O Kongresu nezaměstnaných, ale vlastně o lecčems jiném

Leží mně na stole statistika s počtem nezaměstnaných. Jde o hrozivá čísla. Nebojte se. Není to z hlášení statistického úřadu o roce 2022 nebo dokonce z ledna letošního roku. Jde o, dnes bychom napsali »zaprášenou statistku« vytaženou z nějaké spodní zásuvky archívu. Je z roku 1933, tedy stará devadesát let a nemá už mezi námi zřejmě žádného žijícího pamětníka. Nikoho, a to jsem si už jist, kdo se tehdy, tedy 19. února, zúčastnil Hladového kongresu nezaměstnaných, jenž se sešel onen nedělní den v Liberci.

Také dnes máme nezaměstnané. Je jich nepoměrně méně. Ke konci minulého roku Úřady práce evidovali 271 803 uchazečů. Podle prognózy prý počty budou mírně stoupat. Naproti tomu však počet volných míst údajně je vyšší než poptávka. Jenže většina oněch míst je spojena s konkrétními požadavky nebo se vzdálenými místy od bydlišť žadatele. Navíc náš systém, který zatím platí, nenechá nikoho zemřít hlady, i když na ulice se dostává stále víc bezdomovců, které ohrožuje zima, nemoci a beznaděj. Ten »záchytný systém« není výmyslem Fialovy vlády, ale vznikl, alespoň v zásadě, ještě za éry socialismu. Jen polistopadové vlády ho stále okrajují a narušují.

Tehdy, v lednu 1933, podle pracovních úřadů bylo evidováno 585 805 nezaměstnaných, o několik měsíců později statistikové mohli zaznamenat údaj přes sedm set třicet osm tisíc tři sta. Už nebyl ani zájem na zachycení přesného počtu žadatelů, protože se měnil hodinu od hodiny. Nelze se divit, že onu únorovou neděli z iniciativy komunistů se sešel výše zmíněný Kongres. Byly organizovány také hladové pochody, demonstrace. Odpovídaly jim četnické pendreky a dokonce i zbraně. Byli i mrtví. V Gemeru 11.února jeden a další na počátku března ve Volovce, atd.

Z té doby pocházejí »skalní byty« na okraji Prahy, je zaznamenán zvýšený počet sebevražd, rozdávány jsou tzv. žebračenky, jež měly zmírnit hlad. Ony statisticky zachycené údaje měly však jednu vadu. Existoval i značný počet těch, kteří se do evidence nevešli, například sezónní či zemědělští dělníci či nečlenové odborových organizací, přes něž se vlastně podle gentského systému dostávala podpora.

Co tehdy dělala vláda, v jejímž čele byl agrární představitel demokrat Jan Malypetr? Začala připravovat »mimořádná opatření« údajně »k zachování demokratického pořádku«, omezila parlamentní projev a některé parlamentní svobody, nechala svou většinou v Národním shromáždění schválit »zákon o mimořádné moci nařizovací«, který ji zmocňoval k různým asociálním krokům, tiskové zákony omezující práva médií, zákon »o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců«, atd. Provedla i revizi tzv. gentského systému, podle nějž byl nezaměstnaným vyplácen příspěvek v nezaměstnanosti a snížila státní dotaci o sedmnáct procent, atd.

Zmíněný Kongres pochopitelně nic nevyřešil. Jen ukázal, že nezaměstnaní se chtějí bránit a žádají jedno ze základních lidských práv, tedy právo na práci. Zároveň však také své odhodlání za tu práci bojovat.

Dnes bychom mohli napsat, že Malypetrova vláda není vládou Fialovou. Doba se přece změnila. Svět postoupil kupředu. Svět? V onom třicátém třetím se do čela Německa dostal Hitler a začala se připravovat válka. Kolik let chybělo k tomu, aby skutečně vypukla? Pět do Mnichova, šest do přepadení Polska. Dnes už válka, jež se nás týká zatím jen servilností a utažením opasků, protože naše prostředky, které by měly patřit nám všem, hrneme pryč. Mluvíme, alespoň vládní strany, o demokracii, ale připravuje se nový »zmocňovací zákon« a omezování svobody slova. Prý také pro »zachování demokracie«, jež je jinými názory ohrožena, tedy »demokratického pořádku«. Jen názvosloví se bude lišit. Bude moderní. Fialovsko-rakušanovské. Jakoby však s tím vším znovu zavál dech onoho roku 1933.

Jaroslav Kojzar