Foglar, autor našich klukovských knih

Bylo po válce, všechno se začalo měnit. Nejen to, co nám vsugerovávali nacisté, ale také mnohé z období republiky. Byli zrádci, kolaboranti, antifašisté, lidé vracející se z koncentráků či z emigrace, ti, kteří skryti čekali, jak to dopadne a pak často, když byli osvobozeni, dělávali ze sebe největší revolucionáře. Čas měl vše poněkud srovnat. Byl jsem dítě školou povinné. Nevšímal jsem si zmíněných rozdílů mezi lidmi, přestože každá ze zmíněných skupin měla své často i kruté zkušenosti. I v mé rodině byli ti, kteří prošli nacistickým vězněním, ti, pro něž příchod Rudé armády byl dar z nebes, kteří bojovali se zbraní v ruce za Pražského povstání, ale i takoví, kteří říkali, proč nás jen neosvobodili Američané, a na klopu si připevnili znáček strany, která se jim zdála Američanům nejbližší. Mí rodiče a prarodiče, u nichž jsem prožil kus okupace, byli však vděčni rudoarmějcům a dokonce se s některými také osobně sblížili. A já?

Já si v té době začínal hledat svou vlastní cestu. A našel. S několika kamarády, stejnými čtenáři nového časopisu Vpřed s přílohou Rychlé šípy jsme založili skupinku »žlutý kvítek«, což byla jedna z malých čtenářských enkláv, které pod sebou organizovala redakce. Nechali jsme se registrovat a dostali na klopu své žluté kvítky, které bylo možné si dokonce připevnit k našim oděvům. A tak jsme vlastně i my měli své, odlišení od organizací, které vznikaly v té době jako houby po dešti. Tehdy jsem znal sice Mirka Dušína, Jarku Metelku, Jindru Hojera, Rychlonožku a Červeňáčka, tedy Rychlé šípy, ale jméno Jaroslava Foglara ještě nikoli. Tak tomu však bývá v případě autorů. Víte víc o Sherlocku Holmesovi či o slavném Krtečkovi, než o… zkuste si rychle vzpomenout na jejich literární tvůrce. Uspějete? Pak vám jako kantor dávám jedničku.

Tak tedy Jaroslav Foglar. Dnes, 23. ledna, uplynulo právě patnáct let, kdy ve věku necelých dvaadevadesáti let spisovatel zemřel. Bylo škoda, že ve svém životě musel prožít řadu pro sebe problémových let. Vlastně také pro generaci, jež nevydávání jeho knížek zasáhlo. Byla totiž i taková doba. Ale jeho knížkám, které dokázaly zaujmout několik generací především chlapců, to nijak neuškodilo, a po letech nevydávání se k nim rychle vraceli naši synové nebo vnuci. Nebylo v onom nevydávání vždy politikum, ale často také nepochopení anebo třeba jiný důvod. Ani dnes tomu není jinak. Řekněte – kdo by vydal třeba Gajdarova Timura a jeho partu či Robinsonku Marie Majerové anebo Zápotockého Barunku?

Jaroslav Foglar byl velmi pilný autor. Jeho příhody Rychlých šípů mají výchovný charakter, jeho klučičí romány nepostrádají výchovný přírodně ochráncovský tón. Jenže jeho jednostranný vztah jen k jedné polovině lidstva, k onomu maskulinu, postrádal možnost vzdělávat mládež vcelku. Na rozdíl od Eduarda Storcha. Výchovu dívek, vztahy rodící se puberty, přitažlivosti pohlaví a úskalí této věkové doby, vynechával. Pro ně pak zbylo Wenigovo velmi dobře napsané Márinčino dětství, ale jinak většinou často plytké zamilované červenoknihovní románky (později přišly do módy už mnohem lepší dívčí knihy). Dívky u Foglara jako by neexistovaly. I tady byl jistý problém, který v jeden čas byl na závadu a vyvolával otázku: Proč?

Jeho chlapci na problémy dospívání nebyli připraveni. Nedivme se, že takto vychovávaní mladí muži byli pak zaskočeni natolik, že museli prožít své Stříbrné větry či dokonce Utrpení mladého Werthera a často nevěděli, jak dál.

Byl tu také »malý škraloup« z války. Jeho práce v redakci Moravcova Správného kluka, cožbyla »hlásná trouba« pronacistického Kuratoria, jež vzniklo sice až po atentátu na Heydricha, ale vlastně s jeho přičiněním. »Anděl smrti« byl totiž u nápadu zřídit organizaci napodobující Hitlerjugend. Foglar práci v Správném klukovi nejen přijal, ale přivedl si své Svorní gambusíny, což byl comiks vytvářený společně s malířem Bohumírem Čermákem. Ať chtěl nebo nechtěl, přímo se tím zapojil do politiky. Správný kluk totiž navázal na úspěchy Mladého hlasatele z předválečného období a z prvních okupačních let a tím milovníky jeho figur a jejich osudů přímo vtáhl do četby kuratoriánského plátku. V roce 1944 byl z redakce propuštěn, protože prý nedokázal, jak mu snad bylo sděleno, aktivně a správně naplňovat ideje protektorátního vlády, tedy Nové Evropy. To ovšem pro něj po osvobození mělo velmi pozitivní význam.

Bylo tu i jeho jednoznačné zaměření na skauty. Tehdy, po válce, byla snaha o sjednocení nejen odborů a tělovýchovy, ale také mládeže. Proto zřejmě jeho postoje některým velmi »zásadovým« lidem vadily. Také tací se objevili. Svým zásadním příspěvkem je podpořil spisovatel Ivan Klíma, jeden z pozdějších představitelů Pražského jara, v té době představitel dogmatismu. Foglar měl proto jisté problémy. Přesto publikoval až do počátku padesátých let a dokonce podepsal »vázací list« Státní bezpečnosti.

V šedesátých letech spolupracoval s ABC mladých techniků a vynálezců, s časopisem, jenž řídil Vlastík Toman, po listopadovém převratu můj kolega z Haló novin.

Po celou dobu, o níž jsem se zmínil, byl vedoucím skautského nebo jinak zařazeného oddílu chlapců, s nímž jezdíval na prázdniny a jenž mu dával inspirace. Byl jejich Jestřáb. Pod tím jménem se stal známým i svým čtenářům. Neoženil se. O jeho rodinném životě víme málo. Jen to, že když zemřel, seběhli se pozůstalí, aby získali co nejvíce z jeho majetku. Trvalo nějakou dobu, než se vše urovnalo. Dnes majetek obhospodařují jeho následovníci, což také potvrdil soud.

Za Jaroslava Foglara mluví jeho knížky a zvláště pak kreslené seriály, morální a lidská ponaučení, jež v nich jsou, láska k přírodě, i když jeho osoba může vyvolávat jisté emoce. Těch knížek napsal ke třicítce, těch kreslených seriálů, těch nejzmiňovanějších, které vytvořil i s Karlem Saudkem, dvacítku.

Proč o něm dnes píši? Právě pro ono zmíněné výročí.

Jaroslav Kojzar