Generální stávka?!

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989. Naprosto byl zastíněn 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne jako Mezinárodního dne studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme více jak tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady i zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle více negativum než pozitivum. Vraťme se ale ještě na chvíli na konec listopadu 1989, kdy nastane zlom. Konkrétně se jedná o středu 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším stále socialistickém Československu zastaví všechny stroje, továrny, instituce. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujících. Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?

Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948, generální stávka se uskutečnila i v době první republiky. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. Ale kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku: tzv. chicagské hochy. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.

Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra už nemusíte chodit do zaměstnání. Nebo odvětí, ať si na stávku vezmeš dovolenou. Nefunkční a roztříštěné odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku tak, jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.

90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj biliónového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která možná měla kladné motivy, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, firem či společností, které ovládají chod globalizace.

Jan Klán