Proč se stále čte »Švejk«

Dnes je tomu právě sto čtyřicet let, co se narodil Jaroslav Hašek. Nechci se nad touto postavou zamýšlet. Psal jsem o něm na iPortaL24.cz před několika měsíci. Lze si to stále přečíst. Chci tohoto geniálního spisovatele s mnoha lidskými vadami, ale i s pevným sociálním přesvědčením, připomenout trochu jinak.

V letech 1921 až 1923 vzniklo torzo jeho Osudů dobrého vojáka Švejka, či jednoduše jeho »Švejk«, a i ono, ač nedokončeno, se brzy rozletělo do světa, aby se vedle Cervantesova Dona Quijota či Puškinova Oněgina stalo nesmrtelným dílem. Až nám dokonce jako národu bylo neprávem přiřčeno epiteto »národ Švejků«. Přitom jsme měli svého Čapka s jeho Bílou nemocí a Matkou a Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, abych se zmínil o těch dílech, jež také do sebe vstřebal svět. A také v nich se objevil odsudek války a varování před ní. Pokus srovnávat tato díla s Havlovými Dopisy Olze je ovšem možné skutečně nazvat švejkovinou.

Haškův román zachytil skutečné lidi. Z masa a krve. Ty, kteří s ním byli v zákopech a zažili palbu děl a střelbu kulometů. Dokonce si dovolil některé konkrétní osoby přímo ztvárnit, ač věděl, že mohou následovat problémy. Don Quijote nebyla skutečná postava a ani Evžen Oněgin a »jeho« Taťána. Jen typy doby, v níž žili jejich tvůrci. Nepopírám, že by šlo o méně významná díla, méně zobrazující skutečnost.

Jeho Švejk měl prototyp. Jmenoval se František Strašlipka a opravdu sloužil u nadporučíka Lukáše. Také šikovatel Vaněk se v něm našel, hejtman Ságner, Palivec… Dalo by se říci, že jeho »Švejk« byl jakousi kronikou nejen 91. pěšího pluku habsburské armády, ale lidí a lidiček okolo. Je ovšem pravdou, že skutečnost, líčená v jeho knize s velkou nadsázkou, byla mnohem a mnohem drsnější. Listuji v prvním díle pamětí dr. Františka Soukupa (28. říjen 1918), jsou obžalobou nejen rakousko-uherského militarismu, ale i celého soustátí, které odložilo masku alespoň na odiv ukazované tolerance a stalo se diktaturou neschopné vojenské mašinérie.

»Švejk« sice rakouskou armádu zkarikoval, ale také tady se před čtenáři odvíjí hrůzný příběh »zeleného myšlení« a naduté tuposti, smrti a zotročení.

Miliony mužů bylo tehdy odtrženo od rodin, aby prolévali svou krev »za císaře pána a jeho rodinu«. To je ovšem nepřesné vyjádření skutečnosti. Nejen za onoho »císaře pána«, ale za mocné v mocnářství, jež se pohybovalo »na hliněných nohách« a samo sobě krok za krokem »uvazovalo oprátku na krk«. Válčilo se ne za cíle těch v zákopech, těch, kteří přišli o nohu, ruku, o zdraví, kteří museli měsíce zabíjet, aby nebyli zabiti, v koutech zničených venkovských chalup, odkud byli vyhnáni původní obyvatelé, si vybírali vši a vzpomínali, co se děje u nich doma. Tam jejich mámy, ženy, děti, musely bojovat s bídou a často i s hladem.

Haškův Švejk byla postava vstřebávající do sebe nesmyslnost války, tupost nadřízených, hloupost v jejich rozhodování. Čtenáři mohla kniha vyvolat úsměv ve tváři či dokonce smích, ale pod ironií byla skryta krutost a jako důsledek jatka. Dodnes jsou v našich obcích pomníky se jmény těch, kteří se nevrátili domů a padli ve válce, která nebyla jejich. Stovky pomníků, tisíce jmen, z nichž některá už není snadno číst. Vybledla minulost, nové generace už zapomněly na utrpení svých předků. Nové války překryly tu Velkou, která se už nikdy, jak tvrdili vítězové ve Versailles, neměla opakovat. Jenže opakovala se. Přišly lokální války, Druhá světová, bojovalo se na blízkém východě, byla ta Šestidenní, válčilo se v Koreji, na indickém subkontinentu, ve Vietnamu, na Balkáně, v Iráku, v Afghánistánu, v Sýrii… Všude zbrojařské koncerny na zbraních a munici vydělávají miliardy miliard. Ve svém zájmu. Nikoli v zájmu těch v zákopech anebo v zázemí, kteří musí odvést »černou práci«. Ti nahoře jen plánují údery a shrabují zisky. Nepočítám těch »sto třicet dobrovolníků«, kteří dostali povolení se zapojit do války na východě Evropy.

O tom, aby tomu bylo jinak, byly napsány Osudy dobrého vojáka Švejka. Měly být varováním. Nestalo se tak. Přesto Hašek svou základní myšlenku – válce řekněme dost, je krutá a ukazuje, jak nelidská je pro ty v zákopech a mnohdy i v zázemí – dokázal ztvárnit tak, že ji přejaly národy po celém světě, i když ona Velká válka neprobíhala na jejich území. Jeho »satira« se totiž netýkala jen té zmiňované, ale všech, které dělají z člověka zvíře a ten často ani neví, proč. Jen ideologická, nacionální či náboženská klišé mu mají ospravedlnit zabíjení druhých.

Švejk parodoval to, co bylo vážné. Přesto každý pochopil, co znamená vraždění bez hranic a tupé podřizování se rozkazům, které byly proti jeho zájmům, a důstojníkům, kteří dokázali ponižovat a při tom byli »ubožátka«. I propojenost Rakouska s katolickou církví, která »pod znamením kříže« také neváhala hnát lidi na jatka. Jak odsoudit taková počínaní? Ironií, zkarikováním a při tom odhalit vše děsné, co přivedlo muže do zákopů a ženy s dětmi doma často k hladovění bez naděje. Ukázat na tupost takového státu, který se nazýval Rakousko-Uhersko, jeho prohnilost a zároveň i beznaděj, pokud by právě on vyhrál.

Nikdo jiný to před Haškem, ani po něm, tak napsat nedokázal. Proto se jeho Dobrý voják Švejk čte stále v padesáti osmi jazycích světa. Vlastně všude, po celé zeměkouli.

Jaroslav Kojzar

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. V dubnu 1915 přešla většina příslušníků pražského pluku – 28.rakou ského pluku – na ruskou stranu spolu s plukovní kapelou.
    —– Na wiki je i varianta, podle které se 3. dubna 1915 někde u Dukelského průsmyku vzdaly dva prapory pěšího pluku č. 28 včetně důstojníků, aniž by použily střelné zbraně,
    —– Stejně jako za Rakouska , nemá většina Čechů důvod mrzačit , vraždit a loupit na rozkaz těch, kdo nás porazili ve studené válce – některých bankéřů, obchodníků, velkostatkářů a dalších kapitalistů

  2. Jaroslav Hašek vytvořil válečnou satiru v mezích zákona ,kterou bychom potřebovali hlavně dnes v době šlechticů i v PS a militantní vládě fialového zmaru.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy