Společnost, která se nevyrovnala se svou minulostí, si ji musí zopakovat, tvrdí historici i odborníci na globální problémy lidstva. To platí i pro současnou KSČM.
Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti spojené s čistkami ve stranických řadách potřebnou objektivní analýzou nebylo. Takzvaná »normalizace« naopak přispěla k její dvě dekády trvající stagnaci. Obdobně tomu bylo s dosud nedokončenými pokusy o zhodnocení příčin, důsledků a vývoje strany a společnosti po listopadu 1989. Pokusů bylo hodně, v dlouhodobě připravovaném a neustále odkládaném dokumentu Socialismus pro (v) 21. století. Fatální krach idejí socialismu a faktické »vyzmizíkování« prosocialistických sil z politické mapy Evropy je toho důsledkem a současně inspirací pro hledání reálných cest k obnově postavení a poslání komunistických idejí ve společnosti. Problém se fakticky člení nejméně do tří relativně ucelených bloků: od Února po Srpen, od Srpna po Listopad, od Listopadu po současnost.
Celou společnost lze v souladu s nejobecnějším členěním na základnu a nadstavbu dále rozčlenit na ekonomickou základnu společnosti, typ civilizace, ideologii a politiku. Chápat je lze jako vrstvy vertikálního členění společnosti řazené nad sebou, kdy ideologie a politika se neustále prolínají.
Jejich charakter a vzájemný vztah se různí podle toho, o jakou společnost jde: kapitalistickou, socialistickou, zdravou, dezintegrovanou, hybridní. Jakkoli se všechny tyto složky mohou jevit jako relativně autonomní, jakkoli je ekonomická základna mezi nimi určující, tvoří všechny jeden celek. To platí v kterékoli společenské formaci. V socialistické o to více, že je ve svých základech alespoň v teorii vědecky řízena. Porušování tohoto principu a faktický přechod na ad hoc systém řízení a správy společnosti nemohl vést k ničemu jinému, než ke stagnaci, deformaci a drolení systému. Naše společnost, jakkoliv měla být vědomě a cílevědomě tvořena, se postupně připodobňovala kapitalistické živelnosti.
Jevů a vývojových tendencí, které by v každé oblasti života naší společnosti vyžadovaly konfrontace s principy a zásadami socialismu, jsou řady. Jaké jsou nejcharakterističtější?
Ekonomická základna
Zde se rýsují tři základní mezníky. Prvním je nerealizovaná známá československá cesta k socialismu charakterizovaná stručně ministrem zahraničí Janem Masarykem po jeho návratu z Moskvy. Druhým mezníkem je rok zlomu 1960 spojený s poklesem HDP při současném vyhlášení vítězství socialismu v zemi a přijetím nové Ústavy. Konečně třetím boj a osud ekonomických reforem Kurta Rozsypala a konkurenční Oty Šika. Vášnivé diskuze a tvůrčí hledání bylo v souladu s ideou »normalizace« nahrazeno plíživou stagnací a společenským kompromisem mezi věrchuškou a lidem. To vše vedlo k strategii a taktice vývoje socialismu u nás, neodpovídající konkrétně historickým podmínkám.
V teorii i praxi šlo především o tabuizování samotného racionálního jádra »československé cesty k socialismu« a navrhovaných reforem (v dalším období již nešlo o inovaci teorie a praxe socialistické ekonomiky, nýbrž pouze o její udržování v chodu). Připomeňme si, že osou odmítaných kvalitativně nových vstupů do teorie socialistické ekonomiky bylo samostatné podnikání podniků bez řízení ze strany společnosti jako celku, ze strany státu. Podnikání na základě působení tzv. tržních mechanismů. Konečně zárukou samoúčelného a tedy správného působení našeho vnitřního trhu mělo být jeho napojení na světový kapitalistický trh.
Osou kritiky této koncepce byla otázka po jejích důsledcích pro ostatní oblasti naší společnosti. Neobsahuje její racionální jádro rizika riskantní a hazardní? Zdá se, že kritérium socialistické správnosti naší ekonomiky (a v mnohém celé společnosti) bylo redukováno pouze na otázku, komu patří (primárně, formálně) výrobní prostředky. Vše ostatní jako by bylo vedlejší, druhotné. Jako by stávající vlastnická struktura byla optimální.
Avšak zespolečenštění výrobních prostředků není samoúčelem. Neprovádí se proto, aby se podniky vzaly soukromým podnikatelům »jen tak« a jinak se nic nezměnilo, nýbrž proto, aby spolu se zespolečenštěním výrobních prostředků mohla být kvalitativně přetvořena celá společnost, všechny její oblasti, aby se celá společnost mohla stát reálně demokratickou a hluboce humánní. Zdá se, že tato teze plně vyjadřuje rozdíl mezi idejemi a politikou KSČM a ČSSD. Rozdíl mezi socialismem a sociálním státem.
Organizační model společnosti
Nedoceněným důsledkem krizového roku 1968 a následující normalizace bylo překotné hledání nových cest rozvoje socialismu včetně jeho vlastnické a organizační struktury. Objevily se a částečně i zaváděly organizace a jejich akční podoby odpovídající kapitalismu volné soutěže, ale i moderním monopolním strukturám. Klasickým příkladem se stal faktický státní kapitalismus v rouše socialistických výrobních vztahů v Maďarsku. Nicméně i v Československu bujely pololegální i plně legální instituty založené na kapitalistických principech a sloužící především v kultuře, sportu a dalších neformálních aktivitách.
Typ civilizace
Typickou oblastí rozvíjející se v rostoucí míře autonomně, byť pod vládní cenzurou a organizačními zásahy, byla kultura se svými dvěma liniemi: oficiální a šedou. Lze hovořit přímo o existenci paralelních kulturních struktur. Proti zjevné ideologické diversi se stát bránil nikoli věcnými argumenty, nýbrž slaboduchou represí. Deformace myšlení veřejnosti prostřednictvím omezování svobody tvorby se postupně stávala neúnosnou. Kulturní tvorba postupně přestávala vyjadřovat autenticitu skutečnosti. Veřejnost byla v rostoucí míře zamořována kulturou vnějšího efektu, kultem nejrůznějších hvězd masové spotřební kultury Západu, a to již dlouho před Listopadem. Krátce po zahájení »normalizace« jsme nepochopitelně začali znovu pěstovat kult hvězd a hvězdiček z oblasti kultury a kult západního profesionálního sportu jako vrchol a cíl našich sportovců.
Obecně lze konstatovat »tvorbu« výtvorů a hodnot odpovídajících masové spotřební kultuře a spotřebitelské společnosti Západu. Vládní tolerance těchto tendencí neměla jiný cíl, než zachování relativního sociálního a ideového kompromisu, relativního klidu mezi vedením státu a občanskou veřejností. Ve skutečnosti šlo ovšem o otevírání prostoru pro hodnoty západní kapitalistické civilizace, uzpůsobení našeho způsobu života, svých životních cílů a ideálů. Právě období kolem Srpna 1968 založilo »tradici« politiků – hvězd, tolik frekventovaných v současnosti. Smutné je, že jsme tváří v tvář buržoasní ideologii nechali postupně zahynout tradice spojené se vznikem a vývojem socialismu u nás a v ostatních socialistických státech. Tradice, které v posledních dvou dekádách s vysokým vypjetím a diferencovaně obnovujeme.
Ideologie a politika
V ideologické a zejména politické oblasti byl u nás po změně vlastnických vztahů největší kvas. Především v takových otázkách, jako je třídní základna a třídnost vnitřní a zahraniční politiky, proletářský internacionalismus, nacionalismus versus vlastenectví. Socialistická a buržoasní demokracie, svoboda, nezávislost, suverenita, neutralita. Směs, ve které se orientovat a nalézat řešení bylo a je mimořádně obtížné.
Studujeme-li stav v kterékoli z těchto otázek, všude zjistíme rozpornost, roztříštěnost, subjektivismus, voluntarismus. Naše společnost byla a nadále je (dokonce v rostoucí míře) dezintegrována, stav a vývoj v kterékoli z uvedených otázek určuje tu jedna, tu druhá politická síla. Vývoj společnosti je stále více determinován politickým cyklem na úkor plánovitého a koncepčního vývoje s dlouhodobou vizí. Tragické je, že se vnitropolitický a zahraničně politický charakter společnosti mění na vojenskostrategický.
Shrneme-li, pak musíme konstatovat, že se socialismem to u nás nebylo zdaleka tak v pořádku, jak si mnozí dosud myslí a sami nalhávají, zejména redukujeme-li socialismus jen na otázku vlastnictví výrobních prostředků a k ostatním oblastem života přistupujeme jako druhotným, odvozeným.
Ladislav Šafránek