50 let od wimbledonského titulu. Všechno se hodně změnilo, řekl Jan Kodeš

Dnes poprvé, po svém včerejším příletu do Londýna, zasedne do královské lože ve Wimbledonu coby divák Jan Kodeš. Přesně před padesáti lety to byl on, kdo nejslavnější turnaj světa vyhrál. I proto bude letos tzv. special guest. Má grátis ubytování v hotelu, letenku i další výsady. Třeba přinese štěstí i svým krajanům na kurtech. Náš »výroční« rozhovor však vznikal ještě v Praze, den před Kodešovým odletem – a snad vám zpestří posváteční pátek…

Je to padesát let… Uvědomujete si to, pane Kodeši, a přemýšlíte o tom, nebo jste si vzpomněl jen proto, že vám kulaté výročí připomínají novináři či tenisoví činovníci?

Uvědomuji si to především tím, jak jezdím na Wimbledon každý rok. Sedím na tribuně a představuji si, jaké to bylo. Je to strašně dávno. Padesát let… Připomíná mi to areál, ale zároveň porovnávám, jak se za tu dobu změnil. A změnil se opravdu hodně! Centr kurt je stejný, ale nebyla zatahovací střecha, nebyl kurt číslo jedna ani kurty číslo 14 až 18, hráli jsme s bílými míči a chyběly židle, takže jsme si během zápasů při pauzách mezi gamy nemohli sednout. Velká změna je i to, že tenkrát bylo pro hráče všechno stísněnější, i co se týká stravování, všechno probíhalo kolem centrálního dvorce. Když začalo pršet, museli jsme čekat v šatnách a nebyly tam zrovna extra místnosti na zábavy. Teď je to příjemnější a modernější. Zatáhne se střecha a hraje se dál. I tak mi ale spousta věcí připomíná tehdejší dobu.

Ptát se, jestli to byl váš největší životní úspěch, je asi zbytečné, že…?

Pro mě to nebyl jediný úspěch. Byl jsem v pěti grandslamových finále a třikrát jsem je vyhrál. Kromě Wimbledonu dvakrát i na Roland Garros, finále jsem dvakrát hrál také na US Open. Těžko se ptát, co byl největší úspěch. Vyhrál jsem spousty turnajů, navíc tenkrát se hrála mezinárodní mistrovství jednotlivých zemí a pro mě to byly úspěchy ve Španělsku, Jugoslávii, Lucembursku, v Chile nebo v Brazílii. Ale vždycky bude pro každého tenistu tím nejdůležitějším grand slam, a tak to mám i já.

Poskytl jste vůbec někdy nějaký rozhovor, kdy by se vás novinář neptal na Wimbledon?

Asi ne. Vždycky se mě na Wimbledon ptají…

Vadí vám to?

Nevadí. Ale jak už jsem řekl, v tenise jsem získal úspěchů mnohem víc. Ten Roland Garros jsem vyhrál dvakrát ještě před Wimbledonem, sehrál jsem nejvíc daviscupových zápasů ze všech československých hráčů – 94 plus dva nedokončené pro tmu. Sedmnáct let v týmu, to je opravdu hodně! Mimochodem, byla to tenkrát bomba, když vítěz na Roland Garros byl ze socialistické země, navíc v době normalizace. To byla doba, kdy se začal lámat chleba mezi amatérismem a profesionalismem. Každý rok jsem začínal hrát někdy v polovině ledna nebo začátkem února a končil na sklonku října. Tady jsem musel dělat zkoušky a později od třetího ročníku plnit můj individuální plán. Měl jsem povolení rozdělit tři roky na šest let. Proto jsem také nikdy nehrál Australian Open, který se tehdy konal v prosinci, a nikoliv v lednu jako dnes. Nakonec mi to i trochu vyhovovalo, trénoval jsem při studiu, makal na fyzičce, dělal zkoušky a psychicky si od napětí z turnajů odpočinul. Později se stalo větší módou pořádat turnaje i v halách a turnajů začalo být stále víc a víc. Hráčů po vzniku ATP v roce 1972 bylo na počítačovém žebříčku asi kolem 700. Dnes jich tam je skoro kolem 2000 a všichni by se chtěli živit tenisem. I přes menší počet turnajů a hráčů to bylo náročné. Život s tenisem byl opravdu bohatý, sice i se skripty v kufru, ale díky němu jsem mohl procestovat velký kus světa. Za to jsem moc rád.

Mohla by se Česká republika v blízké době dočkat mužského wimbledonského vítěze, nebo je to podle vás sci-fi?

Zatím se nikdo neukazuje, i když Lehečka hraje slušně a má předpoklady, ovšem otázkou je, zda se dokáže takhle moc zlepšovat. Víte, já jsem v tomhle směru náročnější. Dokud někdo neudělá osmičku, to znamená čtvrtfinále, není to pro mě žádný úspěch. První dvě tři kola mě nezajímají. Ale naše ženy uspět můžou.

Čím to, že je v současné době náš ženský tenis o tolik úspěšnější než ten mužský? V první padesátce žebříčku ATP je jen jeden zástupce, kdežto u WTA mezi padesátkou najdete hned devět Češek?

To je momentální situace, ve které bych nehledal nic speciálního. Možná jsou holky pilnější v tréninku a možná to mají jednodušší v tom, že světové hráčky zaujímající přední místa světového žebříčku uvolňují místa, vdají se a mají rodinu. Vezměte si Caroline Wozniackou nebo Serenu Williamsovou. U žen se to tímhle hodně rozmělní, kdežto chlapi hrají do čtyřiceti a ty nejlepší je těžké porážet.

Ve vašem agenturním profilu se píše, že jste dlouho dělal vedle tenisu paralelně fotbal. Prozraďte, kterému sportu jste se začal věnovat dříve? Tedy pokud tam nebyl ještě nějaký další…

V podstatě jsem dělal opravdu oboje najednou, což bylo dané tím, že areály byly vedle sebe. Chodil jsem do TJ Čechie Karlín (později Dukla Karlín) na tenis a hned za plotem se hrál fotbal. Když tak ale nad tím přemýšlím, tenis začal asi o něco dřív, protože ve fotbale šlo nastoupit za mužstvo až v deseti. S raketou jsem se »mrcasil« okolo zdí už od nějakého sedmi a půl roku. Rodiče tenis hráli, i když ne nijak vysoko, ale hlavně jsem na kurtech vyrůstal, protože táta byl jejich správcem. Původně sice dělal advokáta, ale v padesátých letech ho vyhnali do výroby a v ČKD svářel kotle. Vzpomínám si, jak jsem vždycky čekal v půl druhé před továrnou ČKD Dukla v Karlíně a pak jsme spolu šli na kurty, které táta připravoval. Trávil jsem tam hodně času, jenže pořád jsem se cítil víc fotbalistou. Tenis zůstával dlouho na druhém místě. Na fotbale mě totiž bavila ta parta. Kluci, kabina, dresy, kopačky se špunty, i když gumové – ale rád na to vzpomínám…

Kdy tedy fotbal definitivně prohrál?

V osmnácti letech, kdy jsem vyhrál Pardubickou juniorku. Předtím jsem byl nejlepší v kategorii do 14 let, vyhrál jsem mistrovství ČR starších žáků i mladší dorost do šestnácti let, ale fotbalu jsem se pořád nechtěl vzdát. I v něm jsem byl vybrán do výběru Čech, ale otec mě tak trochu tlačil do tenisu. Měl obavy z toho, že fotbal je na nejvyšší úrovni hodně rizikový, přece jen se tam hraje hodně tělo na tělo. A do mužů už jsem skutečně nešel. Přitom v Dukle Karlín jsme měli dobré mužstvo a v dorostencích jsme poráželi Spartu i Slavii. Hlavně tedy u nás na škváře, kde míč jinak odskakoval. U nich na trávě už to bylo horší (úsměv)…

Jak moc vám ve sportu radili vaši rodiče? Případně vám dokázali i vynadat, když jste něco dělal špatně?

Jak jsem již naznačil, pocházím ze sportovní rodiny. Otec byl mistrem republiky v kolové dvojic, dále hrál tzv. »bandy« hokej a pak ještě v nároďáku pozemní hokej. A kromě toho dělal na slušné úrovni i krasojízdu. Matka hrávala pražský přebor v tenisu, ale že by mi do něčeho moc mluvili, to rozhodně ne. Vážím si toho, že otec mi nikdy nenadával, netrestal mě, když jsem prohrál, ani neřešil každou chybu. Říkával, že se nedá nic dělat, že se alespoň naučím prohrávat, a až zesílím, tak jim to příště ukážu. Rozhodně to u nás nebylo tak, jak to vídáváte dnes: rodiče visí za plotem a křičí na dítě, které během hry často i brečí…

Čím to podle vás je? Dobou?

Tím, že se začalo od vzniku »open« turnajů hrát i o peníze, a rodiče v tom možná vidí budoucnost svých dětí, a i proto je dávají na atraktivní sporty. Před rokem 1989 zase bylo velkým lákadlem to, že sportovci mohli vycestovat do zahraničí. Atletika, tenis, fotbal, hokej, olympiáda – tam všude byla vidina ciziny, když budete reprezentovat. Dneska je to jiné, není to už otázka cestování. Nemusím být reprezentant, nemusím nic moc umět, a přesto můžu jet, kam chci, pokud to někdo zaplatí. Motivace je tedy i trochu jiná, a to jak ze strany dětí, tak i jejich rodičů.

Jiná je i doba, co se týče technických vymožeností. Hrají opravdu klíčovou roli v tom, že dnešní děti jako celek nejsou tak pohybově nadané, jak tomu bývalo u předchozích generací?

V první řadě se mi zdá, že se zanedbává tělocvik na školách. Já si vzpomínám, jak se za nás konaly Sportovní hry pražské mládeže mezi školami. Reprezentoval jsem tehdy v pěti sportech – navíc i v atletice, basketu a volejbale. Navštěvoval jsem libeňské gymnázium a tam jsme měli výborného tělocvikáře, který všechno dělal zábavnou formou, což byla dobrá věc. Vždycky jsme mívali hodiny tělesné výchovy od sedmi do osmi ráno a nikdo tam nechtěl chodit, ale jakmile je přesunuli na odpoledne od půl jedné do půl druhé, každý chtěl zůstat po škole, aby mohl jít na tělocvik. Tak nás to bavilo! A nezůstávali jsme jen v tělocvičně, ale hodně času jsme trávili venku na hřišti TJ Loděnice za budovou gymplu. Všechno zkrátka závisí na kantorech ve školách. Slyšel jsem, jak je dnes tělocvik dle některých školáků až moc nudný. Nevím… My jsme skákali přes švédské bedny, lavičky, měli šplh, medicinbaly – a to všechno se údajně dneska nedělá. Asi by bylo potřeba zeptat se nějakého tělocvikáře, protože všestrannost je podle mě nesmírně důležitá. A s tím souvisí i to, že některé děti začnou s konkrétním sportem v šesti letech, nedělají nic jiného, rodiče je omlouvají, aby se jejich miláčkové náhodou nezranili a budoucí kariéra jim neunikla. Pak se také stává, že ve třinácti až patnácti končí, protože je ta dřina už nebaví. To je zase ten druhý extrém…

Petr Kojzar

REPRO FOTO – O2 TV

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Jó Honza Kodeš je formát a díky za jeho názory.Byla to krásná sportovní doba ,ten socialismus. Jakou máme vládu ,takový bude národ a současnost ukazuje ,že jsme ve všem v perdeli.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy