Je to tak. Mít VŠECHNO vede k závislosti. Nejen na tom »všechnu«, ale hlavně na těch, kteří to »všechno« poskytují. »Všechno« je nástroj vydírání. Dnes to vidíme zřetelně a někteří i víme. Tudíž patřičná otázka zní takto: Je všechno to, co považujeme za pokrok, opravdu pokrokem?
Nepropokrokovali jsme se k sebezničení? Podle mě ano. Výdobytky pokroku nám sice rádoby usnadňují život, ale zároveň nám utahují smyčku kolem krku. Co je pro život víc? Pohodlí nebo ta smyčka?
Paradox je v tom, že to pohodlí je zdánlivé, kdežto smyčka reálná. Pokrok je fajn věc, proč ne? Nesmí však být zneužíván a nesmí ho být nadbytek ve smyslu a s promnutím – z rozežranosti. A svět rozežraný je. Bohužel. Je rozežraný bez ohledu na následky. Je vinen pokrok? Nikoli. Vina je ta rozežranost. Pokrok se nám vymkl z rukou. Neukočírovali jsme ho. Dříve se svítilo loučemi a topilo klestím. Vím, je to trochu přitažené za uši, ale ne zas tolik, aby to ty uši trhalo. Mluvím o principu.
Myslíte si, že před sto lety by někoho zajímalo, jak to bude dál s plynem či ropou nebo umělými hnojivy a čipy do aut, například? Nezajímalo. Protože svět nebyl rozežraný a nenažraný. Lidé neměli krom toho naprosto základního – střechy nad hlavou, kamen a trocha jídla – nic nebo hodně málo. Proto nebyli manipulovatelní a vydíratelní. Dnes je tomu právě naopak. Lidi mají všechno, aniž by z toho většinu potřebovali. Proto se stali základním nástrojem mocných, kteří skrze přežranost lidské civilizace realizují své zájmy.
Vypněte signál pro komunikaci mobilními telefony a nestačíte se divit, kolik a v jak krátkém čase přibude sebevražd. Mám v příkladech pokračovat? Není to nutné, znáte je sami. Lidé si drogově zvykli především na to, co NEPOTŘEBUJÍ. Aby o to nepřišli, jsou ochotni udělat v podstatě cokoli.
Už chápete smysl mého úvodního titulku? MÍT či NEMÍT rovná se BÝT či NEBÝT… Vysvětlím zřetelněji: MÍT = NEBÝT, NEMÍT = BÝT. Když, obrazně řečeno, nic nemáte, nikdo vám nemůže nic vzít – kromě života, samozřejmě. Když ale máte všechno a všeho nadbytek, jste na tom závislí a představa, že by vám to někdo vzal, vás na tom potenciálním zloději činí chorobně závislými.
Není to o návratu k loučím a ke klestí. Je to o míře střídmosti. Seneca napsal, že »nestřídmá žravost je překážkou bystrosti ducha«. Podepisuji. Neboť svět nepřemýšlí, svět se přežírá. Proto se může válčit. Kdyby fungovala bystrost ducha, svět by dnes vypadal úplně jinak. Mnohem lépe.
Martin Kalous