Home Kalendárium Nad zdánlivě málo významným faktem

Nad zdánlivě málo významným faktem

Jaroslav Kojzar

Nad Berounkou pod Tetínem růže již se červená, vedle stráně tam s vojínem dlí panenka blažená… Lidová píseň vzniklá v místech, kde stojí zřícenina hradu Tetína? V oné době, tedy prvé polovině 19. století, se takových zpívalo mnoho. Od Tábora až k nám, Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany, Na tom Bošileckym mostku… a třeba také Toč se, toč, kolovrátku… Zastavme se. Zamotali bychom se do nepravd. Ani ta Nad Berounkou, ani posledně jmenovanánejsou lidové skladby, které se předávaly po generace a už nikdy se nikdo nedozví, kdo první jim dal slova a kdo melodii. Zlidověly a málokdo z nás si pod ně připíše jméno autora, jsou však opravdu autorským dílem. Jejich tvůrce nám po sobě zanechal mnohem víc děl, za něž bychom měli poděkovat.

Ten autor se jmenoval Jan Krasoslav Chmelenský. To druhé jméno už přijal v dospělosti, plně si vědom toho, že jeho inzerované češství může být na závadu jeho profesnímu životu. Byl jihočeský rodák. Z Bavorova, z muzikantské rodiny. Byl studentem u českobudějovických piaristů – tady se seznámil s Františkem Ladislavem Čelakovským, s nímž ho spojovalo nejen vlastenecké, ale i literární pouto. Dnes bychom řekli, že byl dokonce jeho pokračovatelem. V Praze vystudoval práva a poznal dalšího přítele – hudebního skladatele Františka Škroupa. Netrpěl bídou. Byl totiž přijat jako praktikant ke kriminálnímu soudu, později se stal daňovým úředníkem, hlavním sekretářem dvorského manského soudu a dokonce místosudím dvorských lén. Tehdejší nemoc z chudoby ho však dostihla také a ukončila v třiceti devíti letech jeho slibnou kariéru. Kde se nakazil, nevíme, ale tuberkulóza v té době patřila mezi nemoci, na něž se kvůli nakažlivosti nejvíce umíralo, a Chmelenský se stýkal ve své funkci s těmi nejbědnějšími. Přesto za nedlouhý čas jeho života dokázal tolik, že složit poklonu u jeho hrobu je příliš málo.

Společně se Škroupem založil první český časopis Věnec ze zpěvů vlastenských uvitý a obětovaný dívkám vlastenským, složil mnohé písně, které v něm také publikoval, v roce 1836 vydal almanach Kytka, dar Uměny zpěvu, překládal do jazyka českého poezii z polštiny (Mickiewicz…), němčiny (Schiller…), libreta (Mozart: Kouzelná flétna…), psal do Časopisu českého muzea a České včely kritiky uměleckých děl, napsal slova pro tři Škroupovy opery, zvláště pak pro jeho první českou (tedy i původně česky napsanou a zpívanou) operu Dráteník, sám vydal několik sbírek básní a dokonce studii o právu. Zemřel ve zmíněných třiceti devíti letech, roku 1839.

Proč o něm však píši právě dnes? Protože také jeho zásluhou se v pražském Stavovském (Nosticově) divadle podařilo prosadit uvedení česky nazpívané opery Němá z Portici s nádhernou revoluční písní Amour sacré de la patrie (Svatá láska k vlasti), a poté se na tuto scénu dostaly v češtině zpívané opery významných zahraničních autorů společně s tvorbou českých skladatelů, čímž bylo umožněno díla srovnávat a zrovnoprávnit tak naši vlastní českou tvorbu s tím, co na nás směřovalo zpoza hranic naší vlasti. To bylo 2. února roku 1834, ve stejný rok, kdy poprvé na této scéně zazněla i píseň (Škroupova) slepého Mareše v Tylově hře Fidlovačka.

A tak ani na Chmelenského, ani na Škroupa, bychom neměli zapomínat a vlastně ani na takové datum, které bylo na počátku velkého pozvednutí naší řeči mezi ostatní světové jazyky. Čeština se totiž dokázala v Aubryho opeře vypořádat s úskalími, jež jí nachystaly jiné jazyky. Proto mně tolik vadí zbytečné ničení českého jazyka zdůvodňované moderností a světovostí. Světovost a modernost mají totiž být v obsahu, v tom, co můžeme nabídnout, a ne v podbízivém výrazivu.

Proto jsem si dnes za téma zvolil nejen odkaz Jana Krasoslava Chmelenského, ale i vcelku zdánlivě málo znamenající fakt, jakým bylo uvedení francouzské opery na scéně Stavovského divadla v jazyce českém.

Jaroslav Kojzar

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here