Nenechme přepisovat historii!

(předneseno 9. května na pietním aktu u Mausolea v Benešově)

Spisovatel George Orwell, který dnes bývá často a vděčně citován v souvislosti s totalitou, napsal: »Historie bude zapomenuta a pak vymyšlena.« A my jsme toho nyní přímými svědky. Z osvoboditelů se postupně stávají okupanti, historická pravda je ohýbána, jak se to současným mocným hodí.

Připomeňme si proto události oněch dnů před 80 lety tak, jak skutečně proběhly, a to zejména u nás na Benešovsku. Řada podrobnosti o tom je uvedena například v publikaci Cesta k svobodě z roku 1975, která vychází i ze vzpomínek pamětníků.

Tak tedy: Psal se rok 45., byl měsíc květen, den devátý. K Benešovu se přibližovala, a přestože bylo den po kapitulaci, mnohde ještě probíjela Rudá armáda. Okresní národní výbor a místní národní výbory, které již převzaly moc, mezitím začaly organizovat zásobování, zajišťovat vojenské objekty, ochranu státního majetku a koordinovaly činnost ozbrojených odbojových skupin. Ale Němci to ještě nevzdali. Jejich hlavním cílem teď bylo probojovat se za každou cenu za Vltavu, do zajetí k Američanům.

Ještě 9. května odpoledne se pokoušel jeden z obrněných nacistických vlaků zaútočit u hospodářské školy, později zemědělské a dnes opět hospodářské. Podařilo se jej odzbrojit a posádku zajmout. Od Bedrče zatím připochodovalo na 2000 vojáků wehrmachtu a zaujali palebné postavení před městem. Po vyjednávání a následném odebrání těžkých zbraní jim byl umožněn průchod městem směrem na Štěchovice.

Ale takhle hladce by to jistě neprobíhalo, kdyby Němci již necítili blízkou přítomnost Rudé armády. Předsunuté odřady 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny dosáhly Benešova v půl čtvrté odpoledne. Městem pak prošly i části 6. gardové tankové armády, 53. armády a 7. gardové armády 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Dále příslušníci 6. gardové mechanizované skupiny plukovníka Puškariova, jež byla součástí 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Byly tu i dva pluky 52. Šumenskovenské střelecké divize, jimž veleli podplukovníci Abanšin a Litviněnko. Tato divize se pak v rámci Malinovského frontu přesunula na Dálný východ a pokračovala tam v bojích s Japonci.

Československo ztratilo během 2. světové války přes 360 tisíc obyvatel. V koncentračních táborech jich zahynulo 235 tisíc. Američanů, kteří jsou dnes pasováni do role hlavních osvoboditelů, padlo na našem území 119. Některé prameny uvádějí dokonce 116. Do historie, ovšem té nepřekroucené, se od února do května 45 zapsali především bombardováním Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Českých Velenic, Kralup, Neratovic a řady dalších měst. Šlo hlavně o naše průmyslové podniky. A výsledek? 8000 mrtvých a desetitisíce raněných civilistů.

Nicméně americkým letcům, kteří byli na sklonku války popraveni na Konopišti, i francouzským zajatcům, obětem epidemie, kteří jsou zde vzpomenuti spolu s našimi odbojáři, oběťmi Heydrichiády – těm všem se jistě patří vzdát čest.

Historickou skutečností ale je a bude, že sovětských vojáků padlo v bojích proti nacistům jen na našem území 144 tisíc! Není a nemůže být tedy pochyb o tom, že především oni se zasloužili o naši svobodu.

Žel, dnešní mladá generace si například častou myslí, že Staroměstskou radnici pobořila Rudá armáda, která navíc přijela do už osvobozené Prahy. A ani ve škole se dnes o těchto věcech většinou pravdu nedozví.

Zde na pamětním pylonu bylo ještě v roce 1990 připomenuto 74 jmen padlých vojáků Rudé armády. Mezi nimi byla i jedna žena. Bylo zde vzpomenuto i dalších čtyřiadvaceti rudoarmějců, jejichž jména se nepodařilo zjistit. Julius Fučík ve své reportáži říká: »Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje, a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno.«

Myslím, že jsme těmto hrdinům povinováni nejen vzdát čest, ale také dál nést jejich prapor. Bojovali za svobodu nejen pro sebe, ale i pro druhé. A pro druhé položit i své životy. Měli v sobě hodnoty, jež se dnes moc nenosí, ale které je tolik potřebné zachovat pro budoucí generace.

Čest a vřelé poděkování našim osvoboditelům, slavné Rudé armádě! Nikdy nezapomeneme!

Ivan Cinka, předseda OV KSČM Benešov