Klacky a kameny

V roce 1983 jsem, tehdy jako šéfredaktor časopisu Tribuna, požádal tehdejší významné představitele kultury o odpověď na jednu jedinou otázku: Proč musíme udržet mír ve světě? Odpověděli mně snad všichni, na něž jsem se tehdy obrátil. Následně jejich názory, aniž byly jakkoli upravovány, byly také zveřejněny. Některé z těchto odpovědí jsem si uschoval dodnes. Patří mezi ně i ta Jiřího Suchého. Myslím, že nám má co říci i nyní…

Tak tedy Jiří Suchý…

»Už jsem to přec jednou řekl: Válka neprospívá tulipánům a já mám kytky rád.

PS: A nejen kytky. Jak k tomu přijdou třeba ty miliony nejrůznějších živočichů, kteří se s námi dělí o tuto planetu, že jeden druh si tu vyřizuje účty tak bezohledným způsobem? A co děti? Bezmocní tvorové, kteří žvatlají, padají, bryndají a neobejdou se bez naší péče? Nebylo by nefér hrát o jejich životy bez jejich souhlasu? Nebo dávat všanc hodnoty, na kterých pracovaly miliony poctivých lidí s nejlepšími úmysly? Ať se na to díváme z jakékoli strany, válka je v rozporu se zdravým rozumem a jestliže se o ní začíná opět mluvit, je povinností každého slušného člověka, aby se nechal slyšet. A aby velice důrazně řekl, že stojí na straně míru, na straně, která zaručuje dětem, aby si žvatlaly, padaly a bryndaly, jak jim přísluší, nerušeny houkáním sirén a explozemi těch nejzrůdnějších bomb, na straně, v níž zdravý rozum vládne ke spokojenosti svých poddaných.

K tomuto textu připojil další dovětek: …přikládám k případnému použití text písně z naší připravované premiéry. Domnívám se, že by zapadl do celkové koncepce těchto dnů. Míru zdar!

Dneska jsme dál

Já nikdy nikdy nikdy nepochopím

Jak mohli lidé bojovat kopím

A barbarsky si rozbíjet palice

Pomocí cepu či

Pomocí sudlice

Když kuší po sobě stříleli šípy

Šavlí se sekali ve stínu lípy

To všechno bylo primitivní velice

Dnes máme hlavice

Atomové

Dřív museli lidi v boji prát se

Bitva byla úkol pro svaly

Poltit lebky byla ruční práce

Mechanizace – tu tenkrát neznali

To dneska máme jiné parametry

A všichni víme odkud vanou větry

I kdyby snad se lidé válčit rozhodli

Věřte mi nebo ne

Bude to pohodlí

Až kdesi ruka v rukavičce šedé

Stiskne jen knoflík v momentě to jede

Někdo si dá rum někdo se pomodlí

Někdo si hornodlí

Probodne hruď

Za pár minut na to bude po všem

Všechno už to bude hotový

Kdo tu válku vyhrál inu ovšem

To se nikdy nikdo nedoví

Po tomhletom skutku velkolepém

Snad nám dojde – i když oklikou

Že ti co kdysi bojovali cepem

Z nás měli srandu velikou.

Tolik tedy Jiří Suchý před čtyřiceti lety. Jeho slova jsou stejně aktuální jako geniálního fyzika Alberta Einsteina, jenž v roce 1949, tedy o řadu let dříve, než ředitel Semaforu, odpověděl na otázku, čím se v budoucnu bude bojovat: »Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny«.

Oba pánové měli pravdu. Neměli bychom si z jejich slov vzít poučení?

Jaroslav Kojzar