Na všechno je třeba se dívat v souvislostech, jinak děj, jenž se stal, nepochopíme. Každá událost má své příčiny a začátek. Někdy se z malé jiskřičky zažehne velký plamen, jindy, nejsou-li k tomu podmínky, jiskřička sama zhasne a stane se jí mikrokousíček popela, jehož existenci jsme ani nezaznamenali. Tak to je také v životě, s událostmi, které přetvářely nebo dokonce ničily svět či některou jeho část. Tak tomu bylo i v roce 1918, kdy Andrássyho odpověď byla vyložena mylně a již 28. října naši předci vyhlásili samostatný stát, tak tomu bylo také v roce 1923, kdy se poblázněný zrevolucionalizovaný Josef Šoupal pokusil vraždou ministra financí Aloise Rašína vyvolat revoluci nebo alespoň sociální bouři.
Ten první případ měl svůj předříjnový vývoj spojený s nenávistí k válce, k jejím důsledkům a k rakousko-uherským ústrkům Čechů a Slováků. Podmínky a touha Čechů byly 28. října takové, že mohl být dokonán.
Ten druhý nemohl uspět. Individuální teror totiž nevede nikam a povede-li se, jen jiní, možná horší, nastoupí na uprázdněná místa. Namátkou jmenujme atentát Friedricha Adlera na rakouského premiéra Karla von Stürgkha – nastoupil po něm Ernst von Koerber a válka pokračovala dál. Jen někdy se atentát může hodit. Mám na mysli ten Sarajevský, v němž Gavrilo Princip zavraždil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda z Este a byl využit – ovšem úplně jinak, než chtěli atentátníci – k vypuknutí Velké války.
Nás dnes však nezajímají atentáty nebo jiné příčiny určité události, jež zdánlivě jakoby »spadla z nebes«. Také ony mají své příčiny ve svém předchozím vývoji. Je tomu tak ostatně i nyní, v roce 2023. Někdy jde o dlouhodobé důvody či zájmy ze strany nepřátel – ale i »přátel«, jindy o neplnění podepsaných dohod nebo dokonce dohod odsouhlasených ústně, a najednou pod jakoukoli záminkou se »rozhoří doutnající nacionalistický nebo jiný plamen«. Vždy pod nějakým »svatým zdůvodněním«.
Dnes mně však jde o květnovou mobilizaci 1938. Příčiny byly jasné. Ty, které vnímali naši předci, byly spojeny s tlakem Německa a aktivitou henleinovců na rozbití státu. Méně našich dědů vědělo něco o tajném shromažďování nacistické armády (nebo »jen« SS a SA) na našich hranicích. Překvapivá akce vedená z vně našich hranic měla vrcholit sudetoněmeckým povstáním. Také heslo už bylo vymyšleno – Altvater. Předpokládalo se, že československá moc by musela zakročit, načež zmíněné nacistické jednotky nebo alespoň plně vyzbrojení členové SS a SA by přišli na pomoc »trpícím soukmenovcům«. Tak by se střet eskaloval a vznikla záminka pro wehrmacht, aby »konečně udělala pořádek«.
Také zvolený termín pro »povstání« měl svůj smysl. Od 22. května podle požadavku Henleinovy strany se měly po celý týden konat na »sudetoněmeckém území« obecní volby. Akce jim měla předcházet.
Prezident Beneš a Hodžova vláda informace o přesunu vojsk dostali. Reagovali rychle. 20. května 1938 se vláda sešla za předsednictví prezidenta a okamžitě rozhodla. Ještě tentýž den ČTK a rozhlas zveřejnily zprávu: Ministr národní obrany povolal … se souhlasem vlády jeden ročník zálohy a náhradní zálohy, doplněný příslušníky speciálních zbraní, k mimořádnému cvičení«. Rychlost a bezproblémovost nástupu záložníků zaskočila nejen německou stranu a henleinovce, ale i samotný »přátelský« Západ, tedy naše spojence. Ten nám však okamžitě vyjádřil svou nespokojenost a téměř nás obvinil z narušení míru. Prý žádné vojenské přesuny nebyly, jak do Londýna a Paříže sdělovaly německé orgány, ač informace o nich nepřinesla jen čs. zpravodajská služba, ale také zatím společně postupující francouzská. V onom květnu se musela stále ještě tvářit neutrálně. Jenže… k tomu se dostanu.
Začněme Versailleskou a Saintgermainskou dohodou. Ty vymezily hranice země. Pokračujme snahou ČSR získat spojence mezi okolními státy. Sem patří spojenecká smlouva s Francií a v polovině třicátých let i se Sovětským svazem. Vznikla Malá dohoda. Další jednání se sousedícími státy nebyla vždy úspěšná nebo byla jen polovičatá a v čase se začala měnit. Nevyšla mírová jednání ve Společnosti národů, ani myšlenka na Dunajskou federaci, Poláci se po nástupu Pilsudslého a Becka stále více orientovali na Německo, Rakousko zase na Itálii a později také na Němce. Maďarsko si pohrávalo s myšlenkou revanše. A naši západní spojenci? Anglie a neustále více jí podléhající Francie, přičemž USA se od debaklu ve Versailles distancovaly alespoň navenek od Evropy, se sice tvářily jako naši přátelé, ale o Československo jim začínalo jít stále méně.
Začněme Rýnským garančním paktem (Locarno 1925). Tehdy obě západní velmoci podepsaly s Německem dokument, jenž zaručoval západní hranice. Východními se nezabýval. To znamenalo, že v budoucnu mohla být otázka hranic mezi zainteresovanými zeměmi znovu otevřena. Ústní zklidňování Francií, s níž nás spojovala spojenecká smlouva, nemělo tedy znamenat nic.
Už tehdy bylo jasné, že novým cílem budoucí německé politiky by měly být země východu a pokud by se někdy Německo dalo na pochod, pak by to mělo být na Sovětský svaz. Ten se měl stát zvláště za Chamberlainova premiérství konečným cílem expanze. V cestě ovšem stály národní státy Rakousko, Polsko, Československo. Kdežto směrem k Německu začala, zvláště po nástupu Hitlera, převládat jistá podbízivost. Britům proto byly proti mysli smlouvy Francie a Československa se Sovětským svazem a spojenectví států vázaných na Francii. Jí samotné šlo o vliv na Balkáně, v Polsku a zneutralizování požadavků Němců směrem ke koloniím. Jako jistou protiváhu podepsala v roce 1935 námořní dohodu s Německem, která vlastně byla porušením Versailleských smluv a uznala i oficiálně právo hitlerovské Třetí říše na vybudování mohutného loďstva, přičemž budování pozemní a letecké armády bylo v podstatě mocnostmi schváleno neodporem proti zákonu o branné povinnosti, vstupem Německa do demilitarizovaného Porýní a vystoupením ze Společnosti národů.
To všechno také znamenalo volnou cestu směrem na východ. Slabé francouzské vlády, zvláště ta Daladierova, se postupně staly na diplomatickém poli vazalskými a jejich zájem o středoevropské spojence upadal. Lord Halifax, vysoký představitel ministerstva zahraničí Chamberlainovy vlády a v roce 1938 dokonce ministr, 19. listopadu za návštěvy Hitlera v Berchtesgadenu Vůdci sdělil, že z anglické strany se nehájí názor, že status quo musí zůstat v platnosti za všech okolností.
Přesuňme se do roku 1938 (28. až 29. 4.), na londýnskou poradu Anglie a Francie, kde »ve vztahu k Československu iniciativu … přebírala Anglie, která k Československu nebyla vázána žádnými smluvními závazky. To vytvářelo pro Francii prostor pro uvolnění svých závazků vůči Československu. Anglo-francouzská dohoda umožňovala však především britské vládě jednat jménem obou velmocí s Německem. Tím Francie podřizovala svou středoevropskou politiku britské politice appeasmentu« (Věra Olivová: První republika). Toho okamžitě využili Němci. Psychologický útok na Československo byl přímo děsivý a jeho stupňování především v Anglii, jak potvrzoval vyslanec Jan Masaryk ve svém hlášení do Prahy, muselo přinést své důsledky. Britové tedy přejali iniciativu. Jménem obou mocností vyjádřili nespokojenost s tím, že Československo mobilizovalo a že poté, na přání západních mocností, mobilizaci neodvolalo.
Začalo období diplomatického nátlaku a hry nikoli o jablko, ale o Československo, která skončila špatně. Halifax dokonce zhodnotil situaci slovy, že vlastně jsme přispěli k možnosti světové katastrofy a nahráli těm, kteří si přejí zničení evropské civilizace, a myslel tím Rusko. Nikoli tedy Německo. A Francouzi? Jejich stanovisko vyjádřil sám premiér Daladier, když řekl, že pevná mírumilovnost Velké Británie se setkala se stejnou vůlí jiných národů, zejména Německa. Vinni jsme tedy byli my a v zájmu britských, potažmo francouzských zájmů jsme měli být obětováni.
Britové a v jejich vleku Francouzi se tak stali hlásnými troubami nacistického Německa. Mobilizace však ukázala, že by řešení zbraněmi ze strany Berlína nemuselo dopadnout podle scénáře Adolfa Hitlera a jeho generality, že bude nutné to udělat jinak, ale to už jsme v měsících srpen a září roku 1938. Pak už smlouvy a dohody, písemné i ústní, byť třeba vyslovené na nejvyšší úrovni, přestávaly platit a Československo za bohulibé spokojenosti těch, kteří k nám měli své závazky, vlastně také.
Dodejme jen, že zrada je součástí politiky. Když však jsou zrádci o mnoho let později součástí dalšího našeho spojenectví, měli bychom si uvědomit, že už přece jen je třeba být velmi a velmi obezřetní.
A ještě něco: Také ona mobilizace měla své souvislosti a něco jí předcházelo. Dokonce i zmíněná, v té době ještě navenek neinzerovaná zrada.
Jaroslav Kojzar
Jsem rád, že i Kojzar uznal, že je potřeba dát lekci všem chcimírům a ve svém historickém exkurzu ukázal, že agresorovi, který má zálusk na území, které mu nenáleží, se ustupovat nesmí. A to i v případě, že se zaštiťuje etnickými menšinami, které na tomto území žijí.
Brázda, obsah tvé hlavy připomíná žumpu, do které steklo kde co nevábného z vládní pětikoaliční propagandy. Brázda, ty vždycky svým šoufkem zalovíš a co se v něm uchytí, to chlístneš sem do diskuse, když zmerčíš článek pana Kojzara. Dnes se ti výlovek v tvé hlavě opravdu nepovedl. Ale co chtít od podporovatele a obdivovatele pronacistické české vlády, hlupáka který se vysmívá lidem chtějícím žít v míru a ne ve válce, do níž nás tvoje vláda posouvá? A co chtít od tebe Brázda, který máš v hlavě opravdu jen obsah žumpy.
Tady jde o to, kdo je ve skutečnosti agresor.