9. květen, jen den v kalendáři

Na Seznamu, mělo jít o přetisk z Práva, se objevil článek zabývající se 2. světovou válkou s vyústěním k našemu osvobození. Zaujalo mě, jak si autor bezostyšně »hraje« s historií. Od deníku, který má za sebou nemálo pozitiv, i když se tehdy jmenoval trochu jinak, bych očekával více pravdivosti. Nedivím se, že mainstreamově jasně orientovaný Seznam článek převzal.

O čem vlastně psal autor výše zmiňovaného článku. Vzal to »od Adama«, i když některé pasáže »poněkud přizpůsobil« současným ideologickým potřebám. Ale tím se nechci dnes zabývat. Je totiž 9. května a onen pisatel své »dílo« zaměřil právě na něj. Vše vyústilo v tvrzení, že osvobození Rudou armádou bylo vlastně velmi drahé, protože nám vzalo na čtyřicet let svobodu. Stručný obsah stačí k pochopení mých následujících reakcí. Musím však ještě upozornit na některá další klišé, a to nejen z tohoto článku, která provázejí tento den. Jde o tvrzení, že sovětská armáda vlastně přijela do již osvobozeného města a měla tudíž čas, tedy jejich zvláštní služby, pozatýkat své bývalé občany, kteří už od dvacátých let žili v Československu. To bylo např. téma Vladimíra Bystrova, jenž za ně dostal dokonce Řád Bílého lva. Osobně také podobné zatýkání po letech, tedy těch, co se podle sovětských zákonů nějak na své rodné zemi provinili, pokládám za nešťastné a nedůstojné vítězů. Stalin však byl tvrdý a neodpouštěl.

Je však 9. květen. Měli bychom stále přinášet kytičky na hroby padlých vojáků, pro které bylo cílem zničit hitlerovský fašismus, porazit ho, aby už nikdy nemohl ohrozit svět, a kteří věděli, že poslední výspou v Evropě, kde se chtějí držet ti nejnacističtější, je česká kotlina a uprostřed ní hlavní město Praha. Tady v Čechách totiž stále byl téměř milion dobře vyzbrojených vojáků wehrmachtu a SS a jeden z plánů nacistického velení hovořil i o vytvoření pevnosti – festungu, který by zahrnoval Čechy a alpská území.

Ti vojáci chvátali, nespali několik nocí. Chtěli si odpočinout po dobytí Berlína. Nemohli. Praha volala o pomoc i svým rozhlasem. Cestou se probíjeli nacistickou obranou, jíž napomáhaly horské hřbety Krušnohoří, při tom věděli, že mnozí z nich na této pouti padnou. Skutečně jich v ony květnové dny roku 1945 cestou od Berlína a Drážďan padlo mnoho. Jen v blízkosti Prahy na pět set. Na hřbitovech mnoha našich obcí jsou hroby, k nimž nemohou přicházet »jejich rodní« a kde bychom třeba jen kytičku i za ně měli položit my, potomci národa, který by, zvítězili-li by nacisté, byl stejně jako Lidice vymazán ze světa.

Teprve 9. května 1945 skončila pro nás válka. To už většina zemí byla osvobozena a některé o samotném jejím ukončení věděly už jen z tisku. Při tom v Eisenhoferově štábu v Remeši byla 8. května podepsána kapitulace všech nacistických ozbrojených sil. Už se opravdu nemělo bojovat. Proč však se v Praze a v celých severozápadních Čechách ještě střílelo? Proč na milion rudoarmějců překonávalo kilometry plné nástrah a střetů, aby se dostalo k hlavnímu městu naší republiky? Protože tady chtěli Sověti uspořádat slavnostní »parad«?

Ano, v Praze se stále ještě bojovalo, a to i přes dohodu s nacistickým velením, že Němci opustí město. Namířili si to do míst zajetí americkou armádou. Proč? Protože ne každý člen SS či nacista byl ochoten se vzdát. Celé jednotky ozbrojenců tak ve městě zůstaly. Včetně tanků a pancéřovaných aut.

Bylo tedy 9. května. V Praze měl být podle remešské dohody klid. Nebyl. Největší střetnutí bylo v prostoru Smíchov – Zbraslav, kde se esesáci rozhodli zpacifikovat pražské povstalce.

Hrůzným způsobem – přibit na vrata – byl tady usmrcen Karel Heidler. Umučena byla Libuše Nožičková, se zbraní v ruce padl ing. Milan Filipec a další a další. Na Barrandově kdysi bylo udržované pietní místo s velice dlouhým seznamem těch, kteří padli ještě 9. května a to i v odpoledních hodinách tohoto dne.

Dnes pamětní místo není udržováno. Dokonce kdosi odnesl měděnou desku se jmény, aby ji proměnil »za pár korun« v některé prodejně »kovošrotu«. Ta jména na něm byla svědectvím, že boj dole ve městě stále ještě probíhal dokonce po podepsání kapitulace. Učinil mu konec až tlak Rudé armády, která se po vyčištění severu a středu města od posledních nacistických bojových seskupení, zaměřila i na jihozápad města.

Tvrzení pražského pirátského guru, že se ve městě 9. května již nebojovalo, je velkou lží, jednou z mnoha, jimiž nás oslovuje současná propaganda. Že tomu tak není, dosvědčuje tehdejší situace v pražských Dejvicích v okolí německých vysokých škol, v Bubenči a u Malé říčky, za níž byla Stromovka, kde se stále stovky esesáků domnívaly, že přece jen mohou zvítězit za slávu nacistické Říše. Nejiné to bylo v Kbelích, v ulicích kolem Petschekova paláce, u trojského mostu, atd. Sama Rudá armáda se o tom přesvědčila, když byl na Klárově zničen její první tank. Tehdy padl poručík Gončarenko, jeho velitel. Památník kousek od onoho místa stále ještě existuje, i když, bohužel, »moderní čeští obrazoborci« se ho už několikrát pokusili zničit. Také současnou režimní wikipedií přiznaných padesát zabitých rudoarmějců svědčí o tom, že příjezd osvoboditelů nebyl právě slavobránou.

Autor výše uvedené stati spolemizoval osvobození Rudou armádou tvrzením o »nesvobodě pozdějších let«, kterou nám SSSR měl vnutit. Neví však nic o těsně poválečném období, kdy nadšení pro osvoboditele spojené s vděčností nemuselo být většině národa vnucováno. Bylo spontánní a šlo od srdce a nebylo to spojeno jen s vděčností za porážku německých nacistů. Bylo v tom také varování před farizejskými přáteli, na něž se nelze spolehnout. Před jejich systémem, jenž umožnil mnichovskou zradu. Proto v Praze a v Plzni poválečné volby (mimochodem – zde se opravdu při příchodu Američanů už nebojovalo) vyhráli komunisté. Při této příležitosti je třeba se zmínit také o vlivu bombardování západočeské metropole Angloameričany v posledních hodinách války jen proto, aby konkurenční fabrika byla co nejvíce poškozena. Při tom zahynulo na pětasedmdesát občanů města. Zraněných bylo ještě více.

A proč onen 9. květen, když naše území bylo již většinově osvobozeno? Protože země mohla být teprve skutečně svobodnou, až když svobodným bylo také jeho hlavní město. Cesta k onomu osvobození, od Dukly po Prahu, však byla pro sovětskou armádu nesmírně krvavá. Zahynulo při ní na sto čtyřicet tisíc rudoarmějců. Dnes jako by tyto oběti nestály za poděkování. Cui bono? Ve prospěch obyčejných lidí to není, ani ve prospěch naší země.

Jaroslav Kojzar