Možná trochu na odlehčení, abychom se pořád nebavili o politice, která je pořád dokola stejná a člověk se v ní stejně prd vyzná. I když to, o čem bude psát dneska, vlastně do politiky taky patří. Tu politiku bych nazval politikou rozežranosti. Demokratickou, pochopitelně.
Přesně takovou, kterou nám tu přes pětatřicet let vnucují jako jedinou správnou. Mít všeho dost až k přežrání a pořád. Hlavně těch banánů a tropického ovoce, které jsme za bolševika neměli a i kvůli kterému, tomu »trop-ovoci«, jsme se zaprodali a dobrovolně zlikvidovali všechno hodnotné a přirozené, co nás za toho bolševika spolehlivě živilo. Tuhle jsem si pustil televizní povídku »Dobrá zpráva« s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Po listopadu 89 se v hospodě potkají odvěcí nepřátelé – komunista Donutil a antikomunisté, manželé Eva Holubová a Bohumil Klepl. Holubová tam oponuje Donutilovi, který se zastává minulého režimu, že dneska si v obchodě může vybrat mezi deseti druhy jogurtů a džusů. O tom to totiž přesně je, o tzv. nákupním košíku. Lidem tohle bohužel stačí. Přežírat se čtyřiadvacet hodin denně a cpát do sebe chemické sračky… Prostě být cool, happy a in, být tím festovním zápaďákem. Cesta do pekla.
Musíme se vrátit k tomu, co tu věky věků existovalo přirozeně. Jedlo se, co zrovna rostlo na poli. Pozor, přátelé, toto není nostalgie, není to ani o tom, že doba je dneska jiná, že staré časy se již nevrátí apod., jak se alibisticky zvykne říkat. Jo, doba jiná je, že stojí za kulový… Poslechněte si ve Špetce Slovácka překrásnou paní Lakešovou (zhruba od 01:00) a dobře si její zlatá slova zapamatujte. Tesal bych je do kamene, kdybych to uměl…
Dušan Sedlák
Režim za 35 let projedl budoucnost.