Cortés

Nechci psát o Rudolfu Cortésovi, oblíbeném zpěváku mého mládí. Jeho hlas je nezaměnitelný. Poznamenal mou generaci na celý život. V televizních vystoupeních či na koncertech v Lucerně a jinde jsme dlouho preferovali jeho zpěv. Pak přišly ovšem další vlny a začal vládnout Semafor a Rokoko se svými zpěváky. Ale to je již jiný příběh. Snad jen poznámka: Neměl pravdu dramaturg Oplustil, když v nepříliš vzdálené době přiřkl tehdejší televizi a mládeži častušky, ale chápu, že dnes musí být líčeno všechno naopak, než ve skutečnosti tehdy bylo. Tak si to přece přeje vítězná »pravda a láska«. Ale abych se neodchýlil od tématu. Dnes se chci inspirovat Hernánem Cortésem, jedním z nejslavnějších a nejkrutějších španělských conquistadorů Ameriky. Důvod? Právě v dnešní den to je 475 let od jeho narození. A ještě jedno datum: v roce 1522 byl španělským králem Karlem V. jmenován místodržitelem, nejvyšším soudcem, vrchním velitelem, vlastně místokrálem Nového Mexika.

Nemíním však vykládat životopis muže, za nímž zůstávala krev a zničené říše. To si lze přečíst na wikipedii. Z nebohatého šlechtického rodu, z postavy ambiciózního povaleče, se dostal do Nového světa, aby se stal notářem, vlastně jedním z vládců na Hispaniole (dnes Haiti, Dominikánská republika) a později i na Kubě, pak naplánoval výpravu na západ a nakonec unikl zatčení pro neposlušnost a utekl se svými věrnými do Mexika, aby zde sice potvrdil s původním obyvatelstvem mír, ale brzy obratem ruky zlikvidoval slavnou říši Montezumy a stal se pánem území, jež bylo větší než Španělsko. Patřil s Pizarrem mezi nejznámější »dobyvatele«. Jenže těch conquistadorů, malých a větších, kteří ve jménu Boha a svých králů likvidovali bohaté americké říše, bylo mnoho. Šlo o jejich bohatství. A tak zlato a mnohé další cenné věci obohatily nejen pokladnice králů a samotných conquistadorů, ale i na staletí zvýšily životní úroveň obyvatel jejich zemí. Kromě Španělů a Portugalců to byli Angličané, Francouzi, Nizozemci… Dodnes se proto v již svobodných zemích mluví jazykem conquistadorů a církev ovládá »duchovní život« celých národů.

Tehdy spolu s královským španělským či jiným koloniálním královským praporem a nejhoršími žoldnéři a dobyvateli táhli světadílem mniši dominikáni a františkáni, které později, ale to už Cortés nebyl mezi živými, doplnili jezuité. Nic na tom, že christianizace kontinentu stála statisíce mrtvých. Později noví osadníci, převzavše Nový Amsterodam od Nizozemců, nyní pod praporem britských panovníků a později pod vlajkou osvobodivších se Američanů se stejně chovali k indiánským kmenům mezi Atlantikem a Pacifikem.

Tak byla objevena a »osvobozena« Amerika! Nový Bůh nahradil stará indiánská božstva, barbarské víry jinou, tentokrát křesťanskou vírou a její inkvizicí a mučidly. A ti, co se nepodřídili, byli bez milosti pobiti. Proto dnes namísto bohatství Tenochtitlánu můžeme obdivovat slavné španělské a portugalské katedrály, zámky na Loiře či třeba londýnské City. Tam se přelilo bohatství mocné říše Mayů a Inků. I na obyvatele koloniálních zemí se dostalo a dodnes z toho mají profit.

Proč o tom všem tak píši? Protože především bývalé koloniální země – přidejme i ty, které později »kolonizovaly« Afriku a Asii – svou vysokou životní úroveň získaly zásluhou takových Cortésů, ať již »objevovali«, nebo spíše exploatovali cokoli, co jim mohlo přinést profit. Proto, když se jedná o pomoc, měly by především ony pomáhat, a jak víme, v dnešním kapitalistickém světě, kde pokračuje exploatace jinou formou, ale často z týchž zemí, které byly na jejím počátku, se s ničím takovým nepočítá. Ostatně to se týká i migrace a pomoci při hospodářských problémech.

Vidíte, kam až jsem došel od Cortéze, a myslíte, že to je špatně?

Jaroslav Kojzar