Přednostní práva ukrajinských uprchlíků jdou již za hranice péče o ohrožené návštěvníky. Naposledy nás vládní informace oblažila tento týden, kdy jsme se dozvěděli, že se ukrajinské děti mohou zcela zdarma přihlásit do příměstských táborů. Platit to bude jedno z našich příslušných ministerstev.
Napadlo mě, zda by kdekoli na světě udělali takové gesto pro české děti a zda si vůbec naši nejvyšší uvědomují, že řada českých matek nemá prostředky na to, aby zaplatila »vstupné« do těchto táborů? Pokud jde o první část otázky, zřejmě nikoli, protože tak kvůli Ukrajincům neučinily ani další sousední země, které otevřely náruč běžencům a zřejmě by jednaly stejně i s našimi případnými migranty. Pokud jde o druhou část, nemusím ani odpovídat.
Musím ovšem přiznat, že odpuštěný poplatek za účast v příměstském táboře je prkotina oproti tomu, jak napomáháme v jiných směrech. Mám na mysli třeba léčebnou péči. Přicházejí k nám lidé, kteří nebyli dlouho léčeni, mající nemoci, jež u nás byly vymýceny, alespoň, jak se čas od času objevuje v tisku, dostávají vysokou částku na útratu a ještě je jim placeno ubytování, byla jim placena doprava, atd., atd. Při tom mnohé z nich sem dopravila auta nejdražších světových značek a mohou si dovolovat nakupovat v těch nejluxusnějších obchodech. Nebo se mýlím? Všechno je jinak? Proč však ona auta potkáváme denně na ulici a ukrajinské ženy v drahých obchodech?
Přijeli sem totiž, nebojme se toho slova, ukrajinští »turisté«, mnozí z míst, kde se nebojuje. Doma zůstali ti, co nemají na zmíněná auta. Ti trpí. Těch se válečná vřava také bezprostředně dotýká. Kromě pochopitelně celé armády zakarpatských cikánů-Romů, kteří by se k nám jinak nikdy nemohli dostat, přičemž slovenští cikáni z východu země je mezi sebou podle informací nechtějí, a tak, když zjistili, že platíme nejvíc, se nechali zdarma vlakem odvézt až k nám.
Máme tu dokonce ukrajinskou televizi. Školy dostaly příkaz uvolnit třídy pro ukrajinské děti, i učebnice v jejich jazyce se rychle vytiskly. Pokud válka skončí, odvezou si je domů. Je to ostatně jejich právo.
Na snad každé radnici našich měst vlaje ukrajinská vlajka. Zajímalo mě, zda je tomu tak v jiných zemích Unie. Mohu odpovědět: Není. Tam servilnost nedostoupila takového stupně. Ve všem musíme být zřejmě první. Kdysi jsme byli nejbližším spojencem Sovětského svazu. Dnes lze o nás říci totéž, ale v obráceném směru. Jen nevím, kam nás tato servilnost dovede. S touto vládou mám z toho strach.
Dana Lysáková
Nejhorší je, že už jdeme proti vlastním lidem. Moje maminka pár dnů nazpět šla do jedné nejmenované pražské nemocnice na jednu nejmenovanou ambulanci. Tam ji bylo řečeno, že na ošetření nemá šanci, neb jsou v obležení Ukrajinců, kteří se chovají tak, že se prostě nehnou, dokud tu zdravotní péči nedostanou. Taky mamince řekli, že i když je stará a o holi, nedostane přednost. Prý příkazy shora. Kam jsme to dopracovali?