Jsem hrdý, že jsem Čechem, jsem šťastný v české krajině. Mám své kouty v mnoha místech od Šumavy po Jizerské hory, od Františkových Lázní po Strání v Malých Karpatech. Za svůj život jsem mnohá místa navštívil a zamiloval se do nich. Cítím se Jihočechem i tulákem v Polabí. Mám svá houbová místa v Kotějově na Soběslavsku i v lesích nad Jindřichovým Hradcem. Sedávám pod zámkem v Lysé n. L. a dívám se na hůrky pod sebou, které jako varovné prsty přírody vyrůstají sem tam z »lautrroviny«.
Tady nade mnou žil navždy k slepotě odsouzený kníže Jaromír, tam na Jindřichohradecku se zase tiskly Landsfrasovy knihy, jež upevňovaly národní povědomí, když vlastně zdejší tiskárna převzala štafetu od Václava Matěje Krameria a v Soběslavi poslední Rožmberk založil už počátkem 17.století druhou českou univerzitu. Všude »jsem rád«, jak napsal jednou jeden český básník a myslel při tom na svou vlast.
A ještě na jeden kout světa bych neměl zapomenout. Patřil k mládí mého otce, obyčejného mistra při stavbě sklářské školy v Železném Brodě a sběratele polodrahokamů zpod Kozákova – na »Český ráj«. Tady žil »Libuňský milospán« páter Marek. Odsud snad přímo na Koňský trh v Praze směřoval páter Jan Arnold, aby odsloužil svatodušní mši, jež předznamenala první Slovanský sjezd, jenž pak byl dovršen červnovou revolucí. Odsud pocházeli nebo sem zajížděli takoví umělci, jako byl Karel Hynek Mácha, Alois Bubák, František Kaván, Hugo Ullik, Pravoslav Kotík, Zdenka Braunerová, Ludvík Kuba, Vincenc Beneš, i můj přítel Pavel Poličanský, tady se narodili, anebo prožili své dětství také básníci Václav Šolc, Fráňa Šrámek, Josef Tichý-Tybrych, malíři Vlastimil Rada, Ladislav Karoušek, Josef Jíra, František Jiroudek, Vladimír Komárek…
A právě u něho bych se chtěl zastavit. Byl jsem u něho totiž několikrát. Dokonce jednou spolupomáhal zorganizovat jeho výstavu, ale to bylo až v Praze. Za oněch mých návštěv v českorajském Hořensku jsme seděli v jeho podlouhlém ateliéru, kde králem byl jen on, a při kávě hovořili nejen o zdejším kraji. Miloval to tu. Vyprávěl, jak chodíval i několik hodin po okolí a stejně jako Jiroudek lezl nahoru napít se do »Kouzelné studánky«, která vyvěrala pod vrcholem Kozákova.
Také na téma »vlast« jsme se dostali. Řekl mi, že by nemohl být bez české země. Mluvil o tom, že má zvláštní vůni obdělaných polí a políček, šumících lesů a zurčících potoků, říček a řek. Vzpomínal na své dětství, na studia ve sklářské škole v Železné Brodě, který byl jenom přes vršek a prý někdy dokonce si přes něj, tedy přes Kozákov, zkracoval cestu, na Akademii a poté na UMPRUM, kde dokončil studia u profesora Štipla. A pak se vrátil domů. Domů! »To jsem vždy, když jsem sem přišel na prázdniny, vylezl nahoru a díval dolů do kraje. Byl jste tam také?« Otázka byla zbytečná. Byl. Vícekrát.
Vzpomínal i na to, jak občas šel pěšky zkratkami do Sobotky navštívit přítele Karla Samšiňáka, který byl přítelem i naší rodiny. Pak se zas vracel zpátky. Prý se těšíval na pohledy přibližujícího se Kozákova, pod nímž bylo kousek od silnice do Semil, točící se na jeho úpatí, Hořensko.
Miloval svůj kraj, miloval Česko. Byla to jeho vlast, kterou měl v srdci, a i když nebyl malíř krajinář, měl ji před očima. Děkoval předkům, že ji zachovali pro nás a pro ty, co po nás přijdou.
Je to dvacet let od smrti Vladimíra Komárka. Připomněl jsem si naše setkání i téma, kterého jsme se vždycky dotkli, a uvědomil si, že právě nyní začíná nová etapa boje o to, co bylo vybojováno před stopadesáti či více lety. Zrodila se nová generace, jež jako svého průzkumníka vyslala Českou pirátskou stranu, pro níž je ideál jednotná Evropa, snad i jeden jazyk, který by zlikvidoval národnosti, »brzdy jednoty«, a jež už veřejně proklamuje, že nejsou Čechy, ale Evropany. Odvahu přiznat tento záměr měl před časem europoslanec Peksa. A ostatní vládnoucí pětikoaliční strany k tomu mlčí či dokonce nahrávají zrůdnému záměru.
Nemohu jinak, ale promítá se mi v hlavě Frankův a Heydrichův plán na zničení českého národa. Tentokrát námi samotnými a jako by v »demokratických rukavičkách«. A ptám se: To jsme opravdu ochotni toto připustit a znovu jim dávat své hlasy?
Jaroslav Kojzar