Vše má ovšem svůj počátek

Válka na východě! Proč? Byla nutná? Nebyla. To víme všichni. Nebo alespoň většina z nás. Kdo to všechno začal? Mělo by jasně být řečeno. Padni, komu padni! Stejně jako tomu bylo před osmdesáti lety, kdy bylo dekrety prezidenta republiky rozhodnuto o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o konfiskaci jejich majetku (19. června a 21. června 1945). Před oněmi dekrety bylo totiž období před Mnichovem, Mnichov, 15. březen, to, co se nazývalo Protektorát Böhmen und Mähren, teprve pak přišel květen 1945. Stejné to bylo i před únorem 2022. Tehdy…, ale popořádku. Je třeba si klást obdobné otázky a snažit se na ně objektivně odpovědět. Pak pravda bude jiná, než ta, kterou stále slyšíme z našich médií a z úst válkychtivých politiků.

Buďme však maximálně struční, protože velké zamotání příběhu a omezení pouze na jeho důsledek by nesvědčilo o snaze dobrati se pravdy.

Píše se rok 2013 a blíží rok 2014. Ukrajina stojí před velkým rozhodnutím. Pokračovat dál ve vstupních rozhovorech do Evropské unie, anebo nepokračovat. Byla také třetí možnost, zatím je odložit. V referendu zvolený prezident Janukovyč, bohatý politik z východu země a vůdce Strany regionů, jež vyhrála tajné volby podle tzv. demokratických pravidel, stál před rozhodnutím, kterou cestou se dát. Zatím jeho země měla veškeré výhody z obchodu s bývalými státy bývalého Sovětského svazu (SNS). Mezi těmito státy neexistovala cla a dokonce zboží, zvláště energie a další suroviny, byly levnější, než zemi mohl nabídnout eurounijní západ. Co však kdyby (tato otázka padla) země využívala obou výhod, tedy té dosavadní a i té vstřícné evropské? EU si přitom byla plně vědoma, co je v sázce, a proto neváhala přihazovat. V Kyjevě byli opojeni. Média líčila budoucí Ukrajinu jako Ráj, který jim vlastně budou platit druzí. Nadále podle nich měl totiž pokračovat bezcelní obchod s Ruskem a s ostatními zeměmi SNS a zároveň mělo dojít k uvolnění v obchodu s Unií. Politici zahledění do této varianty, ti Kolomojští, Porošenkové ad., v tom dokonce viděli další možnost vlastního obohacování. Také občané, kterým média slibovala ještě šťastnější zítřky, než jim kdo nabízel v minulosti, zvláště ti z ukrajinského západu byli takovým řešením nadšeni. Většina se dokonce díky masívnímu působení propagandy, domnívala, že už jen krůček chybí k výhodám EU a že snad leccos budou lidé dostávat snad i zadarmo. Rusko bylo pro ně pomalou drenzínou, která by však stále sloužila a dodávala suroviny, a Západ snad dokonce šinkanzenem, který by zemi přivedl na německou úroveň.

Vyrostli pochopitelně i noví vůdci, často přišedší ze zahraničí a se zahraničními pasy. Západu šlo ovšem o odtržení od Ruska. Měla tomu napomoci i dolarová injekce ze Spojených států, které si uvědomily, že takto by se rychle dostaly do blízkosti Moskvy a Sibiř by byla na dohled. Proto obětovalynapět miliard dolarů, které přiznala náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová, jež se ihned kamsi ztratily. Ale zřejmě to bylo víc peněz.

A prezident Janukovyč? Váhal. Možná také on byl nadšen nadějnou vyhlídkou. Jenže tehdy do všeho vstoupilo nejen jménem svým, ale také dalších států SNS Rusko a sdělilo ukrajinskému prezidentovi, že v okamžiku, kdy podepíše jakýkoli vstupní dokument do EU, budou na hranicích Ruska s Ukrajinou vybírána cla rovnající se těm, které platily směrem k západu. Také ceny energie se pochopitelně zvýší. Nelze, bylo sděleno do Kyjeva, počítat také s tím, že evropské státy by prostřednictvím Ukrajiny zahltily ruský trh svým levnějším zbožím, jež by vzhledem k bezcelnímu obchodu mohlo proudit do Ruska a způsobit hospodářské problémy. Proto bylo jasně Ukrajině sděleno, že si musí rozmyslet, co vlastně chce, a musí vybrat jedno nebo druhé řešení. Obojí nedostane.

Janukovyč si v té chvíli spočítal, že Ukrajinu by odklon od volného obchodu v rámci SNS značně ekonomicky postihl a ohlásil proto pozastavení přístupových jednání. Pozastavení, nikoli zastavení. To vyvolalo na Západě paniku. Okamžitě přes své příznivce vyvolal demonstrace, které vyvrcholily Majdanem, dosud nevysvětleným krvavým střetem a převzetím moci. Vlastně pučem, protože Janukovyčova vláda byla zcela demokraticky zvolena a její svržení ani náhodou nepřipomínalo demokratický postup. Západ tomu však tleskal. Najednou nevadilo, že k moci se dostali lidé, které nikdo nezvolil.

I to vyvolává otázky, například: Jak se tak rychle podařilo shromáždit bojové jednotky, které se od Lvova mohly přesunout až do Charkova a k Mariopolu? Byly dobře organizované, proto v krátké době, doslova dnech, přebíraly na východě město za městem. Narazily sice leckde, ale proti neorganizovaným silám měly všechny výhody. Bylo při tom také nemálo mrtvých. Psal o nich i západní tisk. U nás se většinou mlčelo, vždyť přece sám poslanec Schwarzenberg se demonstrací účastnil. A to byl příkladný demokrat. Také náměstkyně Nulandová až z USA přijela do Kyjeva a rozdávala čokoládu. Nevím, zda Schwarzenberg přivezl s sebou pivo – říká se to, ale říká se mnoho věcí.

Nový parlament, nová vláda, v jejímž čele stáli i občané, kteří neměli, jak jsem se zmínil, jen ukrajinský pas, se postarali za potlesku a peněz ze Západu o pacifikaci odpůrců a nacionalizaci země. Narazili na Krymu, jenž se po referendu odtrhnul od Ukrajiny, ale i ve dvou východních oblastech. Namísto jednání a plnění Minských dohod podepsaných dokonce za účasti silných osobností Unie, se neudělalo nic pro jejich plnění. Naopak. Dodaly se zbraně k dalšímu pokračování bojů. Stovky lidí v Doněcku a v Luhanské oblasti pak zahynuly při odstřelování z děl dodaných v době příměří. Má cenu takové příměří?

Když se počátkem dvacátých let začalo hovořit o vstupu Ukrajiny do NATO, pohár zřejmě přetekl. Začala současná situace a nikdo už nevzpomíná na důvody, které k ní vedly. Nehodí se totiž. Vojenská akce nebyla dobrým řešením. Jistě. Ale byla jedním z možných. Dnes, po třech letech, je už opravdu čas zasednout k jednacímu stolu. Silou se nevyřeší nic. Vždyť přece »Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?« (Džaváharlál Nehrú). Jen tedy jednáním – a k tomu je třeba seriózní přístup, ne pouhé hraní si na jednání, vč. odsunování řešení, např. nikam nevedoucím příměřím, které je jen dalším stupínkem k zabíjení – lze skončit s válkou.

Tak jako řadě českých filmařů se nehodí připomínat konec třicátých let a dobu okupace, nehodí se ani připomínat začátek války na východě. Přitom filmy o poválečné krutosti na Němcích, o odsunu, který prý ublížil především nám, o vymyšlených hrůznostech v jednání východních osvoboditelů, atd., dostávají zelenou v hlavním vysílacím čase především České televize. Také kromě výjimek nespojují následek s tím, co událostem předcházelo. Varování dr. Beneše před tím, co jednou přijde, se naplňuje. Dokonce i jeho postava je dehonostována. Pak se ovšem nemůžeme divit, že také ukrajinský konflikt postrádá racionální přístupy a jeho konec je zatím v nedohlednu.

Jaroslav Kojzar