Malé poučení z Brestlitevského míru

Dne 3. prosince 1917 si poprvé sedli k jednacímu stolu delegáti Německa a nové sovětské vlády, aby se naplnilo znění »dekretu o míru«, vyhlášeného už 7. listopadu ve Smolném. Tedy toho nejrevolučnějšího opatření nové sovětské vlády vedené Leninem. Začala několikaměsíční licitace, při níž šlo o to, aby se udržela vláda sovětů. Její existence byla přímo ohrožena.

Napsal jsem licitace. Měl jsem napsat střet koncepcí, z nichž ta Bucharinova se týkala »hrdinné smrti revoluce« jako příkladu pro proletářské masy na západě. Nebyl ovšem zpochybňován samotný fakt skončit s válkou. Pro to byli skoro všichni ve vedení bolševické strany, ale pokořit se před Němci? Navíc, když se čeká »světová revoluce«? Jenže ta »světová« ne a ne se konat. Masy dělníků oblečených v uniformách dál střílely proti těm, které jim ukázali jako nepřátele. Dále hladem umíraly ženy a děti v zázemí a vojenská vedení plánovala nové bitvy. Plán sovětské vlády – její dekret o míru – poslaný všem válčícím stranám, se nikdy nedostal k bojujícím kanonenfutr. Zároveň se na ruské vnitřní frontě stále ještě bojovalo o moc a ne vždy byla sovětská vláda vítězem.

V Brestu Litevském, dnes jenom v Brestu, hraničním městě Běloruska a Polska, kde se vzpomíná slavných bojů o brestskou pevnost, která se dokázala bránit řadu dnů nacistickému wehrmachtu, se z německé strany vymýšlely kličky, jak co nejvíce vyzískat z ruského válečného kolapsu. Šlo o Ukrajinu, její obilí a uhlí. Příměří se prodlužovalo, rozpory mezi sovětskými vůdci narůstaly. Vedoucí mise sovětů Trockij a Joffe nakonec odmítli hrůzné podmínky Němců podepsat. Trockij vymyslel tezi »ani mír, ani válku«, a tak se mělo »válčit neválčit«. Nůž na krk zase dali Němci. Stanovili i datum k přijetí nehorázných podmínek.

V Petěrburgu se o tom všem ve vedení bolševiků dokonce hlasovalo. Tak významné rozhodnutí s takovým dosahem pro budoucnost, kdy celé veliké oblasti měly připadnout Němcům,… a jen patnáct vybraných o tom mělo rozhodnout. Za Leninův návrh přijmout ultimátum i za těchto krutých podmínek se postavili Sverdlov, Stalin, Zinověv, Stasovová, Sokolnikov, Smilga – sedm z patnácti, hlasování se zdrželi Trockij, Dzeržinskij, Krestinskij a Joffe. To rozhodlo. Trockij byl na základě svého přání uvolněn z funkce vyjednavače a začal se plně angažovat při organizování Rudé armády. Nová delegace měla tedy jiné složení, než bylo na samotném počátku: Čičerin, Petrovskij, Sokolnikov… Joffe, předtím s Trockým hlavní vyjednavač, byl s ní poslán jako poradce. Ale to už bylo podle Němců pozdě a další území Ruska si Němci přivlastnili.

Nechme stranou vývoj od prosince do března. Kdy se na jedné straně sovětská moc upevňovala, na druhé pomalu začala rozvíjet intervence, která jí měla zlikvidovat. Zaskočení monarchističtí a »demokratičtí« generálové začali shromažďovat věrné a ze všech stran se pokoušeli za pomoci intervenčních zahraničních jednotek »zardousit« novou moc. Ta se však udržela, i když to stálo mnoho krve a životů. Kdyby ovšem byl mír uzavřen dříve, nestál by tolik následných problémů. A tak si myslím, že někdy v komunistickém a vůbec levicovém hnutí je to bolest, jíž čelil Lenin a nepodařilo se mu ji vyřešit, ani těm, co po něm následovali. Prostě každý myslí, že má pravdu. A vůbec nevadí, že přitom nahrává kapitalistické pravici, která, když se jí nepodaří zlikvidovat oponenty silou, těží z jejich rozporů.

Jaroslav Kojzar

Související články

1 KOMENTÁŘ

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy