Vyslání vojáků bez souhlasu poslanců? To je zločinné opatření, tvrdí Filip

Žijeme ve složité mezinárodně politické situaci. Politici se předhánějí v »poplašných« výrocích a navzájem se obviňují z toho, kdo tady straší válkou. Jak je to doopravdy, to se pokouší v rozhovoru pro iportaL24.cz objasnit z pozice zkušeného právníka Vojtěch Filip. Někdejší 1. místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR varuje především před některými vládními kroky, ale i před odevzdáním se do rukou Bruselu či Washingtonu.

Je vyhlášení mobilizace podmíněno vyhlášením válečného stavu?

To je dost zásadní otázka a odpověď je docela jasná, ani částečnou a ani úplnou mobilizaci nelze vyhlásit za běžného fungování státu. Už totiž není lidová armáda, ale armáda profesionální, a pokud stát hodlá povolat do armády další lidi, kteří nechtějí být profesionálními vojáky, tak před tím musí být stát v ohrožení, resp. musí být vyhlášen válečný stav.

Kdo a za jakých okolností vyhlašuje válečný stav, resp. mobilizaci?

Česká republika je podle Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. parlamentní demokracií, proto válečný stav může vyhlásit pouze parlament, shodným usnesením obou komor, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu. A to vždy jen na návrh vlády, jako Poslanecké sněmovně odpovědného exekutivního orgánu. Parlament tady má nejen zákonodárnou či kontrolní roli, ale právě roli jediného orgánu s takovou pravomocí. Mobilizace je pak věcí exekutivy, ale opět pod kontrolou parlamentu, tedy v mezích vyhlášeného válečného stavu a s tím spojených hrozeb.

Jak český právní systém definuje válečný stav a samu mobilizaci? Vždy tomu musí předcházet nějaký stav ohrožení státu. To řeší Ústavní zákon o bezpečnosti státu, 110/1998 Sb., který jsme často používali v době tzv. »pandemické krize«, ale jen do fáze stavu nouze. Tento stav, který lze vyhlásit na celém území státu, vyhlašuje vláda na 30 dnů a pak jej lze prodloužit jen se souhlasem Poslanecké sněmovny, to si lidé pamatují, včetně našeho odmítnutí, kdy KSČM v únoru 2021 odmítla další omezování osobní svobody. Na to ANO, ČSSD a pravice pod tlakem hejtmanů přijaly tzv. pandemický zákon, který výrazně vybočuje, jako obyčejný zákon, z ústavních mezí. Stav nouze může být také vyhlášen na území kraje kdy za vyhlášení je odpovědná rada kraje, a vyhlašuje hejtman, opět s časovým omezením.

Lze mobilizaci odmítnout? Jestli ano, za jakých podmínek?

Mobilizaci nelze odmítnout, jde o situaci, kdy je stát ve válečném stavu a občanská a politická práva jsou omezena, a to se týká například i práva volit, resp. být volen, lze i o půl roku odložit volby do Poslanecké sněmovny.

Slovenský premiér v demisi Eduard Heger se nedávno nechal slyšet, že o samotném aktu mobilizace by nerozhodovalo Slovensko, ale že plyne z uzavřených mezinárodních závazků. Jinými slovy řečeno – že Slovensko by mobilizaci dostalo takříkajíc příkazem. Direktivně, bez možnosti odmítnout ji. Pokud je tomu skutečně tak nejen na Slovensku, ale i v České republice, jaké to jsou ty mezinárodní závazky?

To považuji za totální blábol a to neznám detailně Ústavu Slovenské republiky. Nic takového ze závazku vůči Evropské unii ani NATO nevyplývá.

Znamená to, že českému právnímu systému (ústavnímu právu) by v případě mobilizace byly odepřeny jakékoli rozhodovací pravomoci?

Ne, ústavní orgány nelze odstavit, pokud samy nespáchají zločin vlastizrady a neodevzdají své rozhodování do rukou Bruselu či Washingtonu.

Jak vy, coby zkušený právník, jenž měl k tomu ústavnímu právu po dobu mnohaletého působení v Poslanecké sněmovně PČR velmi blízko, vnímáte vládní novelizaci ústavního článku 43, již předloženou PS PČR, podle níž by vláda směla vyslat vojáky do zahraničí na dobu 60 dnů bez dosud potřebného souhlasu poslanců? Tuším, že nadpoloviční většiny.

Považuji to za zcela zásadní až zločinné opatření, které odporuje Ústavě v tom rozhodujícím, tedy v parlamentním charakteru republiky. Posun k exekutivnímu rozhodování a další byrokratizaci a vyřazení volených zástupců.

V Bruselu tento týden jednají ministři obrany členských zemí o změně doktríny NATO, která má umožnit bojovat vojskům aliance ve více konfliktech současně, a to nejen na základě článku 5 kolektivní smlouvy NATO, ale i mimo tento článek a hlavně mimo území členských států NATO. Jedná se vůbec poprvé o tak závažný zásah do stávajícího obsahu Washingtonské smlouvy od 4. dubna 1949, kdy byla podepsána. Mají ještě nějaký význam národní právní systémy, když tyto jsou dnes podřízeny jednak povinným zákonným normám z Bruselu a z centrály NATO, resp. Pentagonu?

To určitě mají, protože lidé si nenechají všechno líbit, a když jich bude dost, tak systém změní. Včetně nesmyslných věcí, které jsou ve prospěch několika byrokratů a které lidem nemohou sloužit a ani neslouží. Jsem optimista. Jen to musí někdo organizovat, aby lidé brzo prohlédli pasti, které jim nadnárodní korporace pro svůj zisk vnucují za pomocí medií.

Zbyšek Kupský