a nacistický vojenský velitel Prahy Toussaint po projednání technických detailů podepsali protokol o průchodu městem. První německé jednotky měly odejít v 18 hodin. Generál se přitom zavázal, že všechny do té doby ukončí boje a projdou městem ve směru Písek a Plzeň, kde už byla americká vojska. Také podmínky průchodu byly dohodnuty. Došlo však ke zdržení vinou složité komunikace a stále ještě trvajícím bojům. Teprve v 18.45 velitelství okruhu Studánka proto dalo příkaz k odstranění barikád v potřebném směru do šíře čtyř metrů. Čechů se měl ještě týkat rozkaz k zavření všech oken a domů v místech průjezdu. Místní velitel také varoval i před náhodným výstřelem.

Večer a noc. Přesun se pomalu začal uskutečňovat. Oba směry útěku se zaplnily jednotkami, které mířily do americké zóny. Vše probíhalo bez většího incidentu. K úplnému naplnění dohody však nedošlo. Němci ji nedodrželi. Těžké zbraně, které měly být deponovány na okraji Prahy, pokračovaly ve své cestě dál, i ostatní výzbroj, jež měla být odevzdána československým orgánům ještě před vstupem do amerického pásma. Zbraně byly většinou předány až Američanům a staly se tak americkou válečnou kořistí.

Také proto mohlo o dva dny později dojít k poslední velké bitvě v Evropě a to u Milína a kromě ozbrojených nacistů, především ze zbraní SS, se jí zúčastnili ozbrojení povstalci z Příbrami, partyzáni a od Prahy přišedší Rudá armáda.

Praha 9. květen. Převážná část nacistických vojsk opustila město. Většina. Ne však všechna. Po půlnoci, nejpozději v jednu hodinu v noci, by podle podpisu z Karlshorstu, kterou parafoval sám generál Keitel, měla platit kapitulace všech nacistických vojsk. Pro SS nejen tady však neplatila.

Předvoj Rudé armády dosáhl ve 3.40 mostu Barikádníků. Kousek od nich, v počtu asi dvou tisíc mužů byla stále připravena 3. útočná brigáda SS k boji a také bojovala. Jejím cílem bylo vyhodit do vzduchu Trojský (dnes Barikádníků) a Libeňský most To se díky spolupráci barikádníků a sovětskému předvoji nepodařilo. Nacisté se stáhli směrem k Dejvicím.

V 7.15 u Malé říčky v prostoru Bubenče se střetla esesácká obrněná vozidla se sovětskými tanky. Němci ustoupili, zůstaly jen lehkými zbraněmi vyzbrojené bojůvky hitlerjugend.

8.15. Na Letenské pláni došlo ke střetu barikádníků a dvou německých tanků a nákladních aut vyzbrojených těžkými kulomety. Projít do Holešovic se jim nepodařilo, stáhli se k Dejvicím a k Hradčanům.

8.35. Tanky Rudé armády od Slaného a Velvar dosáhly Dejvic. U německé techniky a v okolí došlo ke střetům. Boj však netrval dlouho. Končil porážkou nacistů.

9.00. Stále ještě posádka letiště Kbely z děl rozmístěných na stráni ostřelovala Prahu. Většina zdejších letadel už nevzlétla pro nedostatek leteckého benzinu. V době povstání však Prahu bombardovala. Teprve příjezd Rudé armády znamenal konec.

10.30. Rudoarmějské tanky se probily přes SS jednotky bránící se v prostoru Na Valech a na Špejcharu a úzkou Chotkovou ulicí zamířily dolů na Klárov. Tady nacistický obrněnec zasáhl první z tanků. Zahynul při tom jeho velitel poručík Gončarenko. Průjezd do centra města byl volný. Zachovala se rozhlasová reportáž Alfréda Technika. Zbytky nacistických bojůvek a ostřelovačů především z okrajových částí města byly likvidovány postupně. A nešlo jenom o malé střety. Němci byli totiž dobře vyzbrojeni. Na Václavském náměstí se sice mohlo slavit, ale… Stojí zato projít pražské hřbitovy, nejen ten Olšanský, a přečíst si data smrti rudoarmějců. Pak teprve lze mluvit o tom, že přijeli do již osvobozené Prahy.

Je stále 9. květen. V prostoru na jih od Zlíchova boje nepřestaly, i když na Václavském náměstí se tančilo. Do oblasti hlubočevského Křenkova dorazilo sedm tygrů řízených SS posádkou. Tanky jsou i na Dívčích hradech, v prostoru nad prokopským údolím, nad Smíchovem a Zlíchovem, na silnici k Chuchli a Lahovicům. Odtud měli Němci jih Prahy jako na dlani. Jednání barikádníků s nimi (v 11 hodin) nevedlo nikam. Dosavadní sporadické boje se postupně změnily ve skutečnou bitvu, při níž se nacistům podařilo dokonce postoupit i dál na Smíchov. Ovládli území Barrandova, tamější obce a prostor od Smíchovského nádraží po Zbraslav a Radotín. Stáhli se odsud až v 17.30.

Něco po 19. hodině jsou Němci konečně vytlačeni také ze Žvahova. K místu bojů se stahuje část rudoarmějců. Teprve po 21. hodině je také Zbraslav svobodná. Bez tlaku osvoboditelské armády by se je zřejmě přes podepsanou dohodu vytlačit z města nepodařilo. Přes padesát bojovníků z barikád i občanů, kteří se před nacisty skrývali doma, bylo však okupanty onoho mírového dne zavražděno. Někteří dokonce byli umučeni hrůzným způsobem. Zraněných bylo údajně přes sto. Dodnes stojí málo udržovaný památník na tuto část bojů na pražském Barrandově.

Bylo 9. května 1945. Praha byla konečně svobodná. Teprve pak bylo možné psát, že bylo svobodné i celé Československo.

Je 9. května 2025. Prezident Pavel zdůrazňuje, že jsme sice vlastně byli osvobozeni, ale zároveň zbaveni svobody. Jeho člověk, pluk. Otakar Foltýn, dokonce použil slovo okupace. Zajímavé je, že pan generál v.v. v jednom publikovaném a jistě omylem vyzrazeném hodnocení z doby, kdy se chtěl stát špionem pro ČSLA, je líčen jako dobrý učitel podřízených z politiky marxismu-leninismu a jako příklad věrnosti socialismu. Tento pán, pan Petr Pavel, zapomněl, že ve volbách v roce 1946 zvítězila KSČ, a kdyby chtěla, tak mohla společně s levicovou sociální demokracií vytvořit vládu bez dalších stran. Byl by to možný ústavní postup. Stejně jako v době únorové krize (1948), kdy se pravicové strany pokusily o převrat a doufaly, že prezident Beneš se postaví na jejich stranu. Dopadlo to opačně. Ve výsledku voleb by těžko někdo objevil rozhodující ruku Moskvy, dokonce ani v únoru 1948 by ji nenalezl. Gottwald se dokonce nechtěl setkat ani se sovětským velvyslancem Zorinem, jenž se narychlo vrátil z Moskvy. Teprve tlak Slánského a Kopeckého jeho rozhodnutí změnil. Že by však postupoval podle scénáře, jejž možná přivezl Zorin, lze pochybovat. Situací a hloupostí demisi padávajících ministrů byli totiž i tam zaskočeni. Pozitiva i negativa tehdejšího vývoje je proto třeba přičíst na naši stranu a touze, aby se už nikdy neopakovaly doby, kdy dělnické rodiny umíraly hlady a do demonstrantů se střílelo, kdy nás nejbližší přátelé ze Západu, na něž jsme spoléhali, ponížili a prodali. Sovětské poúnorové vstupy do naší vnitřní politiky později gottwaldovskému pojetí socialismu však nesmírně ublížily.

9. května jsme byli osvobozeni spojeneckými armádami. Nezištně. Největší oběti za naši svobodu přinesla vojska z východu. Jen Rudou armádu to stálo 144 tisíc životů. Zpochybňovat to není důkazem neznalosti, ale cynismu, hlouposti a lží. Bez ohledu na to, že náš generál generálů to už podruhé ve svém životě vykládá jinak a ti, kterým slouží, mu veřejně tleskají a tváří se, že jim nejde o nic jiného, než o pravdu, svobodu a demokracii.

Jinak díky všem, kteří se o naše vysvobození z fašismu zasloužili.

Jaroslav Kojzar

PS: Přiznávám, že tolik nepravd a fabulace o minulosti, jako tomu bylo 8. května 2025, jsem ještě neslyšel. »Minulost je vždycky možno sprovodit ze světa. Tím, že ji litujeme, že ji prostě popřeme nebo že na ni zapomeneme. Ale budoucnost je nevyhnutelná…« (Oscar Wilde). A o tu jde. Proto nemohu mlčet…