Většina z nás žijících především v jižních, středních a severozápadních Čechách či přímo v Praze pamatuje hrůznou »tisíciletou povodeň«, která ničila naše vesnice a města. Její pražská kapitola nám Pražákům stále straší v hlavě. Letos od jejího vpádu do těchto míst uplynulo dvacetiletí. Média nám ostatně již několik dnů připomínají její »tažení z jihu na sever« a ač nešlo vůbec o válečný konflikt, mnozí z nás prožili své dramatické příběhy blížící se osudu Scarlett O´Harové a Rhetta Butlera ze známého románu o válce Jih proti Severu.
Tehdy, v onom srpnu 2002, jsem do redakce jezdíval oklikou, protože nejen kus Smíchova, Holešovice, ale i Karlín, spodní Libeň, Troja, byly pod vodou a také centrální část metra, tramvajové spojení pod vltavskou stranou Vítkova. A se mnou stejnou trasu projíždělo tisíce Pražanů. Bilance několika povodňových dnů byla děsivá – 17 lidí zahynulo, 134 zvířat v pražské zoo, včetně ikonického Gastona, 17 000 kilometrů čtverečních bylo zatopeno, evakuováno muselo být 225 000 obyvatel, škod bylo za 73,3 miliard, z čehož desetina připadla na pražské metro. To vše si lze přečíst ve většině médií, které se povodní dnes zabývají. Jenže…
Povodeň na jihu Čech byla v plném proudu, od Prahy ještě daleko, a tehdy vystoupil pražský primátor Igor Němec (ODS) a sdělil nám, že není třeba panikařit, že vlastně, pokud jde o hlavní město, o nic nepůjde. Snad proto i jiný starosta z ODS nenařídil uzavřít pytli jediný vstup do Královské Stromovky v prostoru od Vltavy. Obyčejný tunel pod vysokou železniční tratí tvořící neprostupnou hráz kolejové spojnice Holešovice – Děčín. Proč vlastně by to onen starosta dělal? Nic přece, podle vedení města, nehrozí. Jenže všechno se ukázalo jinak. Na takový příval vody nebyly připraveny přehrady vltavské kaskády. Když se nakonec ukázalo, jaké nebezpečí hrozí, mohly být vypouštěny jen příliš pomalu a to bylo už pozdě. Později naopak odborníky strašila otázka, zda vůbec nápor vydrží. Vydržely. Zadržely alespoň smrtelný příval, jenž by jinak »Prahu spláchl«.
A tak se Praha v nižších částech rychle ocitla pod vodou. Od Radotína či Zbraslavi po Podbabu a území pod Zámky. Voda v klidu likvidovala Stromovku a vyvracela staleté stromy. ZOO, pokud by včas dostalo varování, mohlo zachránit víc zvířat. Mohlo, ale nezachránilo. Optimismus pražské radnice vedené Občanskou demokratickou stranou byl neochvějný. A vláda? Od 15. července převzal její vedení po Miloši Zemanovi Vladimír Špidla. Letní dovolená ministrů nejen z ČSSD, ale i z US-DEU a KDU-ČSL, nutně ovlivnila její akceschopnost, pokud Špidlou sestavená vláda akceschopná vůbec někdy byla. Bylo jistě také problémem, že někteří ministři se teprve seznamovali se svými resorty, a tak váha boje s povodní tím víc zasáhla pražskou radnici. O to víc se čekala její zodpovědnost.
Vzpomínám, jak se z mostu na první povodňové vlny dívali představitelé pražského vedení. Ani televize u toho nechyběla. Ze všech přímo zářil klid. I my u obrazovek jsme tedy mohli zůstat klidní. Jenže za několik hodin se vlna od Českých Budějovic dostala až do Prahy a neptala se primátora na jeho názor. Prostě se rozlila do ulic a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Díky záchranářům nebylo více mrtvých, než nakonec ukázala statistika. Jenže, když někdo něco řídí, měl by převzít i odpovědnost za svá nerozhodnutí nebo rozhodnutí. Když se později sčítaly důsledky zničující povodně, nikdo se neptal po chybných nebo nedostatečných postojích. Musela by se totiž vyvodit i ona osobní odpovědnost. To si v Praze vládnoucí ODS nepřála, a tak byl v listopadu namísto v tichosti na jiný lukrativní post přesunutého Igora Němce do čela pražské radnice zvolen Pavel Bém. Ano, ten, který mohl svým rozhodnutím zachránit Stromovku. Ve funkci setrval osm let a nebýt jeho až příliš vysokých ambicí, jež vyvolaly střet v samotné Občanské demokratické straně, mohl mít před sebou závratnou kariéru.
Takto se nikdo neptal, čím je kdo vinen. Igor Němec dostal jinou vysokou funkci, aby se vytratil z pozornosti, Pavel Bém se však sám musel ztrapnit, když se pokusil ovládnout ODS po Klausovi. Ovšem možná stále čeká někde v koutku, aby v případě nesnází naskočil do jedoucího rychlíku a převzal funkci strojvedoucího. Lidé totiž nemají paměť, jinak by stranu, jež skoro utopila hlavní město a nyní utápí celou naši vlast, ani volit nemohli.
Jaroslav Kojzar