Fungující mezinárodní obchod, to je hlavní záruka prosperity vyspělých států. Ovšem aby fungoval, je potřeba na něm pracovat, ne ho pouze využívat. Tedy snažit se o jeho rozšiřování, zkvalitňování a v moderní době i zjednodušení. Čína proto obnovuje pod názvem Pásmo a stezka starodávnou Hedvábnou stezku, u nás známou jako Nová Hedvábná stezka. Díky ní za deset let urazila obrovský kus cesty ve své modernizaci. Jenže Evropa i USA v tom vidí konkurenci. Ve výsledku ale i přes snahy o bojkotování či nahrazení Čínských plánů ze strany USA i Evropské unie jejich vlastními, se Nová hedvábná stezka neustále rozšiřuje. A to je pro mnohé trnem v oku.
Když přesně před deseti lety čínský prezident Si Ťin-pching přišel s pompézním plánem iniciativa Pásmo a stezka (BRI), a s odhodláním, že do této Nové Hedvábné stezky investuje do roku 2049 až osm bilionů dolarů po celém světě, nikdo ze západních mocností tomu příliš nevěřil. Čína v té době již byla ekonomickou velmocí, a měla pevné místo v mezinárodním obchodu, stále ale byla prakticky na startu své epochální proměny, ještě se snažila vymýtit chudobou ve vlastní zemi a tak si mnozí mysleli, že jde jen o přehnané plány. Jenže Čína skutečně začala monumentálně investovat do svého rozvoje jak doma, tak ale i v zahraničí. Stavěla nové silnice, železnice, zakládala průmyslová a inovativní centra, střední a vysoké školy, což přineslo vzdělání a mnoho nových pracovních míst. Zlepšovala infrastrukturu i péči o občany a ruku v ruce s tím posilovala a rozšiřovala své obchody. A to co předváděla doma, začala nabízet a realizovat i ve světě. Není divu, že se do Nové hedvábné stezky tak zapojilo v různých formách zhruba 150 zemí a dnes ovlivňuje přes 60 procent celosvětové ekonomické produkce.
Konkurence, či jen dobře provedený plán?
Velkou předností Číny je její dlouhodobé plánování, strategie a schopnost skutečné realizace. To je něco, co jiným ekonomickým mocnostem v moderním rychle se rozvíjejícím světě chybí. Myšlenka Nové Hedvábné stezky vznikla v době, kdy USA v čele s Barackem Obamou představili strategii nazvanou »Pivot to Asia«. Autorem této strategie byl Kurt Campbell, a jejím cílem bylo posílení tehdejších aliancí v indo-pacifické oblasti a budování užších vztahů se státy jako Indie a Indonésie. Prakticky ale mělo jít o posílené amerických geopolitických ambic a cílené zaměření na asijsko-pacifický region uprostřed vzestupu Číny tak, aby spojené státy v tomto regionu posílily vliv a konkurovaly posilující Číně.
Na to právě reagoval čínský prezident Si Ťin-pching epochálním plánem na Novou Hedvábnou stezku. Vize zahrnovala vytvoření rozsáhlé sítě železnic, energetických potrubí, dálnic a zefektivněných hraničních přechodů, a to jak na západ, přes horské bývalé sovětské republiky až do Evropy, tak na jih do Pákistánu, Indie a zbytku jihovýchodní Asie. Kromě fyzické infrastruktury Čína financovala stovky speciálních ekonomických zón nebo průmyslových oblastí určených k vytváření pracovních míst a povzbudila země, aby přijala své technologické nabídky, jako je síť 5G poháněná telekomunikačním gigantem Huawei.
Vedle pevninské Hedvábné stezky ale Čína buduje i námořní hedvábnou stezku. Aby vyhověla rostoucí námořní obchodní dopravě, investuje do rozvoje přístavů podél Indického oceánu, od jihovýchodní Asie až po východní Afriku a části Evropy.
Po deseti letech tak Nová Hedvábná stezka ovlivňuje dění ve 150 zemích světa, což představuje dvě třetiny světové populace a 40 procent celosvětového HDP. A dnes je jasné, že tento projekt je vedle strategie hospodářského rozvoje Made in China 2025 jeden z hlavních pilířů moderního rozvoje Číny. Díky němu může Čína rozvíjet nové obchodní vazby, kultivovat exportní trhy, zvyšovat čínské příjmy a exportovat přebytečnou výrobní kapacitu Číny.
NATO jako součást ekonomického boje
Za deset let tak Čína dosáhla značného úspěchu v překreslování obchodních map po celém světě způsobem, který postavil Čínu do středu celosvětové ekonomiky a vystrčil USA nebo Evropu do pozadí. A to je něco, co je ostatním ekonomickým mocnostem skutečným trnem v oku. Jenže postavit se čínskému odhodlání a preciznímu »tahu na branku«, tedy neutuchající snaze o realizaci cílových plánů, tyto mocnosti neumějí. Americká iniciativa »Pivot to Asia« vyšuměla a zanikla. Zvláště po nástupu Donalda Trumpa, který se spíše snažil o obnovu USA jako takových.
To Bidenova administrativa po jeho nástupu k moci se netají snahou o expanzi USA do Asie a Indopacifické oblasti. Snad poprvé v americké historii se stává Asie stejně důležitou oblastí zájmů a obchodně jistě důležitější, než tradiční Evropa či Blízký východ, kde jsou karty již rozdány. Jenže Amerika sama přiznává, že Čína je dnes mocnější a pro USA hrozivější. Respektive americká prestiž byla zasažena Čínským rozvojem a jejím ekonomickým vlivem, ve kterém USA zaspala dobu.
Proto se nyní snaží spojené státy prosadit svůj vliv v této oblasti pomocí síly, respektive užitím NATO, které je čím dál více než bezpečností aliance jen nástrojem pro uplatnění sféry vlivu nejsilnějšího člena, tedy USA. Označování Číny jako hrozby se tak táhne všemi jednáními členských států NATO jako červená nit. A nechybělo ani na tom posledním minulý týden. USA na něm opět prohlásila Č9NU za »nejdůležitějšího strategického konkurenta« a jasně prohlásila, že »indo-pacifická strategie« vyžaduje účast NATO. Pod »taktovkou« Washingtonu je NATO stále tvrdší vůči Číně. Ve jménu demokracie se pak snaží vměšovat se do záležitostí asijsko-tichomořského regionu. Představitelé nato se ohánějí tvrzením, že Čína je bezpečností hrozbou a to přesto, že dobře vědí, že Čína nikdy nezahájila konflikt, nikdy neokupovala ani centimetr půdy jiných zemí a nikdy nezahájila zástupnou válku. Oproti USA a NATO, které s pomocí konfliktů, násilných převratů a válek, ve kterých zemřely miliony civilistů, se snaží získat a ovládnout vzdálená území silou.
S tímto postupem ale některé evropské státy, které jsou také členy NATO, ale tak úplně nesouhlasí. Příkladem může být Francie, jejíž prezident Emmanuel Macron Čínu nedávno navštívil a prohlásil, že Evropa by měla strategicky obchodně spolupracovat i s Čínou a nestát se vazaly USA.
Evropská snaha pod názvem Global Gateway
Když i Evropská unie pochopila, jak velký vliv začíná mít Čína v globální ekonomice, pozdě ale přeci představila svou verzi evropské Hedvábné stezky pod názvem Global Gateway. V té má jít o ekonomickou a průmyslovou revoluci v rámci podpory zelených projektů v Asii, Africe i Jižní Americe. Jenže tato snaha je prakticky jen kopií politiky Číny, která v těchto regionech s obdobnými projekty již pevně zakotvila. Za posledních deset let totiž zahraniční investice evropské unie do infrastruktury na africkém kontinentu klesly ze 40 procent na 20. Čína naopak během té doby díky realizaci plánů v rámci BRI posílila svůj vliv zde ze 40 na více jak 60 procent.
Po necelých dvou letech od vyhlášení má ale EU k realizaci projektů velmi daleko. Problém je v tom, že evropská zahraniční pomoc není financována transparentně a efektivně. Každý stát a mnohé organizace pracují na svých projektech. Množství aktérů na národní a evropské úrovni pak vytvořilo »vysoce složitou architekturu« s mnoha překryvy, mezerami a výslednou neefektivitou.
Nový projekt má nahradit chybějící jednotnou strategii pro podporu projektů mimo Evropu. Za tímto plánem stojí převážně velké ekonomiky, jako je Německo a Francie. Jenže od plánů k realizaci je těžká cesta. I když evropští ekonomové volají po okamžité realizaci, protože vidí »ujíždějící vlak«, země sedmadvacítky se zatím nedokážou shodnout ani na tom, kam má finanční pomoc směřovat. Francie a Itálie podporují projekty v Africe, na kterém mají tradiční zájmy v bývalých koloniích. Španělsko a Portugalsko samozřejmě podporují projekty v Latinské Americe. A státy východní Evropy naopak financování nových projektů v nečlenských zemích Unie na Balkáně.
V rámci iniciativy Global Gateway mají vznikat projekty na získávání zelené energie či vzácných nerostů potřebných k její výrobě. Většina v subsaharské Africe – 36 projektů ve 25 zemích. V Jižní Americe včetně Karibiku to má být 14 projektů, v Asii a Oceánii 13 projektů, dalších sedm na Balkáně a v severní Africe.
Ne všechny země ale iniciativu vítají
Technicky jde o významnou a snad i lepší změnu strategie evropské zahraniční politiky, která v minulých dekádách vsázela spíše na tradiční rozvojovou pomoc chudým zemím. Tedy lití peněz do nejrůznějších projektů v potravinové či hmotné pomoci, během jejichž realizace většinou ale až osmdesát procent financí zmizelo do soukromých kapes.
Bruselu má proto nová iniciativa zlepšit renomé a získat geopolitický vliv v dotčených zemích. Evropská unie si ale chce novým přístupem zároveň pojistit i řetězce pro těžbu a zpracování vzácných surovin, jež jsou nezbytné pro rozvoj zelené ekonomiky. Dnes je jejích hlavním dodavatelem právě Čína.
Jenže ani země, kam by měla pomoc směřovat, evropskou iniciativu příliš nevítají. Zvláště silná nechuť zapojovat se do evropských projektů je pak cítit hlavně v Africe. Jak jsem poznala z chování afrických zpravodajů v Číně, většina zemí černého kontinentu vítá aktivity Číny a chce následovat jejich příklad ekonomického rozvoje. Sympatický je pro ně totiž fakt, že se sama Čína stále staví mezi rozvojové země, i když fakticky pozici rozvojové země již dávno vlastními silami překonala. Navíc sílí hlasy, které se obávají o opětovnou kolonizaci Afriky čistě pro zisk. Ekonom Jason Braganza z Keni, který se dlouhodobě věnuje rozvojovým projektům v Africe, prohlásil, že iniciativu Bruselu vnímá spíše jako snahu EU získat přístup k přírodním zdrojům na černém kontinentu za výhodných podmínek. A neváhá upozorňovat i na vysokou míru korupce v evropských institucích.
Na blízkém východě chce Evropa zase prostřednictvím rozvojových projektů oslabovat vliv Ruska. K tomu má sloužit třeba vybudování obřího energetického centra na výrobu zeleného vodíku v Kazachstánu, dříve tradičního spojence Ruska. Brusel tu podporuje projekt o celkovém instalovaném výkonu 40 gigawattů větrných a solárních zdrojů, které mají pomocí elektrolýzy vyrábět vodík – celkově dva miliony tun ročně. To by mělo pokrýt zhruba pětinu plánovaného dovozu plynu do EU v roce 2030. Tedy Kazachstán by měl poskytnout rozsáhlá území pro výstavbu elektráren pro zisk vodíku pro EU. V projektu za několik miliard eur se angažuje německá společnost Hyrasia One. Jaké by byly ale reálné přínosy pro Kazachstán, není jasné.
Plány na realizaci evropské »Global Gateway« jsou veliké, mnoho projektů by mělo začít ještě letos. Jenže prakticky jde spíše o staré projekty, které byly pouze přelepeny novou nálepkou Global Gateway. Nevyrovnávají se tak s faktem, že jde o roztříštěnou nepřehlednou a nesystémovou iniciativu, která i nadále nahrává spíše zapojeným firmám a společnostem, než Evropě, jako celku.
Souboj historicky zakořeněných principů
Úspěšnost Nové Hedvábné stezky je pro mnohé Evropany i Američany nepochopitelná, ale může za ní jen úzký pohled skrze vlastní principy. Kdo se zajímal o historii, jistě pochopil, že v každé době, při každém konfliktu a rozmachu velkých říší šlo vždy o stejnou věc – mít se dobře na úkor někoho jiného. Od dobývání nových území, přes kolonializaci, po »prosazování demokracie« a skrze ní ovládání cizích států.
A vedle těchto mocenských her stojí Čína, která obývá stále stejné území, neexpanduje silou, nedobývá, jen buduje a hájí své. V čem je to kouzlo? Za prvé, Čína nemění své vůdce, není tedy vystavena lobby a předvolebním tahanicím, neřeší problém, kdy se s novým nástupem vedení státu mění vlivy a geopolitické vazby. Naopak může v klidu plánovat na dlouhé roky dopředu, v dlouhodobém horizontu investovat, expandovat a vydělávat a díky času i překonávat dílčí problémy. To je něco, co EU ani USA díky volebním cyklům neumějí a kvůli roztříštěnosti moci mezi mnoho politických stran ani nemohou. A za druhé: Čína pracuje v myšlenkách komunismu, respektive konfucionismu, který říká: »Když ty jsi hladový, ani já nemůžu být sytý. Když se ty nebudeš mít dobře, ani já se nemůžu mít dobře…« A tento filozofický postoj aplikuje i na poli mezinárodní politiky. Dobře ví, že státy buď spolu obchodují a bohatnou, nebo spolu válčí a chudnou. A tak zatímco Čína obchoduje, bohatne a snaží se o světový mír, USA investuje hlavně do zbraní a stále více se zadlužuje a Evropa přímo zasažená válkou na Ukrajině bojuje s inflací a chudne.
Helena Kočová
FOTO – CRI