Dočetl jsem geniální knihu povídek Karla Čapka mající jednotvárný název – Povídky z jedné… a vlastně i z druhé kapsy. Je však velmi poučná také pro člověka z 21. století. Ony povídky totiž předběhly svou dobu. Dnes chci psát o jedné z nich, která jedná o obyčejné vraždě, a tak se také jmenuje – Obyčejná vražda. Její obsah je prostý. Na válečném poli vojáci vidí mnoho mrtvých, masu, mrtvoly, jednu ležící vedle druhé, bez života. Časem si na to každý muž v poli zvykne. Když pak dávno poté, co skončila válka, je zavražděn člověk, kterého znal, najednou ho, tedy účastníka zmíněného anonymního válečného vraždění, zarazí smrt a její hrůznost, najednou jako by se smrt dotkla právě jeho.
Večer jsem uslyšel, jak se ukrajinské jednotky vypořádaly s jakýmsi stanovištěm Rusů. Bylo to ve zprávách. Počet těch mrtvých nebyl vyčíslen. Stejně jako při údajném útoku ukrajinských dronů na Sevastopol. Jsem ovšem přesvědčen, kdybych mohl poslouchat i ruské informace, že také tady bych uslyšel o mrtvých ukrajinských vojácích, které se podařilo zabít v tanku Leopard a tím odrazit jejich útok. Ani to, ani ono nás většinou nijak nedokáže pozvednout ze židle. Možná mě ano, ale převážnou část posluchačů televize jistě nikoli. Množství mrtvých je nejasné a i kdyby bylo jasné, stejně by nás těžko dojalo. Kdyby však zahynul kdokoli blízko nás a nemusel by to být ani ten nejbližší, takový, kterého jsme znali, dotkne se nás to.
Přitom tam na východě denně zbytečně umírají lidé, aniž by to mělo nějaký velký smysl. Co na tom, že jsou to vojáci. Vojáci jedné strany přišli bránit své »rodstvěniky«, vojáci té druhé pak půdu, která zemi údajně patří. Oba tábory mají v ruce svou pravdu. Tak jako křižáci, když vraždili muslimy na své cestě ke Svatému hrobu a muslimové zase křesťany, protože ta pobřeží na východu Středozemního byla jejich arabskou nebo později osmanskou »předzahrádkou«, která se časem proměnila dokonce v »jejich zahradu«. Když ta či ona vojska zničila tábor těch druhých a povraždila stovky bojovníků, nedělala si z toho nic. Když však zahynul jeden jediný člověk daleko od bitevní linie rukou nějakého vraha, byla to tragédie, za níž bylo třeba se pomstít a dokonce lámat v kole.
Ta výše uvedená zdůvodnění, proč se vlastně ve válce na východě Evropy umírá, vyprovokovaly jiné zájmy, než těch, kteří dnes bojují. Vlastě se staly už jen náplní pro propagandu. Nás trápí jedno z nich, které slýcháme z televize denně. Propaganda je propaganda. Nepochybuji však o tom, že také druhá strana má své propagandisty a že z žádné strany neuslyšíme skutečnou pravdu, tu o výsledcích bojů, ale zvláště pak tu o mrtvých. Pravda je vždy na poloviční cestě. V každé válce. V té ovšem lidé umírají po desítkách, stovkách, po tisících. Když o tom slyšíme, vnímáme to, ale nás se přece ti neznámí padlí, kterých je nemálo, netýkají. Nás se týká František N., neznámý František, který se i jménem jistě jmenuje jinak, jenž zemřel vedle v bytě nebo v domě, jehož zabil násilník či auto mimo přechod. Konkrétní člověk. Nehrdina. Člověk, kterého, ať jsme ho znali či neznali, byl jeden z nás. Tak, jak to napsal Karel Čapek.
Přitom by nás měli zajímat i ti bezejmenní, kterých je řada vedle sebe bojujících za hesla, jež jim byla vsugerována anebo jež jim zdánlivě byla blízká. Nám by mělo vadit, že vůbec ta válka vypukla, ať se jí říká jakkoli, a že jsou desítky či stovky mrtvých. Těch mrtvých, kteří, když jsou položeni vedle sebe, třeba i přikryti stanovým dílcem, je totiž opravdu na desítky, neřku-li na stovky. Anonymních vojáků, kteří padli za něco, co sice má své pojmenování, ale ani to není z naší hlavy. Důvody jsou jako vždycky jinde. Byly v Gliwicích, v Tonkingském zálivu či v nespecifikovaných chemických zbraních, které se nikdy nenašly, mezi Eufratem a Tigridem. Atd. Ti anonymní mrtví, byť ve vojenských uniformách, po bitvě možná položení v řadě vede sebe, kteří padli pro vymyšlené záminky, byli dřív také lidé, ale ztratili se v množství. Vlastně v našem nezájmu. Ten mrtvý soused, či sousedka, přejetý autem mimo přechod či zavražděný zlodějem, je něco víc a často ho i oplakáváme nebo soucítíme s jeho pozůstalými, nejsme-li to my samotní. Neměli bychom však konečně pochopit, že všichni tito mrtví jsou stejného lidského rodu? Že nejen ten zavražděný vrahem či mrtvý na přechodu zahynul zbytečně, ale i vojáci v jakkoli svatých válkách? A konečně říct dost: Zastavte to vraždění a vy, kteří jste to vlastně způsobili a v jejichž zájmu se především vraždí, teď zasedněte k jednacímu stolu?
Jaroslav Kojzar
PS: Toho Čapka vám doporučuji si přečíst.
Podpora vraždění na Ukrajině by měla být hrdelním zločinem, bez udělování pardonu!
Kyjevská loutková diktatura by měla být odejita.