Proč je důležité být vděčný

Vděčnost je přístup k životu. Nejenže ukazuje na dobré vychování a slušnost ve vzájemných vztazích, ale je to také stav, že si vážíme toho, co pro nás někdo udělal. O to více to platí v případech, kdy bez této pomoci bychom přestali existovat. Na to dnešní naše demagogická politika asi zapomněla, nebo ztratila i ty elementární zásady slušnosti.

Ten, kdo nezná skutečnou historii a vychází jen z jejího dnešního mainstreamového výkladu, musí mít pocit, že Československo osvobodili Američané. Jako by se zapomnělo, nebo politicky účelově chtělo zapomenout, na obrovské oběti vojáků Rudé armády i našeho 1. československého armádního sboru, kteří padli po neuvěřitelně těžkých bojích s Němci při osvobozování Československa.

Stačí připomenout např. Karpatsko-dukelskou operaci, která byla narychlo zorganizovaná na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Ofenzívy se zúčastnil i 1. čsl. armádní sbor, včetně tankových jednotek. Těžké boje trvaly od 8. září do 28. října 1944. Snadnějšímu průběhu měly napomoci dvě slovenské divize. Zradou dvou slovenských velících důstojníků došlo k odzbrojení těchto jednotek a k jejich nahrazení bojově zkušenými divizemi Wehrmachtu. Celkové ztráty německých jednotek v tomto boji dosáhly 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných a asi 26 000 zajatých vojáků. Ztráty Sovětů a Čechoslováků byly velké. Padlo asi 10 500 rudoarmějců a 1800 příslušníků 1. čsl. sboru. Zraněno bylo asi 4500 vojáků.

Ostravská operace, ofenzíva Rudé armády a 1. čsl. sboru proběhla od 10. března do 5. května 1945. Hlavním cílem bylo zabránit Němcům, aby nemohli poškodit průmyslové centrum ostravsko-karvinské oblasti, která měla velký význam pro poválečnou obnovu Československa. Boj byl nesmírně těžký, protože Hitler tento útok očekával a nechal zde vybudovat obranné tankové zákopy, dělostřelecká a kulometná postavení zastřílená na přístupové cesty. K obraně využili i pevnostní systém vybudovaný čs. armádou do roku 1938. Navíc Němci vybudovali na polské straně pět obranných pásem v hloubce 40 až 50 km, včetně minových polí. Do obrany se vedle Wehrmachtu zapojily i divize Waffen SS, které patřily k nejlepším bojovým jednotkám.

Proti německé obraně bylo nasazeno asi 225 000 příslušníků Rudé armády a čsl. jednotek. Součástí bojů byla i čsl. tanková brigáda. Z tohoto počtu téměř 24 000 vojáků padlo a 89 000 jich bylo zraněno. Na straně Němců bojovalo asi 155 000 vojáků. Z nich padlo nebo bylo z boje vyřazeno 75 000 a 20 000 bylo zajato. Ostatním se podařilo ustoupit. Vojáci německých jednotek se snažili dostat k Američanům, aby nepadli do sovětského zajetí. Dobře si uvědomovali, že v tomto zajetí by je stihl zasloužený trest za všechna zvěrstva a válečné zločiny, kterých se dopustili na území tehdejšího Sovětského svazu.

Osvobození západních a jihozápadních Čech Američany od Němců bylo jen jednou z dílčích epizod posledních dnů 2. světové války. Američané údajně nepodporovali místní české lidové orgány. Není také úplně jasný americký nálet na plzeňskou Škodovku, prakticky na konci války 25. dubna 1945. Americké bombardéry typu B-17 odstartovaly z Británie. Bylo zdevastováno celkem 70 % celého areálu zbrojovky. Nálet poničil i okolí Škodovky. Sestřeleno bylo 11 letadel a 180 bylo poškozeno, některé velmi těžce. Dodnes existuje otázka, zda tento poslední nálet byl nutný.

V této době už bylo jasné, že Československo připadne do sféry sovětského vlivu a pro Američany bylo nepřijatelné, aby se zbrojovka stala kořistí Sovětského svazu. Zbrojovka však nemohla být zničena pozemními silami, a proto Spojené státy přistoupily k leteckému útoku. Dvě třetiny budov v Plzni bylo poškozeno, přerušena byla vodovodní potrubí, ulice byly zasypané sutinami a prakticky všechny místní továrny nemohly vyrábět. Plzeň se stala válkou nejponičenějším městem v Čechách.

Americké jednotky vstoupily na naše území 18. dubna 1945. Menší boje proběhly u Aše, Chebu nebo u Klatov. Německá armáda však nekladla velký odpor, jako v případě střetu s Rudou armádou bojující na Moravě. Němci v této době už přestali prakticky klást Američanům odpor a snažili se spíše přejít k nim do zajetí. Při osvobození našeho území v pozemních bojích padlo 116 Američanů, zraněných bylo něco přes 400 a v leteckých útocích jich padlo 235.

Na Jaltské konferenci byly stanoveny demarkační linie tak, aby se zamezilo případnému smísení armád či nechtěnému střetu spojeneckých jednotek. Tyto linie, původně čistě vojenského účelu, se změnily v politická rozhraní. Tak tomu bylo i v případě demarkační linie v Čechách. Ale na základě válečných operací a dohody mezi generálem A. I. Antonovem (účastník konference spojenců v Jaltě) a generálem D. Eisenhowerem došlo k posunu linie dotyku na spojnici Kraslice, Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice. Do Plzně dorazily americké jednotky 6. května 1945. Ve městě Rokycany, ležícím na demarkační linii, se 10. května 1945 setkaly jednotky Sovětského svazu a Spojených států.

Prezident Václav Klaus se svého času vyjádřil k reinterpretaci 2. světové války a platí to dodnes. Dovoluji si odcitovat některé jeho myšlenky:

»Z připomínání konce války se vytratila skutečná historická realita a dnešním diskusím o tomto tématu naprosto dominují současné politické plány a záměry těchto lidí.

Základním záměrem dnešního dění je vymazat slovo ‚osvobození‘ z paměti dnešních generací a vylíčit konec války ne jako vítězství Rusů a Američanů nad Němci, ale jako počátek nové okupace, tentokrát ruské. Obě tyto okupace se tak v sugerované optice dostávají na roveň – s tím rozdílem, že ta ruská nám prý znovu hrozí.

V českém prostředí došlo k neuvěřitelné, nedávno ještě nepředstavitelné proměně – němečtí okupanti a jejich zvěrstva zcela zmizeli z obzoru. Hitler se svým zrůdným režimem a terorem se v našem mediálním mainstreamu proměnil v pouhou kulisu, o níž při tomto výročí vůbec nejde. Z Hitlera a nacistů se stala jakási neosobní monstra, s nimiž skuteční Němci neměli téměř nic společného. Dnes už dokonce nelze ani říkat ‚německá okupace‘ či ‚německé zločiny‘, nýbrž výlučně nacistické nebo hitlerovské. Hitler a nacisté už nejsou, a proto se tím – jak je dnes politicky správné, resp. korektní – nikoho nedotýkáme. Na jejich místo byli dosazeni Rusové, národ, který zaplatil za německou agresi a za vítězství nad agresory největší cenu.

Zásluhu o to, že se plány Hitlera, Heydricha a jejich soukmenovců na vymazání českého národa z mapy naší země neuskutečnily, mají dnes v očích novodobých vykladačů dějin všichni, jenom ne Rusové. Oslavujeme Američany, vlasovce, nalháváme si, že jsme se osvobodili sami. Kácí se pomník sovětskému vojevůdci a sundávají pamětní desky, včetně té památné na Staroměstské radnici.

Skutečná historie nikoho nezajímá. Nemluví se o tom, jak vznikl nacismus, kdo jej podporoval, jaké zájmy měly tehdejší velmoci. Pomineme Locarno (garantování hranic Německa na západ, nikoli na východ) a appeasement, odsuneme stranou Mnichov, který německou agresi obracel na východ, vypustíme ‚podivnou válku‘, v níž Británie a Francie obětovaly Polsko, zapomeneme na Teherán, Jaltu a Postupim (a tam uzavřené velmocenské dohody, které se nehodí do příběhu o tehdy zahájené ruské okupaci).«

Bohužel, v poslední době dochází nejenom k překrucování historie, vnucování pohledu a zneuctívání památky obětí nacismu. Ale objevují se i jiné lidské nectnosti, jako např. neřešení nebo špatné řešení ekonomických problémů, což přivádí nemalou část občanů do bídy, oživování totalitních metod (omezování svobody slova, manipulace ze strany mainstreamových médií, skrytá cenzura apod.) nebo znásilňování zákonitostí momentálními politicko-mocenskými zájmy.

Předpokládal jsem, že po skončení éry tzv. reálného socialismu skončí i tehdejší zneužívání sportu a ekonomiky ve prospěch politických zájmů. Bohužel jsem se hluboce mýlil. Tato zvrácenost se oprášila a dostala se na vzestupnou spirálu tohoto zavrženíhodného konání.

Oživil se i tzv. vlezdoprdelismus. Tato lidská ubohost zůstává ubohostí bez ohledu na to, ve jménu koho nebo na čí stranu se tak děje. Představitelé tohoto fanatického entuziasmu neumí systémově uvažovat a ztratili poslední zbytek kritického myšlení.

Vzpomínám si na reportáž po skončení předchozího režimu, kdy jeden takovýto televizní reportér navštívil americkou velvyslankyni Chirley Jane Temple. Byla to reportáž o tom, jak americká velvyslankyně předvádí správnou přípravu špenátu po česku. Neuvěřitelně hloupé a nedůstojné. Nešlo se na takovou ubohost dívat až do konce. Hanbil jsem se za tohoto reportéra. Byla to první ukázka nového servilního vlezdoprdelismu. Ovšem dnešní političtí vlezdoprdelisté neuráží jen ubohou servilitou, ale navíc páchají zlo tím, že nehájí zájmy občanů naší země. I v demokracii lze pravdu dlouhodobě překrucovat, zamlčovat, nebo i klamat.

Historie i dnešek je důkazem toho, že architekti demokracie nedokázali a ani nikdy nedokáží vyřešit závažné problémy lidstva, nebo jim alespoň čelit. Její dnešní tvůrci jsou převážně zahleděni do sebe, svá rozhodnutí často podřizují osobnímu prospěchu a k zajištění jen politické a ekonomické moci.

Už Sokrates, athénský filozof (470 až 399 př. n. l.), ve svých rozhovorech poukazoval na nedostatečnost morálky tehdejší společnosti a na pokrytectví v uplatňování demokracie. Zdá se, že se v tomto směru dosud nic nezměnilo a pravděpodobně je tato skutečnost součástí každého typu demokracie. Za tyto názory byl nařknut za rozvratníka, usilujícího poničit demokratické principy. Nic nového pod sluncem. Sokrates byl nakonec postaven před soud na základě nepodloženého obvinění z nepřátelského postoje vůči náboženským hodnotám a z kažení mládeže. Byl za to odsouzen k trestu smrti otráveným nápojem z bolehlavu. Přestože měl možnost z vězení uprchnout, neučinil tak.

To, jak se athénská demokratická společnost k tak významné osobnosti, jakou byl Sokrates, zachovala, způsobilo u řeckého filozofa Platóna (427 až 347 př. n. l.) odklon od jeho původních politických ambicí. Proto raději zasvětil svůj život filozofii. Platón Sokrata vykreslil jako svého učitele, který byl nespravedlivě odsouzen nevděčným a morálně zkaženým lidem, ohánějícím se demokracií. Připomíná vám to něco?

Člověk prožívá své radosti a starosti zde na Zemi, tady a teď. Je také součástí některého z vládnoucích systémů, které stávající civilizace nastolily. Ukazuje se, že vládnoucí politické a ekonomické špičky v demokratických systémech se odtrhly od života běžných občanů. Volební systém v zastupitelské demokracii je jen iluzí o tom, že voliči rozhodují. Skutečně rozhodují jen vládnoucí a ekonomické elity. To dokazují povolební dohody různých politických subjektů. Volební období jsou cyklickým opakováním složek vládnoucího systému s ne zcela identickými průběhy. To, že se v demokratických systémech hned nezavírá za zcela odlišný nebo kontroverzní názor, ještě neznamená, že proklamovaná svoboda, rovnost a bratrství je pro každého občana, neboť to platí jen pro »vyvolené«.

Stačí připomenout otřesné a nepřípustné výroky ve veřejném prostoru řeporyjského starosty a člena ODS, primitivního hulváta Pavla Novotného. Zkuste však zveřejnit oprávněnou kritiku na chování některých ukrajinských migrantů nebo na pro nás nevyvážené podmínky vojenské smlouvy s USA (v médiích označované jako obranná dohoda) a hned uvidíte ten rozdíl. Ti, jejichž názory nepatří k mainstreamovým, se sice nemusí hned zavřít, ale okamžitě se nálepkují různými přívlastky, které bývají předvojem následných represí ze strany vládnoucích elit. Demokracie v praxi není zase až tak demokratická.

Někteří lidé, zvláště politici, nemají pro svá tvrzení relevantní argumenty, nebo je z důvodu svého přesvědčení ignorují a neuvědomují si, že touto cestou kráčí k demagogii. A demagogie je forma intelektuální degenerace. Přitom je zcela jedno, zda to je spojeno s politickou, mainstreamovou či s jinou motivací.

V lidské společnosti směřující k degeneraci se často projevuje až neuvěřitelná hloupost, ve které se realita nahrazuje zbožným přáním. Jedná se o trestuhodnou záměnu, neboť jejím přijetím se ohrozí i ti, kteří se s touto nebezpečnou hloupostí či nepochopením reality neztotožňují.

František Krincvaj

Související články

5 KOMENTÁŘŮ

  1. Karle, víte, co je zajímavé? Sám tvrdíte: “Dnešní Rusko nemá s naším osvobozením v roce 1945 už nic společného. Tak jako současní Němci s nacistickými okupanty…” Ale komunisté jsou dle mnohých stejní jako fašisté apod. Není to protimluv? Nebo dvojí metr?

  2. Dnešní Rusko nemá s naším osvobozením v roce 1945 už nic společného. Tak jako současní Němci s nacistickými okupanty. Jsme téměř o 4 generace dále a reální aktéři tehdejších událostí už nežijí. Současnému Rusku nemáme být za co vděčni. To by si mělo uvědomit, že dnes se hraje úplně jiná hra, ve které tahá Rusko a bohužel i celá Evropa za kratší konec. Hádat se v této situaci o tom, kdo je 80 let po válce více nebo méně vděčný Rudé armádě mohou pouze infantilní jedinci nebo otevření proruští kolaboranti.

    • Brázda, současní Němci mají s nacistickými okupanty společné velmi mnoho. Nezamlčuj Brázda německý revanšismus, který se nezmírnil od 2. světové války. Staří nacisti předali své nacistické dědictví svým mladým, kteří doufají v revanš. A Brázda, Rusku a Rusům budeme vděční navěky, protože bez jejich osvobození bychom tady nebyli, ani ty Brázda se svými nenávistnými žvásty.

  3. Budiž věčná čest a sláva sovětským vojákům, kteří 9. května 1945 završili v Praze osvobození Československa od německé okupace a poroby. Budiž věčná čest a sláva Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě, která osvobodila Československo.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy