Šel jsem lesní cestou od Lázní na okraji Chudenic na opačnou stranu, než je lázeňský park. Prošel ohraničeným lesním arboretem, které tu zřídil jeden z Černínů, a pokračoval dál. Došel jsem až k malému jezírku, jež tu bylo od nepaměti. Bylo tiché, trochu oddělené od slunce mnohaletými stromy, jen ptáci mně zpívali nad hlavami. Zůstal jsem tady mlčky stát a podvědomě hledal rusalky a vodníka, který tu zpíval svou slavnou árii: Ubohá rusalko bledá, běda, běda, běda…
Tady to tedy bylo. Sem chodíval malý Jaroslav Kvapil, rodák z Chudenic, kde jeho otec byl ۚ»panským« lékařem a on courával pod Bolfánkem, vrškem s rozhlednou a kaplí, v lese. Mimochodem český národ si uměl pohrát s německými jmény. Ten Bolfánek byl vlastně původně svatý Wolfgang, jenž patřil mezi bavorské svaté. Kdo v něm však dnes bude hledatřezenského biskupa, který – jak jinak – oplýval všemi ctnostmi?
Sem tedy chodívával malý Jaroslav Kvapil, aby si později na toto jezírko a les kolem vzpomněl a vložil ho do svého libreta. Četl jsem později, že prvenství, pokud jde o jezírka, kde se měla odehrát ona truchlivá scéna, si nárokují jiná místa. Spojená se skladatelem Antonínem Dvořákem. Je ovšem možné, že skladatel, když tvořil hudbu k této později velmi slavné opeře, se nechal inspirovat místem, které i on měl rád. A to bylo daleko od »Kvapilova jezírka« v Pošumaví, daleko od jeho Vysoké, kde trávíval poslední léta svého života a kde složil nejen Rusalku, ale také Armidu. Tam pod »českým Bolfánkem« se tedy zrodil první nápad, přestože podobných pohádkových příběhů bylo bezpočet, vtisknutý do libreta, z nějž Dvořák udělal světové dílo.
Dvořák jím opět postoupil o kousek výš »na nebi« těch největších operních skladatelů. A libretista? Ruku na srdce, kdo se zajímá o ty, kteří napsali libreta? Časem jako by zanonymní a zůstává jen jméno skladatele. Někdy se to ovšem týká i celého díla. Jen jako příklad: znáte jméno básníka a skladatele třeba Internacionály? Nebo rytce, který nám na našich papírových penězích vytvořil portréty třeba Karla IV., Boženy Němcové a T. G. Masaryka? Či třeba stavitele Karlova mostu? To poslední jméno nám anály snad ani nezachovaly, ale jména grafika Oldřicha Kulhánka či Eugena Pottiera a Pierra Degeytera zůstávají v pozadí. Jako by ona díla vyrostla z ničeho. Prostě byla tu. Tak to je i s Rusalkou – Dvořákovou, jenže ona je i Rusalka Jaroslava Kvapila a jde o tutéž operu.
Právě dnes uplynulo sto padesát pět let od narození posledně jmenovaného, muže, který, ač snad vůbec nemířil k divadlu, se stal jedním z největších českých divadelních režisérů. Stejně tak, jako nechtěl být politikem a stal se jím v době boje o naši samostatnost. Studoval medicínu i filozofii, ale zlákala ho žurnalistika, a když se k tomu přidružil talent, pověsil studia na hřebík a brzy se stal významným členem redakce Národních listů, Zlaté Prahy a dalších tiskovin… K divadlu se dostal snad náhodou. Ale co je to náhoda? Jeho ženou se totiž stala jedna z největších hereček své doby, Hana Kvapilová. Umělkyně, jež si do svého divadelního přehledu mohla zapsat role, jako byly Shakespearova Desdemona a Julie, Čechovova Máša, Ibsenova Nora, Zeyerova Mahulena a pro ni speciálně napsaná postava v Kvapilově hře Princezna pampeliška.
Jeho životopis stojí za to si přečíst. Jistě to někdo z vás udělá. Dozví se, jak se stal dramaturgem Národního divadla, kde působila jeho žena, pak režisérem, jak spojil své jméno s Vinohradským divadlem, jak režíroval a psal. Ale hlavně režíroval.
Méně už se ví, že patřil mezi organizátory protirakouských akcí, jež proběhly v posledních letech před 28. říjnem, že za Druhé světové války společně s bývalým ministrem zahraničí Kamilem Kroftou a několika dalšími založili Prozatímní revoluční národní výbor, který ovšem nacisté brzy odhalili a Kvapil se ocitl na řadu měsíců ve věznici. Osvobodilo ho až Pražské povstání.
Právem se po osvobození stal Národním umělcem, ale to již jeho život dohoříval. Zasloužil si tento titul? Zasloužil. Proto byl jedním z prvních, kterým byl udělen. Cítil se jím, jak vzpomínali jeho spolupracovníci, poctěn.
Namátkou si připomeňme, že kromě libreta Rusalky napsal libreto i pro Foerterovu Deboru, vytvořil několik divadelních her, nejúspěšnější byly Princezna Pampeliška a Oblaka, přeložil několik divadelních her Ibsena a Björnsena, Krasinského Nebožskou komedii, zorganizoval vystoupení moskevského MCHATu v čele se Stanislavským a Němirovičem – Dančenkem v Praze, jako režisér přivedl na scénu Vinohradského nebo Národního divadla Jiráskova Emigranta, Šrámkův Měsíc nad řekou, Shakespearovy Othella, Macbetha, Lásky lichou lest (dokonce vůbec poprvé u nás), Tylova Strakonického dudáka, Langerovu Periferii, Koptovy Nejkrásnější boty na světě, atd., atd. Režíroval dokonce tři filmy, především však Prodanou nevěstu z roku 1933. Psal básně. Přeložil z němčiny Fuldův Talisman a Schönherrův Domov a víra, překládal i z angličtiny, polštiny a zmíněných severských jazyků. Byl všeuměl, vezmeme-li za svůj umělecký smysl tohoto slova.
V únoru 1948 byl jediný z divadelníků, který se postavil na stranu, která tehdejší střet prohrála. To mu ovšem nic nebere na jeho předchozí národní velikosti. Nový režim vzešlý z února 1948 si ho však vážil. Poté, co v lednu roku 1950 zemřel, mu byl vystrojen státní pohřeb z Národního divadla, i když si osobně přál, aby to bylo z Vinohradského. Také prezident Gottwald poslal svou kondolenci. Pohřben je podle svého přání na chudenickém hřbitově.
Nemohu za to, ale napadá mě, proč třeba národní umělkyně Jiřina Petrovická také nebyla pohřbívána z jejího Národního? Proč tatáž čest nepotkala Václava Švorce, jeden čas šéfa činohry? Proč, když zemřel režisér Sequens, namísto Radka Brzobohatého nemluvil nad jeho rakví lidovec Václav Jehlička v tom čase šéf ministerstva kultury anebo jiný představitel tohoto ministerstva? Ale je zbytečné se ptát proč? V zemi, kde Václav Havel hrdě prohlašoval: Nejsme jako oni?
Jaroslav Kojzar
„Nejsme jako oni“ To tedy opravdu nejsou.
Když slyším jméno Václav Havel, a zvláště pak jeho citace, tak si musím s chutí odplivnout.