V těchto dnech můžeme dvakrát vzpomínat na spisovatelku Marii Pujmanovou. Měla jsem ji ráda. Zvláště její románovou trilogii a její Pacientku doktora Hegela, i když tematicky se trilogie od zmíněné knížky podstatně liší. Proto bych dnes tuto naši nyní sice opomíjenou, přesto přední spisovatelku, chtěla připomenout.
Paní Pujmanová, původním jménem Hennerová, se 8. června 1893, tedy před 130 lety narodila v Praze. Zemřela pak po dlouhé těžké nemoci 19. května 1958 také v hlavním městě. Je tomu dnes právě šedesát pět let.
Byla dcerou profesora církevního práva na Karlově univerzitě a sestrou známého neurologa prof. Hennera. Nevím, co bylo podnětem, že se »zpronevěřila« své třídě a poté, co vlastně psala své povídky pro ženy anebo se společenským dosahem své doby, jako byly Povídky z městského sadu či zmíněná Pacientka doktora Hegela, přešla k sociálně silným tématům. V té době se také začala politicky angažovat. Třeba za Mostecké stávky anebo v pomoci republikánskému Španělsku. Psávala do komunistického Rudého práva, Lidových novin, Českého Slova, Přítomnosti aj.
Po osvobození se angažovala za socialismus. To se především projevovalo v jejích trochu opomíjených verších. Spočítala jsem, že jen po válce vyšlo sedm jejích svazků básní. Byla v nich angažovanost i lyrika, její vyznání a nazírání na společnost. Stačí si přečíst Vyznání lásky, Marii Curiovou či Prahu. Zfilmována byla, pokud si pamatuji, její »Pacientka…« a válečná novela Předtucha.
Svou slavnou trilogii začínající knihou Lidé na křižovatce, kterou napsala ještě před válkou, se připojila ke kritikům batismu, i když vymyslela svou postavu továrníka Kazmara. V ní ukázala na to, co znamená vysávání dělníků tolik chváleným továrníkem. Byla to velmi otevřená kritika kapitalismu v československém podání. Po osvobození se k osudům hlavních hrdinů vrátila. Děj se však odehrával v předválečné době, tehdy, kdy došlo k boji na obranu republiky proti fašismu a k soudu s Jiřím Dimitrovem (Hra s ohněm). Jeho tvrdý boj s nacistickou soudní mocí a s celým fašistickým systémem jí vynesl dokonce ocenění státní cenou. Příběh však neukončila blížící se válkou, ale doslova protrpěla osudy hlavních hrdinů za okupace (Život proti smrti). Také za tento román dostala státní cenu.
Kdyby nic jiného nenapsala, než jmenovanou trilogii, zasloužila by si náš dík. Jen bych si přála, aby si dnešní mladá generace našla čas a jako já kdysi, a vlastně také nyní, si její knížky otevřela a začetla se do nich. Možná, že by přece jen něco pochopili a přestali by se hnát za »zlatým teletem«, trochu by se nad svými cíli dokázali zamyslet a při tom pochopit, jak těžké bylo překonat tolik překážek, jež stály na cestě k jejich a pochopitelně stále ještě i našemu dnešku.
Dana Lysáková