Kdybych měl vyjmenovat tři naše nejvýznamnější představitele-vojáky, kteří se postavili do čela boje za naši svobodu v letech 2. světové války, pak by to byla tato jména: Ludvík Svoboda, František Fajtl a Karel Klapálek. Mohl bych ovšem přidat i další hrdiny z řad důstojníků a generálů, kteří na vnitřní frontě položili svůj život za naši vlast. Jmen by byla dlouhá řada. Mně dnes jde o připomínku sto třicátých narozenin třetího ze jmenovaných – armádního generála Karla Klapálka.
Neznal jsem ho. Jen jeho ženu, která po smrti generála přišla k nám do redakce žádat o pomoc. Šéfredaktor pověřil tehdy mě, abych se pokusil nějak řešit některé z jejích bolestí, které nemohl vyřešit jen článek v tehdejším Rudém právu. Byla u mě vícekrát a snad se mně podařilo prolomit některé ledy, které vytvořily bariéru nejen kolem Karla Klapálka, ale i kolem jiných jmen. Bohužel, určitá ozvěna let padesátých tu stále byla. Nespravedlivá, ale existovala.
Karel Klapálek pocházel z Nového Města nad Metují. Vyšel z nuzných poměrů, ale pražskou reálku vystudoval. Prožil první světovou válku na ruské frontě, aby brzy po svém zajetí vstoupil do České družiny a účastnil se dokonce bitvy u Zborova. Vrátil se do vlasti jako legionář v roce 1920. Stal se důstojníkem z povolání, sloužil v Plzni, Praze, Michalovcích, Milovicích, v hranické Akademii. Září 1938 ho zastihlo jako velitele pěšího pluku. Po okupaci se stal členem Obrany národa, ale v roce 1940 se mu podařilo uprchnout do zahraničí. Známe ho jako velitele praporu při obraně Tobruku, ze Svobodovy armády, kam se nechal po skončení bojů v Africe přesunout, jako jednoho z velitelů na Dukle a po Svobodově jmenování ministrem také velitele 1. československého armádního sboru v SSSR a v této funkci jako účastníka bojů o Ostravsko.
A jsme u poválečných let. Následoval Únor, stál na straně ministra Svobody, v padesátých letech, snad v souvislosti se Slánského procesem, následovalo podivné obvinění a degradace, nedlouhé vězení, ale přece jen vězení, táhnoucí se rehabilitace, ale nikdy ne úplná. To hodnotím jako velkou chybu. I zmíněné vězení a vyloučení z KSČ, jíž byl členem. Teprve o osmdesátých letech ledy praskaly. Pro něj a řadu dalších to bylo pozdě.
Dnešní mainstream ho ovšem také plně nerehabilitoval. Prý kvůli Únoru. Vyčítá mu, že neutralizoval společně se Svobodou armádu a stal se společně s většinou dalších generálů členem Ústředního akčního výboru Národní fronty. Hrůza si pomyslet, že by tehdy vyjely tanky do ulic, rozháněly demonstrace a vznikla junta, která by si usurpovala moc, jako tomu bylo v Řecku. To vše necelé tři roky po válce! Proti duchu Ústavy, kterou by vzbouřivší se generálové museli zrušit. A v čím zájmu? V zájmu těch, kteří podali demisi? V zájmu »demokratického Západu«? V té době? Opravdu by se dnešní propagandisté vymýšlející báchorky měli jít léčit. Horší je, že své nesmysly vkládají do paměti mladé generace.
Je ovšem škoda, že doba před Listopadem se ne vždy klaněla svým hrdinům. Mnohé by bylo možné dnes vnímat jinak. Pokud jde o generála Klapálka, k jisté nápravě v té době došlo. Byly vydány jeho vzpomínky a také vzpomínky jeho dalších spolubojovníků, či kniha obou Hrabiců. O článcích o něm nemluvě. Byli však jiní, na které se tehdy, »zapomnělo« anebo se jim nedostalo patřičné úcty. Jmenuji nejen generály Fajtla, Kutlvašra, Lužu, Bílého, Krejčího, Bočka, Přikryla, Eliáše, Homolu, Vojtu, ale i důstojníky, z nichž se generálové v těch dobách ještě měli stát a na které se zase zapomíná nyní: Lomského, Rytíře, Janka, Šmoldase, Kvapila… i hrdiny, jako byli Buršík, Vajda, Brunovský, Vedral-Sázavský, Nálepka, Fučík, Zika, Nešpor, Štern…, kteří za naši svobodu položili své životy.
Generál Klapálek byl vyznamenán těmi nejvyššími řády. Několika válečnými kříži, po Listopadu pak Řádem Bílého lva. Po válce ještě francouzským Řádem čestné legie, britským Řádem britského impéria, sovětským důstojnickým Řádem Suvorova… Žádné vyznamenání však nemůže nahradit úctu těch, za něž bojoval.
Tehdy v těch osmdesátých letech jsme se pokusili napravit vinu našich předků. Tedy, pokud jde třeba o generála Klapálka. Režim i my v Rudém právu. Po Listopadu se však začaly kupit nové viny a jsme v bludném kruhu. Snad přijde generace, která už konečně hrdiny bude brát jako hrdiny a zrádce jako zrádce. Chtělo by se říci: K tomu nám dopomáhej Bůh. Jenže já jsem nevěřící. Vlastně ne. Věřím v rozum a moudrost člověka.
Jaroslav Kojzar
Brázda, bojovník dneška od počítačové klávesnice. Brázda, obránce Pavlova projevu v Terezíně, v němž bylo řečeno, že pachatelé nacistických zločinů za II. světové války byli našimi předky.
A to se na to podívejme. Prý byla spousta hrdinů 2. světové války, kterým se nedostalo před Listopadem patřičné úcty. A soudruhu Kojzare, zkuste nám vysvětlit, kdo za to může. Vy jste přeci měl spoustu možností, abyste to napravil. Pokud tedy něco takového jako popravy válečných hrdinů (např. Kutlvašr) napravit lze. Byl jste hlavní ideologický komunistický žurnalista. Tak proč jste o těch nespravedlnostech tehdy nepsal a naopak útočil na ty, kteří se je snažili připomínat. Vysvětluji si to tak, že buď jste byl oportunista čerpající hmotné výhody svého postavení anebo jednoduše obyčejný srab.
Ne, ne soudruhu Kojzare. Nás, kteří jsme tu v 80. letech žili, kozel těžko přesvědčí o tom, že byl zahradníkem.
Za socialismu se udělalo hodně pro nápravu excesů 50. let. Řada obětí byla rehabilitována. Ze dvou se dokonce stali prezidenti, Svoboda a Husák. Jmenovaný Klapálek byl vyznamenán, Fajtl vykonával vysokou funkci, vycházely mu knížky, podobně jako dalším západním letcům (Jánský, Osolsobě). Ovšem Západ proti nám vedl studenou válku, skutečně existovali zrádci ve vysokých pozicích, některé se odhalit podařilo, jiné ne (Čalfa), no a někdy se vyšetřovatelé trefili vedle.
Nezaobírejme se ale starou historií, když fialový režim v současnosti vede politické procesy, vyhazuje lidi z práce za názory, praktikuje cenzuru, pošlapává svobodu slova a i jinak omezuje lidská práva.