Současná populární hudba musí být potetovaná a s dírami na kolenou, říká Petr Šimáček

»Jsme hudba na zábavu, hudba pro oslavu nebo hudba pro společenské, nebo rodinné události,« uvádí na titulní stránce svých webovek kapela Kapka. S jejím kapelníkem Petrem Šimáčkem jsme si však povídali nejen o muzice, ale také o dnešní době a vztazích mezi lidmi navzájem. »Takzvané sociální sítě i přes jejich zavádějící název, působí v zásadě proti socializaci,« uvedl například Šimáček, kterého známý objevitel talentů a skladatel Petr Hannig označil jako jednoho z největších géniů současnosti…

Mnohým není třeba Kapku představovat, ale můžete pro těch pár říci něco o vzniku a působení Kapky?

Mám-li teď něco říci o vzniku kapely Kapka, musím předeslat, že nevznikla náhodou. Je to zkratka názvu »kapesní kapela«, čili z obou těchto slov vlastně začátek spojený do jednoho slova »kap-ka«. Mělo vzniknout hudební uskupení s co nejmenším počtem hráčů, ale aby bylo všestranné. Hlavní věci mělo být transparentní muzicírování před diváky s možností hudební improvizace.

S Danou Sokolovou vystupujete od začátku?

Kapku jsme vlastně jako takovou zakládali spolu. Není jednoduché najít partnerku kytaristku a zpěvačku, která by se pro hraní tohoto druhu tak dobře hodila. Zaprvé už jen to, že hraje a zpívá současně, není pro většinu dnešních zpěvaček vůbec samozřejmostí. A potom je tady i ta obrovská flexibilita, co se interpretace různých stylů týče. Namátkou jmenuji například Beethovena a jeho píseň Mailied nebo Zuzanu z Figarovy svatby, kterou občas jako přídavek zahrajeme a zazpíváme. Jinak Dana vyrostla s kytarou na country a má tedy velice kvalifikovaný projev i v tomto žánru. Je tu ale také její výjimečná schopnost vzít do ruky banjo, mandolínu, brač (pro balkánskou hudbu) nebo i náš inovativní vozembouch.

Hodně jste vystupoval pod Kunětickou horou, kde se o vystupující staral imitátor, bavič a novinář Jiří Černý. Jaká s ním byla spolupráce?

Jirka Černý byl vynikající člověk a spolupráce s ním byla příjemná a vzájemně obohacující. Také s jeho bratrem Frantou, frontmanem Čechomoru, jsme se v této době dobře poznali. Nezaměnitelný byl Jirkův humor a jeho imitace různých herců a komiků. Projeli jsme s ním celou republiku křížem krážem, pobavili mnoho a mnoho lidí a je jenom škoda, že už tu s námi není.

V nedávném rozhovoru vás pochválil skladatel a bývalý prezidentský kandidát Petr Hannig, řekl o vás, že jste největší hudební génius současnosti. Co to pro vás znamená?

Petra Hanniga si jako muzikanta, skladatele a producenta velmi vážím, ale slovo »génius« se mi spíš pojí v tomto směru s příslušenstvím k jednomu z mých prvních počítačů, které jsem kdy vlastnil. Tam byla taková myš a na ní byl nápis »genius«. Petr zřejmě měl na mysli naši schopnost hrát i na více nástrojů, než nás je na jevišti, současně a tím pádem dostat do prostoru to, na co normálně stačí nejméně čtyři hráči. Nezajímavé snad není ani to, že si hudbu složíme, otextujeme a jsme dále schopni si ji sami na živé nástroje nahrát, studiově zpracovat a poslat do světa. Jsme tedy producenti i interpreti v jednom, což má své výhody i nevýhody, ale rozhodně to nezvládne každý.

Jsou tací, kteří vidí rozdíl pouze mezi foukací a tahací harmonikou, ale že existují akordeóny nebo heligonky, nezaznamenali. Jak jste se k tomuto nástroji dostal?

Harmonika je nástroj, který je světem sám pro sebe, což by se dalo rozvinout na velice obsažný článek.

Takže – zkrátka. K harmonice jsem dospěl, když už jsem měl za sebou mnoho let praxe a hledal nástroj, který by mi umožnil hrát veškeré hudební žánry a styly živě na jevišti. Volba tedy padla na harmoniku, která může být i kapelou taneční, stejně jako svého druhu symfonickým orchestrem hrajícím i ty nejtěžší klasické skladby, proti nimž je, co do obtížnosti a obsahovosti, i ten nejvyšší populár pouze jednoduchým a nic neříkajícím útvarem. Mluvím teď ale pouze o harmonikách chromatických na úrovni koncertních nástrojů, které se vyučují na konzervatořích a vysokých školách múzických umění. Na takové hrajeme nejčastěji. Heligonka je krásný folklorní nástroj, který má však velmi podstatnou interpretační limitaci a proto ho využíváme pouze někdy, když se to hodí.

Máte v repertoáru převzaté klasické melodie, které jsou ale jiné právě vaším podáním, ale i své vlastní skladby. Co je těžší – zahrát »cizí«, nebo složit svou?

Obojí je prima, když se dobře umí. Skládání má v sobě samozřejmě výraznější podíl tvůrčího ducha, a pokud je to například píseň, skladba či dílo kvalitní, má potenciál pozitivní, měkké síly, která je darem pro celou společnost a povznáší ji. Opak pak působí z logiky věci opačně.

Mám pocit, že v současnosti je častější na různých akcích reprodukce hudby z různých hudebních kanálů, když už dojde na »živou« hudbu, sedí nebo stojí tam často někdo za klávesami, na nichž »namačká« mnoho dalších nástrojů. Schválně jsem to přehnal, ale jak to znáte vy – jak velký zájem je o skutečnou živou muziku?

Možná by se dala vést paralela ke gastronomii, jak by to dopadlo, kdybychom se zeptali Pohlreicha na to, jaký je v naší společnosti zájem o skutečně kvalitní potravu. Řekl bych, že zájem o skutečnou živou hudbu neklesá, ale spíše roste. Tvůrčí proces, který s sebou živá hudební produkce nese, je samozřejmě nenahraditelný a chybí v drtivé většině takzvaných show programů, jež jsou masově šířeny a jejichž pozadí je motivováno primitivní snahou o rozpočtově co nejlacinější produkci.

Hudba se tak dostává de facto do podřízené role a je prezentována konzumentovi a posléze mu prodávána pomocí vizualizace, to znamená obrazem. Co k tomu všechno patří a jaké důsledky to nese, nemá asi smysl rozvádět. Překročili bychom pravděpodobně rámec tohoto rozhovoru.

I ve světě hudby dnes hrají podstatnou roli sociální sítě? Co myslíte, je to dobře?

Zeptáme-li se psychologů a odborníků na sociální vztahy na téma »působení sociálních sítí na mládež a populaci celkově«, nedozvíme se nic pěkného. V zásadě by se dalo říci, že takzvané sociální sítě i přes jejich zavádějící název, působí v zásadě proti socializaci, tedy proti skutečné, reálné a žádoucí schopnosti lidí vzájemně spolu žít, komunikovat, kvalitně trávit pracovní i volný čas a tak dále. Tedy už pouhý název v sobě nese fundamentální lež. Kdo lže, říká se, ten krade. Kdyby nic jiného, tedy krade se zde čas v gigantických rozměrech, a to všem participantům. Ale nejen čas, také osobní názor, dobrý vkus – a výčet by byl dlouhý…

Řešení jako takové by nebylo složité a možná se ho brzy dočkáme. Pozoruhodné je, jakým způsobem se na této platformě objevuji vzory, které potom konzumenti přejímají jako svoje idoly. To se týká samozřejmě jak módy, tak hudby. Současná populární hudba proto musí být potetovaná a s dírami na kolenou. Hrubost, primitivnost a vulgarita jsou v kurzu.

Nechci být negativní, ale tyto věci nelze nevidět. Říkám NE sociálním sítím.

Co nového pro posluchače připravujete? A jak vznikají vlastně jednotlivé nápady?

Je to u nás tak trochu jako u řemeslníků v dílně. Jak jde život, vzniká potřeba sortiment hudby obměňovat, na druhé straně si také děláme radost sami pro sebe a nacvičujeme poměrně obtížné skladby, které hrajeme pro své potěšení a jako důkaz toho, že nestojíme na místě. Dá se říct, že denně cvičíme na hudební nástroje a i náš celkový projev a zvukový obraz se tak dotváří. A ty nápady přicházejí přirozeně. Teď jsme začali hrát hudbu rockovou a trochu swingu.

Jsou to naše verze, říká se tomu »cover«, kdy se hrají moderní popové a rockové skladby na akustické nástroje. Zní to moc hezky a nedělá to bezprecedentní kravál, typický pro celé, velké kapely.

Přijmete každou nabídku ke hraní, nebo jsou akce, kde Kapka nikdy nezahraje?

Někde jsem slyšel že, velké peněžní transakce a obchody mají rády ticho a klid a realizují se tím pádem za odpovídajících podmínek. Každý kvalitní výkon potřebuje určité předpoklady. Dobře se nám hraje tam, kde jsou k tomu dobré podmínky. Analogicky se tedy mohou vyskytnout i akce, na kterých z jakéhokoliv důvodu vystupovat nebudeme.

Dáte k lepšímu i nějakou »veselou historku z natáčení«, jak se tak rádo říká? Třeba kuriózní či neobvyklou záležitost z pódia?

Bylo mi onehdá 17 let a v sídle Pražské stavební obnovy se konala soutěž mezi učilištními kapelami z celého města. Já měl tehdy kapelu v Motorletu, kde jsem se učil na mechanika seřizovače. Večer jsem docházel do Josefské na hodiny zpěvu na Lidové konzervatoři a kromě toho jsem tam navštěvoval výuku na bicí nástroje u vyhlášeného profesora Miroslava Kimpla, bubeníka národního divadla. Na soutěž jsme jeli tramvají, auto jsme tehdá nikdo nevlastnili, já myslím, že jsme neměli ani řidičák a taxík by byl drahý. A tak jsme táhli nástroje včetně jakéhosi podivného clavifonu s sebou. Bubny stály na jevišti erární, připravené posloužit všem kapelám. V závěru naší exhibice jsme hráli třetí, finální skladbu. Byl to rock’n’roll vlastní výroby s vcelku slušným vlastním textem s názvem Ikarus, jakože o létání, když jsme byli z letecké fabriky.

Jakmile se skladba blížila ke konci, nastal problém. Bubeníkovi se rozpadla šlapka na velký buben a bezradně se po mně díval, co má jako dělat! Já mu v zápalu boje zařval do ucha »vole, kopej do toho nohou!«, což tedy i on zhurta učinil. Bubny ovšem stály na takovém podestálu vyvýšeném nad jeviště a každým kopancem našeho drumera se ovšemže posouvaly kupředu ke hraně pódia (nutno poznamenat, že byl i zdatným fotbalistou a kopal řádně). Došlo to tak daleko, že při poslední ráně skladby se bicí sesypaly celé s ohromným rachotem z toho vyvýšeného podestálu dolů na jeviště. Řev publika našich souvrstevníků byl ukrutný a nebral konce. Domnívali jsme se, že to bylo na znamení našeho trapasu a jako zmoklé slepice jsme se odplazili do zákulisí. Jaké bylo naše překvapení, když se potom zjistilo, že jsme soutěž vyhráli možná i díky tomu extatickému závěru našeho vystoupení.

Jakou hudbu nejraději posloucháte? Mátě nějaký vzor? Z minulosti i ze současnosti?

S hudbou je to podobné jako se stravou. Pokud si člověk nechce pokazit žaludek, jí kvalitní a pestrou stravu. Poslouchám rád veškerou dobrou hudbu, ať již populární nebo klasickou. Poslechnu si rád folklor i country a závisí to na tom, jakou má člověk zrovna náladu a kam se také ta hudba hodí. Tedy záleží i na prostředí.

Velmi se mi líbí italská zpěvačka Cecilia Bartolli nebo Ana Netrebko, z popu ani nevím, koho bych jmenoval. Skladby ano, třeba Afrika od Toto nebo Forever Young Alphaville, je z čeho vybírat.

Mám rád slovanskou a balkánskou, zejména srbskou hudbu.

Kdyby nějaký král po vzoru tatínka z Pyšné princezny zakázal muziku, čím byste se živil?

Odpovím slovy písně Ručičky, nebojte se: »když je třeba kousek chleba, vždycky se sežene«. Hlavním posláním hudby není uživit hudebníky anebo muzikanty, ale potěšit a pobavit lidi. Dále má hudba také edukativní funkci. Takže si nedělám starosti a věnuji se hudbě třeba jako koníčku. Někdy je to tak i lepší, protože díky tomu, že to člověka neživí, nepodléhá ani tomu známému vlivu – muset se někomu líbit za každou cenu, aby dosáhl materiálního úspěchu.

Máte nějaký nesplněný profesní i neprofesní sen?

Svobodu a volný čas si cením nad kariérní úspěch nebo nahromaděné peníze a majetek. Říká se také – co po tobě zůstane, bůhví, kdo to dostane. Bavilo by mne moderní kočování s bydlíkem. Mám rád, když se oči mohou dívat do dálky.

Zbyšek Kupský, Petr Kojzar

FOTO – archiv Kapky