Ke Dni učitelů

Je 28. březen. Den učitelů. Čas rozdávání kytek a pochval. Ty kytky někdy přinášejí děti, ty pochvaly někdy nadřízení. Je to i doba vzpomínání. Zasloužilých učitelek a učitelů. Také mám na co vzpomínat, protože se školstvím je spojena má profesní kariéra, ale nechci se dnes zaplést do vzpomínek. Myslím dokonce, že vzpomínky bývají subjektivní a často se týkají jen nás, kteří vzpomínají. Pokud ovšem nemají být využity pro politické cíle. Pak jsou dokrašlovány, doplňovány zvenčí, aby vypadaly co nejlépe a co nejvíce sloužily »věci«. Záleží na každém vzpomínajícím, zda za tuto cenu je ochoten »vzpomínat«.

Já tedy vzpomínat nechci, ani vyzvedávat. Poděkovat ano. Všem dnešním kantorům a těm, kteří společně s nimi vytvářejí školní prostředí. Také těch je nemálo, i když se na ně často zapomíná. V armádě, což je dnes módní, se tomu říká logistika a nikdo si nedovolí ty, kteří zabezpečují »jen« vojenské potřeby postavit o stupínek níž, než jsou ti vpředu. Omlouvám se za tento vojenský příměr, ale právě nyní je zřejmě aktuálnější, než si myslíme. Podle mne by se zvýšení platů učitelů mělo týkat i jich. Bez dobře fungující logistiky by totiž vojáci v bojových útvarech nebyli schopni zajišťovat své úkoly. Ve školách je to stejné. Také zde je dobrá práce učitele závislá na perfektní práci těch, kteří jsou kolem.

Když se tak nad naším školstvím zamýšlím, ač už nejsem jeho účastníkem, ale informace dostávám přes média anebo zprostředkovaně, přiznávám, že jsem v některých ohledech trochu skeptický. Bez ohledu na to, že občas slyšíme o úspěších toho žáka či studenta v nějakém mezinárodním myšlenkovém klání. Vadí mně přílišné zaštiťování se »lidskými právy« dětí, jež často vede pedagogy až ke strachu se některým žákům či studentům postavit. Také vstup rodičů do tzv. jejich práv někdy až narušuje výchovný proces. Kdysi byl natočen film Škola otců, byl varující, vedl do ztracena. Skoro se zdá, že dnes jsme ve stejných problémech.

Je tu také další problém. Je jím jednostrannost výkladu. Například dějin. Škola by měla naučit žáky a studenty myslet, vytvářet si své vlastní názory, aby jednou do života přišli jako hotoví lidé, kteří se v něm dokáží orientovat. Jen jeden »správný názor«, proti němuž není odvolání, je však může uvést ve zmatek a vytvářet dojem, že existuje »jediná pravda«. Ale tak to není. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by Röntgen neobjevil své paprsky a Koperník nerozbil aristotelovské představy o Zemi.

Pak je tu další problém táhnoucí se z nedávna. Inkluze. Ta sice napomůže určitému procentu žáků nabýt stejné vědomosti, jako získává většina ve třídách, ale zároveň přináší mnoho problémů. Je ovšem pozitivní, jak se s ním většina škol dokázala vypořádat. A ony problémy? Stále platí, že karavana jde tak rychle, jak jde nejpomalejší velbloud. Je tomu tak také v tomto případě. Přes přítomnost asistentů, většinou pedagogicky vzdělaných mladých absolventů vysokých škol, kteří pomáhají vybranému žákovi, nelze výklady urychlit. Je třeba se držet tempa toho nejpomalejšího. Při tom v minulosti byl promyšlen systém zvláštních škol, který se přizpůsoboval možnostem a schopnostem sem zařazených žáků. Ten byl rozbit a nový pokulhává. To, že se zřídí soukromé školy pro zvlášť nadané, není řešením. Ne každý z rodičů takových dětí má tolik prostředků, aby jim je platil.

Chápu, že s novým zásahem do našeho školství, tj. příchodem ukrajinských dětí, bylo třeba se vypořádat. Stále si však myslím, že vstřícnost naší vlády by potřebovala korekce. Ne každý, kdo k nám přišel, a to se týká také dětí, je na východě ohrožen válkou. Mnozí sem přijeli jen proto, aby mohli čerpat výhody naší vstřícnosti anebo našeho sociálně zdravotního systému. To beze sporu znamenalo také zásah do školních rozpočtů.

Upozorňuji ještě na jeden v těchto dnech velmi frekventovaný problém. Jde o rozdílnosti v platech vysokoškolských učitelů. Podle televizního zpravodajství rozdíl ve mzdách učitele na humanitních fakultách je skoro padesátiprocentní oproti fakultám s matematickým, technickým či technologickým programem. Údajně na těch druhých se hůře shánějí přednášející. Prý – další argument – se zdejší pedagogové dokonce musí neustále vzdělávat v nových poznatcích, atd. Neumím si ovšem představit, že by si vyučující třeba na pedagogické fakultě sedl doma u skleničky vína a hledal náplň pro ubíjející večer, protože už všechno zná. Nezná. Také on musí studovat novou literaturu, seznámit se s novými poznatky a názory. Jinak by brzy musel z fakulty odejít.

Ustrnout i v humanitních oborech je stejně nebezpečné, jak v těch, dejme tomu, technických. Dnešní skoro padesátiprocentní rozdíl v platech chápu jako podcenění schopnosti samostatně myslet. Jako řízené omezení nároků na absolventy těchto škol, jimž stačí jen to, co je jim přednášeno v někdy až příliš subjektivních přednáškách.

Najednou se dostávám k tomu, co jsem napsal výše. Vtloukat dětem do hlavy jen jeden jediný názor, který je za současné situace oficiální, je proti dalšímu rozvíjení jejich myšlení. Snad se ani nemůžeme divit, když stávající jen jednostranně vychovaný učitel – a za stávajícího systému to nemůže být jinak – vykládá svým žákům látku, kterou probírají, také jednostranně.

Cítím se vnitřně stále kantorem. To, co jsem nadhodil, jsou jen střípky, o nichž by se mohlo diskutovat. Chtěl bych, abychom se ve vzdělanosti dostali skutečně na špičku. Chtěl tomu tak svého času i prezident Masaryk, když psal o našem malém národu, který se svou vzdělaností může stát velkým.

Jinak přání všem učitelům a školským pracovníkům k jejich svátku.

Václav Šenkýř, bývalý děkan Pedagogické fakulty v Ústí n. L. a býv. náměstek ministra školství

Související články

1 KOMENTÁŘ

  1. Vzpomeňme na politicky pronásledovanou učitelku, která se “provinila” jen tím, že řekla pravdu. A odplivněme si nad udavači.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy