Náchodský rodák Tomáš Magnusek je ojedinělým úkazem v české filmografii. Učitel, který si splnil sen z jiného soudku, točí jeden film za druhým a před kameru dostává jednu hereckou osobnost za druhou. Od svého debutu Pamětnice ušel značný kus cesty. A teď si dal velký filmařský cíl. Skoro jako Mount Everest. Zanedlouho se ponoří do smutné historie našeho národa…
Tomáši, vy teď budete natáčet nový film Ležáky. Těžké téma z druhé světové války. Já vás ale mám spojeného s komediemi, poslední dobou hodně hořkými, nicméně komediemi. Ale do osudů vypálené obce Ležáky komediální vložku určitě neimplantujete. Co vás vedlo k této změně?
Ona to úplně změna není. Minulý týden jsem absolvoval besedu v Zahradnické škole v Kopidlnu. Povídali jsme si s maturanty o mé tvorbě a byla tam slečna, které jsem se zeptal, jak se jí líbil můj film Kluci z hor. Odpověděla, že mám filmy až moc reálné a smutné. Zkrátka ze života. Koukal jsem na ni a uvědomil si, že vlastně má pravdu. Miluju humor a všichni si myslí, že natáčím komedie. Jenže mé komedie zas tak funkční nebyly. Víc umím ty zatěžkané věci, jako jsou ti Kluci z hor nebo Bastardi. Anebo seriál Stopy života, tam to byl asi extrém. Kamarád mi jednou říkal, že se na to nebude koukat, protože to dávají v pátek a on nechce být v depresi celý víkend. Takže, byť ten humor miluju a dělám furt srandičky, komedie asi natáčet neumím. Takže ty Ležáky přesně zapadají do mého portfolia.
Slyšel jsem dobře, že jste sám sebe zkritizoval, že neumíte dělat komedie? Opravdu?
Víte, když jedu na nějakou besedu, stává se, že ta beseda je vtipnější než film (smích). Nevím, čím to je, ale ten, kdo tady v Čechách umí dělat dobré komedie, to je pro mě bůh. Protože tohle je fakt nejtěžší! Dá se natočit žánrová komedie pro úzkou skupinu lidí, ale taková, co by kvalitou a humorem oslovila co nejvíc generací, tu umí dělat hrozně málo lidí. Možná oba Svěrákové. Mým snem je natočit něco takového, jako jsou Vratné lahve…
Ale vraťme se k Ležákům. Jak vás napadlo tohle extrémně těžké téma?
Jednou za mnou přijel kluk z Chrasti, kde se narodil můj kamarád Martin Dejdar. Jmenoval se Mirek Novotný a řekl mi, že mě dlouho sleduje, že je herec z Ypsilonky a že se narodil v Chrasti, odkud to má kousek do Ležáků. A že si pořád dokola říká, jak je možné, že o jejich osudech ještě pořád nikdo nenatočil film. Takhle dlouho do mě ďoubal, až jsem se seznámil s Milošem Pilařem, což je autor a režisér dokumentu Ležáky 42, který se mimochodem dostal do šedesáti zemí světa. Dá se říci, že mě ukecali, poslali mi scénář pana Pilaře a pak jsme začali dělat dialogy. Tím vším mě do příběhu Ležáků vtáhli, takže jsem si řekl, že do něj jdu.
A jak jste daleko?
Začínáme shánět peníze. Víme, že točit můžeme. Ale tohle není film, u kterého lze stahovat budget. Tohle je film, který bude obrovsky drahý, pokud to má vypadat k něčemu. Rekvizity, masky, kostýmy, v podstatě celá výprava – to jsou desítky miliónů. Kupa lidí nám volá a říká, dejte nám číslo účtu, my vám pošleme aspoň tisícovku. Na tenhle film se budeme skládat jak na Národní divadlo! Ale ty Ležáky jsou důležité, protože je tu rozdíl oproti Lidicím. Ty jsou oběť. Lidice zapálili Němci proto, aby byl vidět do Prahy kouř a aby to zastrašilo především hlavní město, ale v Lidicích neprobíhala žádná odbojová činnost. V Ležácích ano. A také tam nacisti popravili všechny – ženy, děti… Tam nešel nikdo do koncentráku, nikdo na převýchovu, kromě dvou malých holek byla celá ta osada vyvražděna. Na rozdíl od Lidic ty Ležáky skutečně bojovaly. Byla tam i vysílačka, která měla vysílat do Anglie. To je neuvěřitelný příběh!
Čili jste si o Ležácích vše nastudoval v archivech a knihovnách?
Ano, to jsem musel. Především jsem čerpal z toho, co už někdo napsal. A opravdu je to silný příběh! Já vím, že teď – po osmdesáti letech – něco hodnotit… Všichni jsou dneska chytrý. Žijeme v roce 2022, kdy všichni demonstrují, vyjadřuje se každý ke všemu, ale nic za to nikomu nehrozí. Ale tehdy, když jste proti něčemu vystoupil nebo jste někde v hospodě něco řekl, riskoval jste, že vás popraví, že reálně přijdete o život. A o tom jsou Ležáky. Tam lidé ráno nevěděli, jestli večer v těch svých postelích ještě budou spát. Vím, že dneska se všude píše o tom, jak jsme ubližovali po válce Němcům, ale to je všechno špatně. Na obě strany. Je špatně to, že Němci vlítnou do baráku, postřílí rodinu nebo je odvezou do koncentráku, ale špatně je i to, když tam po roce 1945 vlítnou naši gardisti a shodí z mostu německou nebo sudetskou holku s dítětem a zabijí ji. Ale beru to, že někdo ty hrůzy rozpoutal. A to byli Němci. Ti jsou prostě za tu válku zodpovědní! A není divu, že v některých lidech byl po válce obrovský vztek a hrůza, kterou zažili. Ovšem ani to je neopravňuje k tomu, zabíjet nevinné lidi. Neopravňuje. Ale těžko jste v ten moment mohl přemýšlet, kdo byl vinen a kdo nebyl. To všechno zabalili do jedné party. A víte, co je nejhorší? Že největší zvěrstva po válce většinou páchali ti, kteří si nějakým způsobem s nacistickým režimem zadali právě v těch Čechách.
Jak se říká, musíte být papežštější než papež…
Ano, a hrozné je, že aby ti kolaboranti smyli tu svoji vinu, přihlásili se do skupin lidí, kteří šli a jmenovali se něčím jako samozvanou armádou z lidu. Takže Ležáky mají opravdu ukázat, že Češi nebyli takoví sráči, kteří se báli. Třeba speciálně v oblasti Pardubicka byla obrovská odbojová skupina. Češi nejsou národ kolaborantů, i když se nám to mnohdy někdo snaží namluvit. A o tom jsou Ležáky!
Kromě Ležáků ale pracujete i na dalších projektech. Jste tedy hodně multifunkční, mohu-li to tak říci…
Multifunkční jsem až na půdu! Teď jsem dotočil seriál Společně sami, kvůli kterému jsem musel zase patnáct kilo ztloustnout (smích). Ale už je zase stahuji dolů, zaplať pánbůh za to… Je to dvanáct docela drsných příběhů. Jeden pojednává o třech klucích, kteří chtějí jít po gymnáziu na medicínu. Už jsou v oktávě a rozhodnou se, že aby líp udělali přijímačky, tak si vyzkouší pitvu. Proto jedou na hlavní nádraží v Praze, pak do obchoďáku v Hradci a hledají tam dítě, které bude bezprizorní, aby ho sebrali, zabili a rozpitvali ho. Nebo tam je příběh holky, která šla na brigádu fotit nahé fotky. S tím počítala, ale nakonec došlo na to, že natočila porno. I když říkala, že ho točit nebude, organizátoři castingu ji natolik zblbli, že svolila, a ten film pak koloval po škole. Tyhle příběhy jdou fakt do hloubky!
Vymýšlel jste si je?
Ne, opravdu mají reálný základ. Bohužel. Ale mají pěkné herecké obsazení. Zlata Adamovská, Martin Zounar, Martin Dejdar, Jana Krausová, Lukáš Langmajer, Markéta Hrubešová, Zdeněk Godla, Iveta Kornová, Dana Syslová – no hodně herců…
A kromě toho? Bastardi 4?
To musím dodělat, to jde letos do kin. A kromě toho teď jezdím po školách s pořadem založeným na seriálu Společně sami. Vyprávíme si o něm, pouštíme si exkluzivní ukázky a bavíme se se studenty, co by se případně mohlo v životě stát. Odpoledne zase jezdíme po besedách po celé republice se Zdeňkem Godlou, Mirkem Šimůnkem a dalšími herci. Diskutujeme a diskutujeme, a já jsem rád, že se už všechno zase vrací do starých kolejí jako před vypuknutím pandemie. Snad…
To je docela slušná porce filmů, jimiž se zabýváte. A do toho znovu učíte ve škole…
No, už tolik ne. Zbývají mi poslední dva měsíce učení…
A co vás to napadlo, vrátit se do školních lavic?
Přestěhoval jsem se do Prahy, a ještě nějaký čas tu budu bydlet. A tak jsem si řekl, že bych si mohl zase jednou vyzkoušet svoji původní profesi. Mám totiž v úmyslu točit i seriál z prostředí školství, tak abych jím trochu načichl.
Tím jste mi nahrál na další dotaz. Jak vás, coby učitele, napadlo, že budete filmovat, filmovat a zase filmovat?
Já jsem jako dítě míval dva sny: buď učit, nebo filmovat. A vidíte, nakonec jsem si splnil oba (úsměv).
A jak dokáže mladý, bezejmenný učitel, respektive začínající filmař oslovit pro role do svých filmů takové herecké osobnosti, jaké jste před kameru nakonec dokázal dostat?
Vezmete si Zlaté stránky a najdete si prvního z nich. To byl Stanislav Zindulka, Baranova ulice – což si pamatuji dodneška. Říkal jsem si, že zkusím, jestli je to on. Zavolal jsem mu a okamžitě ho poznal po hlase. Řekl jsem mu, že bych chtěl natočit film, který bude o všech starých hercích, jako o spolužácích, kteří se sejdou šedesát let po maturitě. Zeptal jsem se: »Pane Zindulko, nechcete si v tom zahrát?« On na to: »Tak mi pošlete scénář.« A ještě připojil: »A kdo v tom ještě hraje?« Odpověděl jsem: »No, budu volat pana Skopečka a teď nevím, jestli tady mám na něj číslo.« Následovalo: »Tak počkejte, já vám číslo na Honzu dám.« A takhle to celé vzniklo.
Tudíž se postupně nabaloval jeden kontakt za druhým a vznikl film Pamětnice…
Ano, bylo to opravdu postupně. A pak, když jeden viděl, že to vzal ten druhý, tak to nakonec dospělo do fáze, že kývli všichni (smích). Tedy kromě jedné herečky, pro kterou jsem to celé psal, a to byla Ljuba Skořepová, náchodská rodačka. Pocházela ze stejného města jako já, přesto jsme se nedohodli. Bylo to složité, ale nakonec jsme se usmířili. Obsadil jsem ji do seriálu, jenže bohužel zemřela. To už je ovšem jiný příběh. Základ je v tom, že jsem si s těmi staršími herci moc a moc přál něco natočit, protože mi bylo líto, že nikde nehrají…
Čili teď platí, že se s každou z hereckých osobností dobře znáte, s každou si tykáte a každá je v pohodě…?
Ne, je milion lidí, kteří se mnou pracovat nechtějí (úsměv). Ovšem s drtivou většinou herců už jsem točil a mám ještě po ruce seznam těch, s nimiž bych se rád pracovně potkal. No a pak, když už je vystřídám všechny, můžu jít do penze (smích).
O kom ze známých herců, s nimiž jste spolupracoval, byste řekl, že je to i top-člověk?
Takže já bych vypíchl především Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma. S nimi jsem se pak i osobně scházel. Libuška byla skvělá, vždycky když se něco dělo, tak jsme si volali. Když se jim narodila vnučka, nebo když jsem přivedl na svět dceru. Když jsem začal hubnout – to bylo tolik věcí… Dlouhé hovory a pro mě srdeční záležitost! A pak taky musím zmínit Martina Dejdara. Kamarád, který je mým nejhorším zrcadlem. Kdykoli ho potkám, udělám nějaký trapas. To už jsou miliony trapasů, jež jsem před ním napáchal. A on mě v nich umí navíc ještě správně rozšlapat (smích).
Tak to je námět na scénář, ne?
Setkání Magnusek, Dejdar a Lábus, to je námět na komedii století (smích). Ale musím zmínit ještě Libušku Švormovou, která hrála v mém prvním filmu, nebo Reginu Rázlovou. Tu jsem po dlouhé době vytáhl a dneska točí film za filmem a je boží. Jsem šťastný za ta setkání. Jsem šťastný, že jsem tyhle lidi mohl potkat. Pro mě je to obrovská škola života.
Vesměs jste tedy s herci jedna ruka, zato jste si nikdy moc nerozuměl s valnou většinou filmových kritiků. Štvalo vás to?
Nejsem člověk, co by kritiky nečetl, nebo říkal, že ho nezajímají a že ti lidé píšou pitomosti. Je potřeba se s jejich názorem seznámit a pozastavit se nad ním. Pro mě byla velkým šokem nominace na cenu filmové kritiky. Právě ti filmoví kritici mě nominovali na nejlepšího herce za rok 2021 za film Shoky a Morthy: Poslední velká akce, kde jsem hrál takového postaršího youtubera. Ocenění získal Václav Neužil za Zátopka, což je správně, protože to byl geniální film, ovšem to, že jsem skončil druhý, mi udělalo velkou radost… Ale abych se vrátil k vaší otázce, kritiky – až na pár výjimek, co jsou zahledění jen do sebe – uznávám a vůbec nic jim nezazlívám. Čtu ty věci o sobě a přemýšlím o nich. Kecal bych, kdybych řekl, že mě to nezajímá.
V nadcházejících komunálních volbách kandidujete ve svém rodném Náchodě za ČSSD. Proč jste si vybral právě tuto stranu?
Zastupitelem jsem už osm let, čtyři roky jsem členem rady. Za ČSSD kandiduji i přesto, že nejsem členem té strany, ale proč právě ona, to má jednoduchý důvod. Jmenuje se Jan Birke. V Náchodě dělá starostu už dvanáct let, a to město neuvěřitelně změnil. Svým drajvem. Pro mě je ten člověk frajer! Neříkám, že je bez chyby, navíc měl obrovskou výhodu v tom, že když nastupoval, tak měl nízkou laťku, a i kdyby udělal polovinu věcí z toho, co udělal, tak je král. Ale on naopak ještě víc šlápl na plyn a díky tomu, že byl ve Sněmovně, dokázal přinést do města peníze a postarat se o jeho rozkvět. A je úplně jedno, kdo byl právě premiér. On zažil několik předsedů vlády a vždy to zvládl!
Na závěr mi udělejte radost nějakou vtipnou historkou z natáčení, jak by řekli klasici…
Mám pro vás jednu speciální, tu nejnovější. Teď točíme ten seriál Společně sami a Dejdar a Kornová (mimochodem, Iveta Kornová se vrací do českého filmu po dlouhé době) hrají bezdomovce. Točili jsme, jak lezou do popelnice, otevřou ji a klacky se tam pohrabují. Když jela zkouška, říkal jsem si, že kdyby Martin do té popelnice spadl, byla by to bomba. A on mě zřejmě slyšel, a jak se nahnul do té popelnice, vzpříčil se tam a spadl do ní po hlavě. Všichni jsme měli obrovský výbuch smíchu, koukali jsme na něj a viděli, že si nebere servítky. Pak z popelnice vylezl, celý od špíny, stoupl si tam a dal si jídlo z cateringu. Pohodil před sebe pytlík z toho jídla, a jak tam začali kolem něj chodit lidi a nepoznali ho, házeli mu tam tu desetikorunu, tu dvacku – a on si za půlhodinu vydělal asi pětikilo. Říkal, že v mých filmech si na tolik nepřijde za celý natáčecí den (smích).
Petr Kojzar
FOTO – archiv Tomáše Magnuska