Tím magorem přece jen nejsem já

Dějiny se opakují. Vzpomeňme na třicátá léta, od nichž bylo přitom, alespoň se tehdy tak zdálo, ještě hodně daleko k těm rokům následujícím. Nikdo si v onen čas neuvědomil, co ho může čekat po roce třicet devět. Představitelé rozhodujících států byli laxní k tomu, že nacistické Německo si velmi rychle buduje největší evropskou armádu. Dnes je tomu jinak? Proč však nikdo nereaguje na slova nového německého kancléře Märtze, jenž prohlásil: »V rámci NATO a Evropské unie za to (tedy za klid na vnějších hranicích a uvnitř superstátu Evropa – pozn. autora) převezmeme větší odpovědnost,« tedy Německo. Proto prý SRN, dodal, musí vytvořit nejsilnější armádu, jež zřejmě zajistí, aby nikdo nerušil eurounijní pořádek, tedy Ordnung.

Dříve totéž, jak jsem si vzpomněl, prohlašoval Prozřetelností pověřený Vůdce a jeho strana to nazvala Nový řád (opět jsme u slova Ordnung). V novém jazykovém vyjádření to znamená zajistit, aby základy, na nichž je údajně postavena Evropa, byly jen ty, které vyhovují německo-unijní koncepci. Jak daleko je odtud k novému uspořádání Evropy, kdy už žádná země nebude mít právo o sobě rozhodovat? Hlavním vládcem Evropy bude Němka von der Leyenová, bývalá ministryně obrany Německa, a silná německá armáda bude zároveň v evropském prostoru zajišťovat klid a jednotu.

Dějiny se opakují. Koncem těch zmíněných třicátých let se čtyři mocnosti sešly, aby…, ale to všechno je známo. Před několika dny do Kyjeva přijeli zástupci Německa, Francie, Anglie a Polska, aby s kyjevským náčelníkem projednali, co vlastně smí dohodnout v Istanbulu. Podmínky jsou přece jasné, Rusko se stáhne, vydá to, co obsadilo, do rukou Ukrajiny a Evropy, proruské obyvatelstvo odejde s jeho vojáky, podělí se s EU o surovinové bohatství Uralu a Sibiře, zaplatí všechno zničené i nezničené a na Ukrajinu přijdou vojáci NATO, aby hlídali neutralitu země, přičemž přístavy, jako je Sevastopol, budou dány k dispozici Alianci. To mohlo či mělo být také předloženo ruskému prezidentu Putinovi ve městě nad Bosporem. Jestliže jsem požadavky společenství ochotných přehnal, omlouvám se, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy. Jen zájmy USA, pokud jde o Ukrajinu, mně v tom dělají nepořádek, protože se ne vždy kryjí s tím, co chce uvedená čtyřka.

Pokud by Putin odmítl přijmout takto sofistikované požadavky rovnající se ultimatu, pak… Nevím, co by bylo pak. Jen to, že Trump Zelenského na červnový summit Aliance nechce. Bez něj některá řešení evropských lídrů nemají takovou cenu anebo spíše nemají cenu žádnou. Perfektní herecký výkon Zelenského tak bude nevyužit. Při tom, když nebude přítomen, se řada členských států NATO nebude muset tvářit, že chtějí dál válku v Evropě. Slíbené zbraně, podpora válečníků, další miliardy, atd., či nové sankce – prý tak účinné, že doslova zlikvidují ruský průmysl, by mohly přestat mít smysl, protože koalice ochotných se nerovná jednomyslnému názoru členských států NATO. Dodávám: slova o zničení ruského průmyslu mohly snad vyslovit jen chovanci psychiatrických klinik, i když nepochybuji o tom, že mezi mediálně vyzvedávanými elitami jich nebude právě málo.

Jenže tak dokonale zorganizovaná příprava pro jednání v Istanbulu dostala trhlinu. Putin do Turecka nepřijel. Proč by se dobrovolně měl přijet nechat zesměšnit, když se vlastně má jednat jen o třicetidenní příměří, které by zaručilo ukrajinské armádě přísun nových sil, zbraní a munice? Vzdal by se vojenské iniciativy – myslíte, že je takový blázen? Když jednat o příčinách války, jejich odstranění a o míru,tak navždycky. To ovšem Západ nechce. Tedy jeho militantní vůdci, kteří se přetahují o první místo v Unii a v Alianci.

Pokud jde o Německo, objevila se ovšem nová skutečnost. Zatím nedoceněná, ale o to nebezpečnější. To se slovy o převzetí větší odpovědnosti za Evropu samo prohlásilo za jejího vůdce. Nevím, jak se s tím vyrovnává Francie, Polsko a Anglie. Ta poslední zřejmě poprvé pochopila, jakou chybu udělala vystoupením z EU. Zkomplikovala si snahu o získání prvního místa v kontinentu. Ještě, že jí poslouchá Zelenský a jako poslechl Johnsona před třemi lety, kdy namísto dohod se rozhodl pro válku, poslouchá i Keira Starmera. Přes ukrajinskou kauzu se může Británie dostat zase dopředu a hýbat světem, tedy Evropou, jako tomu bylo v 19. století a v době Mnichova.

Stále ovšem jde především o Ukrajinu. Jestli bychom vzali vážně jeden z návrhů prezidenta Zelenského, že po skončení války by ukrajinští vycvičení vojáci mohli být rozmístěni po Evropě, kde by zabezpečovali nejen ochranu před cizím napadením, ale zároveň také vnitřní bezpečnost, pak mě začíná svírat hrůza. Mělo-li by to být po ukrajinsku, pak se mně nikdo nesmí divit. Tak by si ovšem Evropu rozdělili mezi sebe Němci a Ukrajinci. Prý demokracie a svoboda by však byly zaručeny. Jenže, jak pro koho. Sny pánů AH a Stepana Bandery by se naplnily, a pak že historie se neopakuje. »Ti kdo si nepomatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali« (George Santayama). Pravdu má zmíněný španělsko-americký filozof, netřeba s ním polemizovat.

Jenže jsou tu kromě Angličanů i zájmy Francouzů a Poláků. Ti by také chtěli svou smetanu. Z tohoto hlediska lze očekávat jisté budoucí problémy.

Zlí jazykové se ovšem v této souvislosti ozývají se zajímavou informací. Rodilí Němci prý nemají po minulých válečných zkušenostech moc zájmu se nechat v potřebném množství naverbovat a pak dát pozabíjet. Tedy pokud jim to nebude zákonem poručeno. Na zelenou louku, kde padlé z bojů obsluhují polonahé ženy, kde dostávají božskou manu a těší se věčné pozornosti Alláha či křesťanského Pánaboha, nevěří. Raději žijí své obyčejné životy. Co s tím? Jak to řešit? Jsou tu naštěstí migranti a děti migrantů, muslimové z Blízkého východu či odjinud, jež do Německa pozvala Angela Merkelová a kteří nemají zaměstnání. Lukrativní nabídka – a nepodceňujme ani dlouhodobý záměr se nechat vycvičit – je údajně přivede ve stovkách do armády. Jenže »výhra s pomocí cizinců je vždycky ošemetná« (Macchiavelli). Takže… nechce se domýšlet.

Možná, že si po přečtení mého textu řeknete, že jsem magor, že tak, jak jsem to napsal, to nikdy nemůže být. Snad máte pravdu, ale když si občas přečtu nějakou myšlenku pánů Fialy a Lipavského, napadá mne, že tím magorem přece jen nejsem já a že Evropa, jestli opravdu dlouhodobě nechá ty skutečné magory vládnout, si kope svůj vlastní hrob. A tomu bychom se měli pokusit zabránit. Život je totiž krátký a nestojí za to si ho kazit kvůli ambicím některých politiků a hromadění majetku těch, kteří už mají dost velikou kuličku, jíž se snaží ještě víc zvětšovat a tlačit jí tam, kam my druzí nechceme.

Jaroslav Kojzar