Památka zesnulých, Halloween atd. Po stopách tradic

Máme za sebou svátek, který má v mnoha kulturách různé podoby. A zároveň je opředen i řadou tajemství. Aby ne, když vesměs hraje roli smrt, ale také onen nejistý posmrtný život, k němuž se řada kultur upíná. Už jen pohled do historie a oslav Památky zesnulých či, některými kritizovaného, anglosaského Halloweenu je vskutku zajímavý. Tak se pojďme na závěr dnešních českých Dušiček podívat na minulost, ale i na neméně zajímavou současnost…

Památka zesnulých neboli Dušičky, jež připadá právě na 2. listopad, je vzpomínkou na zemřelé, kteří podle katolického pojetí nejsou ještě dokonale připraveni ke vstupu do nebe a jsou ve fázi »očišťování«, jež tato církev nazývá očistcem. Slavit památku všech zemřelých věřících právě o druhém listopadovém dni nařídil poprvé opat Odilo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny v roce 998, jenž se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Z benediktinských klášterů se později tento zvyk rozšířil po celé církvi.

Památka Dušiček bývá těsně spjatá se svátkem Všech svatých (1. listopadu). Ten se oficiálně slaví od roku 835 a připomíná všechny světce, na něž se v církevním kalendáři nedostalo. Oba svátky se dotýkají dokončení božského díla – vzkříšení. Liturgie dne Dušiček obsahuje spíše velikonoční naději na vzkříšení, a poněkud se tím liší od smutečního charakteru, jak Dušičky obecně pojímá veřejnost.

Anglikánská církev slavení Dušiček zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: například Martinu Lutherovi se slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit.

Pohanský kult

Kult zemřelých hrál v lidském společenství významnou roli od počátku věků, dá-li se to takto nazvat. Pohanské národy konaly zádušní slavnosti, zvykem bylo obětovat na hrobech pokrmy a nápoje k usmíření zemřelých a temných čarovných sil. Také zapalování ohňů sloužilo v neposlední řadě k odehnání nečistých sil. Tohle měli společné Keltové se Slovany, a nejen oni.

Keltský svátek Samhain oslavoval konec léta a počátek nového roku, kterým byl 1. listopad. Oslavy v podání Keltů byly provázeny bujarou zábavou. Samhain vnímali rovněž jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může tak dojít k setkání živých a mrtvých, přičemž živí ukazují mrtvým cestu pomocí světla.

S ohledem na fakt, že Keltové a poté Slované osídlili Střední Evropu a jejich kultury se zde prolínaly, se předpokládá, že se svátek Samhaim slavil i na území dnešní České republiky a byl s nástupem křesťanství nahrazen Dušičkami ve smyslu svátku, kdy se vzpomíná na zesnulé. V zemích s křesťanskou tradicí je nyní zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že právě jen oním hrobem život nekončí.

Květiny nemusejí být živé, a často ani nebývají. Naopak, lidé používají místo nich květiny umělé a sušené květiny. Důvodem je chladno nebo mrazíky, jež jsou v tomto ročním období obvyklé, a způsobí, že živé květiny často zčernají, než splní svůj účel.

Chodit po rohlíkách

Mezi řadu lidových pověr a zvyků rozšířených na našem území patřila víra, že duše jednou za rok, v předvečer Dušiček, vystupují z očistce, aby si odpočinuly od hrozivých útrap. Blízcí hříšníků proto kdysi plnili lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. No a navečer se pak příbuzní napili studeného mléka (nebo se jím postříkali), čímž se duše ochladily.

Nicméně, to není vše. Zvyky a obyčeje jsou velmi vynalézavé. A tak se na svátky pekly takzvané »dušičky« neboli »kosti svatých«. Nešlo o nic jiného než pečivo (bochánky, rohlíky) ve tvaru kostí, jímž se obdarovávali ti nejchudší. Není to ale jen hudba vzdálené historie: v jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo. Říkávali tomu, že »chodí po rohlíkách«.

Zajímavostí je, že na území jihočeského Doudlebska se pekly tzv. všesvaté rohlíky nebo všesvaté dušičky, které bývaly větší než obvyklé pečivo. Jestli i chutnější, o tom v žádných pramenech není zmínky. Bohužel…

Období temnoty a zimy

Tradice keltského Samhainu se dodnes odráží nejvíc v podobě známého Halloweenu, jehož název je odvozen od »All Hallow Even«, tedy »předvečera Všech svatých«. Svátek, jak již bylo řečeno, je populární zejména v anglosaském světě. 

To se ulicemi se prohánějí čarodějnice, upíři, Frankensteinové a jiné obludy, příšery a monstra, před domy svítí lucerny z vydlabaných dýní a na domech visí kostlivci. Malé, většinou hrůzostrašné, postavičky obcházejí rodiny v sousedství a předhánějí se, kdo vykoleduje více pamlsků. Jen málokdo si tudíž při bujarých oslavách svátku Duchů vzpomene na své mrtvé předky, jejichž památka se v tento den původně uctívala.

Staří Keltové se v tento magický den, po němž začíná »období temnoty a zimy«, oblékali do zvířecích kůží, aby zmátli duše zemřelých. Ty totiž přicházely na zem se snahou najít tělesnou schránku pro přebývání v příštím roce.

Proto také nechávali lidé vyhasnout oheň v krbu, aby učinili svůj příbytek studeným a neútulným. Pro nový oheň, který měl ochraňovat jejich obydlí od zlých duchů, si pak došli na kopec, kde kněží druidové oslavovali příchod nového roku četnými ohni a oběťmi Bohu smrti (údajně nejen zvířecími).

Pohanský svátek sice přežil i po rozšíření křesťanství, v různých oblastech však má trochu jinou podobu. Například v Mexiku a Jižní Americe se tento den nazývá Día de los Muertos (Den mrtvých). Doma i na hřbitovech si lidé stavějí malé oltáře, jež zdobí květinami, ovocem, čokoládovými kostlivci, marcipánovými rakvemi a fotkami zesnulých blízkých. Jejich památku si však nepřipomínají truchlivě – 1. listopadu s kytarami či rádiem vyrážejí na hřbitov, kde pořádají piknik. Aby se i ti, co opustili náš svět, mohli dobře bavit i v záhrobí…

Do USA svátek přivezli v první polovině 19. století imigranti ze Skotska a Irska, tehdy však spočíval především v různých taškařinách – například se měnila jména ulic nebo se vytahovaly židle do korun stromů. Koledníci chodili od domu k domu a dožadovali se bochánků, za což se pomodlili za duše příbuzných těch, kteří je obdarovali.

V posledních letech se svátek duchů ve stylu »made in USA« vydal na vítězné tažení do mnoha zemí světa, ale na rozdíl od ostatních hloupých amerických záležitostí, které přijímáme jen s nevděkem, zůstává poměrně atraktivní i pro ty nejmenší.

O tom, že na Halloween v dnešní podobě se nejvíce těší děti, není pochyb. S duchy si totiž docela dobře rozumějí – ale dlužno dodat, že nejen ony. Ruce si každý rok mnou obchodníci, pro něž je toto období po Vánocích druhým nejvýdělečnějším v roce.

Vydlabaná dýně

Rodiče žáků a studentů dostávají v Americe koncem října upozornění, že o Halloweenu škola neodpadá, jak se je možná potomci budou snažit přesvědčit. Avšak ani ten nejpřísnější učitel nedokáže 31. října přimět mládež k soustředění, a tak většina z nich rovnou vyhlásí Halloween Party. Po celých Spojených státech, a v posledních letech i v jiných zemích, se tak s večírky doslova roztrhne pytel. Lidé všech věkových kategorií nezdobí jen sebe, ale i svá obydlí, která přeměňují ve strašidelné zámky.

K vydlabané dýni se zapálenou svíčkou uvnitř (v angličtině jack-o‘-lantern) se vypráví příběh Hrozného Honzy (Jacka), který proslul jako alkoholik a podvodník, a ošálil dokonce samotného ďábla. Proto když Honza zemřel, nedostal se ani do pekla. Satan však byl k němu milostivý a daroval mu žhavý uhlík ve vydlabaném tuřínu, aby viděl na cestu ve věčné temnotě.

Zombie s mrtvýma očima

Co dodat? Halloween býval kouzelným svátkem, kdy nejděsivějším převlekem byl bubák vytvořený s pomocí prostěradla. Ano, figurovaly tu čarodějnice a mumie, a dokonce i podivný upír. A jediné místo, kde se dala vidět falešná krev, byly filmy, pokud tedy rodiče vzali děti do autokina na nějaký snímek režiséra Sama Peckinpaha.

Ale dneska, když v USA, ale i jinde, otevřete dveře koledníků, pravděpodobně uvidíte zombie s mrtvýma očima a rozšklebenými, mokvajícími ranami, jak si pochutnává na něčem, co vypadá jako z odpadkového koše operačního sálu. Jsou to věci tak extrémní, že kdyby je vidělo dítě ze starší generace, tak bude potřebovat terapeuta. Opravdu směřuje dnešní kultura tam, kam má? Inu, na to nechť si odpoví každý sám.

Přece jen se člověku tak nějak zdá, že ty klasické klidné Dušičky po česku, jak jsme si je dnes připomněli, jsou pro uctění památky zemřelých důstojnější…

Marcela Špičková

FOTO – iportaL24.cz/Petr Kojzar, iportaL24.cz/Jindřiška Brucknerová, pixabay, wikipedia, archiv