Jiří Sequens, ano ten, o němž jsem již na tomto místě psal a zmiňoval se »o jeho prokletí«, tedy o tom, že natočil Třicet případů majora Zemana, nám vrátil do dějin radu Josefa Vaňáska. Dal mu sice trochu jiné jméno, připsal jiné případy, ale oživil tuto postavu. Právě dnes uplynulo od úmrtí zmíněného kriminalisty osmdesát pět let. Zemřel pravděpodobně pod tlakem událostí tehdejší doby spojené s přetížením v práci.
Napřed si však připomeňme, jak Jiří Sequens dospěl k natočení tohoto seriálu. Bylo to náhodou, když vezl Jiřího Marka z jakési akce domů. Cestou se mu spisovatel svěřil s povídkovým cyklem o staré pražské galérce. Sequense to zaujalo. Půjčil si rukopis. Přečetl ho téměř za noc a začal uvažovat o natáčení. Zamýšlenému seriálu bylo třeba mnohé přizpůsobit. Svěřil se mi při jedné návštěvě, že tehdy, bydlel v dolejší části Bubenče, chodil denně na dlouhé vycházky. Na hrad Okoř, podle Vltavy směrem na Kralupy, Šáreckým údolím až k Nebušicům a promýšlel scény, zápletky a vybíral herce. Večer pak všechno zapisoval, aby to posléze probral s Jiřím Markem.
Nás však zajímá postava »pana rady«. To už věděl o Josefu Vaňáskovi, jehož postava ho inspirovala pro vytvoření rady Vacátka, všechno. Kdo by jím však měl být, prý mu od počátku bylo jasné. Jaroslav Marvan, který podle toho, co mně říkal, »nedostal dosud žádnou hlavní seriálovou roli, která by dokázala ze všech stran odhalit jeho umění«. A tak se nám na obrazovkách objevil rada Vacátko, šéf pražské čtyřky.
Vraťme se opět k našemu jubileu. Josef Vaňásek byl Pražák. Tady chodil do gymnázia, na univerzitu, aby se roku 1904 stal státním, tedy rakousko-uherským úředníkem, v tomto případě policejním. Sloužil v hlavním městě, kromě působení v plzeňském Bolevci. V této funkci ho zastihl výbuch dělostřelecké munice, při němž zahynulo na dvě stě lidí. Tady také získal své »kriminalistické ostruhy«. Oproti přesvědčení rakouského generálního štábu dokázal, že nešlo o sabotáž. To znamenalo záchranu mnoha lidí, které by jinak rakouská vojenská mašinerie se svými soudy bez ohledu na pravdu poslala na smrt. Čtyři válečná léta prožil tedy tam, aby se po převratu vrátil do Prahy. Tady si jeho mimořádných schopností brzy všimli, a proto ho prezident Masaryk v roce 1923 jmenoval vrchním policejním radou, aby po čase převzal velení celé »čtyřky«.
Co ještě připomenout? To, že byl za naši republiku členem vedení Interpolu a že právě on sem vnesl téma drogy.
Ještě si ovšem připomeňme jeho kriminalistické úspěchy. Většina nebyla a ani nemohla být zveřejněna. Podrobnosti některých však známe. Šlo např. o případ loupežné vraždy kováře Antonína Neumanna či klenotníka Havrdy. Tehdy se oběma případy zabývaly všechny noviny. Měl však i svůj »pomníček«, snad bychom měli napsat »pomník«. Jde o případ nevyřešený dodnes. Mám na mysli kauzu Otýlie Vranské (září 1933). O její ukončení snil až do konce svého života. I když v konečném řešení nepostoupil, už to, že kriminalisté pod jeho vedením dokázali z kousků těla zjistit, o koho jde a zmapovat cesty jejího pohybu před smrtí, byl vynikající úspěch. Dál už v pátrání, jež se táhlo a táhlo, nepostoupil. Smrt případ uložila do archivu »nevyřízených případů«.
Tehdy, byl počátek roku 1938, napětí mezi Čechy a tzv. sudetskými Němci se stupňovalo. Hitler už měl připraven plán na likvidaci Československa. To ovšem Vaňásek nevěděl. Jen mohl tušit. Provokace henleinovců však byly na denním pořádku a mnohé se musely řešit až na jeho oddělení. Už tehdy existoval pokyn o »citlivém přístupu, který nedává příležitost ke zneužití«. Musel se zabývat také případy českých fašistů, kteří dokázali i zabít. Řešil je, ale strádal. Obavy z budoucnosti byly pro něho těžkým břemenem. Organismus to břemeno nakonec neunesl.
A já? Nevím proč, ale připomněl jsem si tehdejší předválečnou situaci. A přenesl se do současnosti, do napětí, které je dnes uměle vyvoláno, a ptal se, kolik skutečných vlastenců, těch volajících po klidu a rozvaze, bude muset ještě zemřít, než i u nás lidé pochopí, že válka nemá jiné řešení, než zasednout k jednacímu stolu.
Jaroslav Kojzar