Jsou dny, které bývají pro národy tak osudové, že se stávají i po staletích »pamětí národa«. Mezi takové patří 30. září a nemusí být »v kalendáři« doplněno číslicí »38« či dokonce datem 1938. Jsou »pod nehty« i pro generace, které na datum, kdy se událost stala, pohlížejí stejně jako na dobu Karla IV. nebo vzniku republiky. Pamětníků na 30. září 1938 je sice čím dál méně a těm, kteří si mohou i třeba jen málo pamatovat, je ke stovce a řekněte, kolik stoletých žije ještě v naší republice a mohli by vyprávět o vůli národa, který se chtěl bránit, a nebylo mu to umožněno? Ono datum však není jen o odhodlání, ale i o zradě. O rezignaci a zoufalství. O slibech a dohodách, které byly nedodrženy.
Možná namítnete: Nic nového. Slibů je vždycky dost, zvláště před volbami a nenaplněných dohod nebo smluv podepsaných jen na oko, také hodně. Listin se sliby a závazky bychom snad dali dohromady tolik, že by z nich mohla být vytvořena další přehrada na české řece Vltavě. Proč se tedy zabývat jedním dnem, který přinesl bolest, zoufalství a ponížení celého národa?
Ano, proč? Protože tehdy jsme byli prodáni »za třicet stříbrných« a pohřbena byla jedna jediná demokracie ve střední Evropě i s lidmi, kteří věřili v to, že svět nás nemůže nechat pohltit spáry hitlerismu.
Jenže svět? Kdo se tehdy počítal za vůdce světa? Bylo víc adeptů. Demokracii zastupovala Velká Británie a Francie, nedemokracii Německo a Itálie. Spojené státy byly daleko a stejně se na věc tehdy dívaly jen zpovzdálí a Sovětský svaz nebyl »přizván do hry«, ač jediný byl ochoten podepsané závazky splnit. Dnešní zpochybňování jeho odhodlání je jen záležitostí současné propagandy.
Za této situace došlo »na krájení chleba«. Zmíněný »chleba« se tedy »krájel«, dokonce bez nás, v Mnichově za Šumavou a Českým lesem. Naši zástupci dokonce nebyli ani pozváni k vyhlášení konečného rozsudku a přitom se jednalo o osudech statisíců lidí, o území, které od nepaměti patřilo k České Koruně, o životy těch, kteří důsledky museli nést na svých hřbetech. Ale, jak se ukázalo, nejen oni.
Je ošidné se ptát, zda jsme se měli i za situace, kdy jsme byli nejbližšími přáteli opuštěni, bránit. Různé názory byly dány po letech na misku vah. Po válce všichni bývají »chytrými generály«. Mnohé jsme tehdy nevěděli, s mnohým nebylo možné kalkulovat. Jen jedno bylo jisté, že tento národ by býval raději vykrvácel, než by se poddal, tedy pokud… pokud by někdo jako »nový Žižka« dal pokyn k obraně. Ti muži v zákopech, ty ženy v zázemí, byli ochotni »na oltář vlasti« položit své životy. »Slepý Žižka« však nebyl k dispozici. Ortel cizích mocností říkajících si přátelské byl podepsán a bleskovou rychlostí také vykonán. Republika byla zbavena »svých údů« a stala se vazalem té nejhrůznější diktatury, která tehdy ovládla Německo.
Den 30. září je tedy pro nás stálým traumatem, které stejně jako 30. květen (datum bitvy u Lipan) či 8. listopad (Bílá hora) je někde hluboko v nás uložen, aby nás čas od času zaskočil svými otázkami: Lze spoléhat na přátele, i když své závazky stvrdí podpisy na smlouvy? Lze věřit těm, kteří nás jednou, protože z toho měli prospěch, zradili, když se jim naskytne možnost opět volit mezi svým prospěchem a poskytnutím pomoci? Je nemožné, aby se opět rozhodovalo »o nás bez nás«? Proč Britové náš »zlatý poklad« přesunuli na okupanty, když museli vědět, že vše, co se u nás děje, je činěno pod nátlakem, tedy i podpis českých finančníků – a… může se znovu něco podobného v době nedodržování podepsaných smluv stát? Je správné na náš úkor přijmout cokoli, i když to bude stát výsledky naší práce a ochuzení nás všech? Je lepší mít svůj vlastní rozum anebo poslouchat nařízení těch, kteří myslí především na sebe a nařizují nám, co smíme a co nikoli? Neměli bychom, například při rozhodování o námi vyrobené elektřině, atd., především myslet na naše občany, kterým ji pak z rozhodnutí cizinců poskytujeme draze, ač ji sami levně vyrábíme? Je správné dodržovat sankce, když právě ony zasáhnou víc naše občany, naše výrobce, než ty, které sankcionujeme? Myslíte, že je správné tak či onak se zapojovat do válek, jež nejsou našimi válkami, ale válkami jiných, kteří z nich mají profit?
Jsou jistě i jiné otázky: Zkuste si je položit právě dnes, tedy 30. září. Možná, že pak pochopíte, že pro ty, kteří se tváří jako naši přátelé, je přece jen »bližší košile než kabát«.
Jaroslav Kojzar